Letošní 75. výročí konce druhé světové války znovu otevřelo otázku, kdo se na vítězství nad hitlerovským Německem nejvíc podílel. Stěží se dá zpochybnit přispění Sovětského svazu. Podle historika Normana Daviese uštědřili západní spojenci Německu nějakých 25 % ztrát (myšleno padlých, zraněných a zajatých), z toho vyplývá, že 75 % připadalo na Sověty. John Ellis zase vypočítal, že na východní frontě bojovalo 79 % nacistických sil. I prostý pohled na padlé ukazuje obří nepoměr.

Počet vojenských smrtí, tedy pokud ignorujeme oběti z řad civilistů, se u Sovětů odhaduje někde mezi 8,6 a 11,4 milionu. Američané za celou válku ztratili přes 407 tisíc vojáků a Britové téměř 384 tisíc. Je nepochybné, že v počtu nasazených lidí a ztrát měla Rudá armáda největší zásluhu na porážce nacistů. Nikdo nezpochybňuje individuální odvahu a utrpení prostých sovětských pěšáků. Kritici tohoto pojetí většinou argumentují tím, že se nešlo o „osvobození“, jelikož Sovětský svaz uvrhl dobyté země do jiného druhu totality. Také upozorňují na to, že obří sovětské ztráty jsou zapříčiněné vojenskou taktikou, která se příliš neohlížela na lidské životy. Pak je tu však ještě jeden pohled. Nebýt obří americké materiální a hospodářské pomoci, Sovětský svaz by německý nápor nikdy nevydržel. Kolos, kterým byla americká ekonomika, udržoval při životě jak Sověty, tak Brity; a k tomu všemu umožnil vést Američanům dvě války najednou, v Pacifiku a Evropě. Druhá světová válka byla vyhrána v amerických továrnách.

Žukov: Bez Američanů by to nešlo

Tuto skutečnost Sověti dlouho tajili a zpochybňovali. Podle oficiální historie Sovětského svazu západní pomoc představovala pouze 4 % sovětské válečné produkce, její vliv na vítězství byl tudíž zanedbatelný. Současné Rusko v tomto výkladu pokračuje. Někteří západní historici sice už dávno tušili, že Sověti s čísly manipulují, ale bez přístupu k tamějším archivům to nemohli dokázat. Teprve konec studené války umožnil badatelům vyjevit, že bez pomoci spojenců by se Sovětský svaz zhroutil.

Přitom v několika nestřežených chvílích to přiznali i sovětští vůdci. Během teheránské konference v roce 1943 Stalin prohlásil: „Nejdůležitějšími věcmi v této válce jsou stroje. Spojené státy dokážou vyrobit 8 až 10 tisíc letadel za měsíc. Rusko dokáže vyrobit maximálně 3 tisíce letadel za měsíc. Spojené státy jsou zemí strojů. Bez těchto strojů, které jsme dostali skrze půjčku a pronájem, bychom prohráli tuto válku.“ Svá slova potvrdil ve zprávě v červenci 1945 prezidentu Trumanovi: „Strategický materiál a potraviny doručené Sovětskému svazu na základě půjčky a pronájmu hrály důležitou roli a významně přispěly k úspěšnému zakončení války proti společnému nepříteli, hitlerovskému Německu.“ Nikita Chruščov ve svých pamětech vzpomínal na rozhovor se Stalinem, ve kterém diktátor prohlásil, že „kdyby nám Spojené státy nepomohly, nevyhráli bychom válku“. Chruščov pasáž zakončuje: „Myslím, že Stalinovy závěry byly správné. Když jsem poslouchal jeho poznámky, plně jsem s ním souhlasil a dnes s ním souhlasím ještě víc.“ I maršál Žukov si stěžoval na nedoceňovanost americké pomoci. „Dnes někteří říkají, že nám spojenci vlastně nepomohli. Ale nelze zpochybnit, že bez materiálu, který nám dodali Američané, bychom nemohli vybavit naše armády v záloze nebo pokračovat ve válce... Neměli jsme dostatek munice, a jak bychom asi vyrobili všechny ty tanky bez oceli, kterou nám dodali Američané?“ prohlásil v roce 1963 v rozhovoru se sovětským spisovatelem a válečným korespondentem Konstantinem Simonovem.

Americké zapojení do druhé světové války začalo dávno před útokem na Pearl Harbor. Prezident Franklin Delano Roosevelt sledoval růst nacismu v Evropě se značným znepokojením. Přes upřímnou snahu pomoci připravit se demokratickým státům na válku s Hitlerem tak nemohl učinit. Bránil mu v tom izolacionismus Američanů a zákony o neutralitě, zakazující byť jen vývoz zbraní. Když válka opravdu vypukla, dokázal však jednat překvapivě rychle. Již 21. září 1939 ohlásil v Kongresu takzvaný zákon „cash and carry“ (volně by se dalo přeložit jako „zaplať hotově a sám si odnes“). Kongres ho schválil 5. listopadu. Zákon povoloval prodej válečného materiálu za předpokladu, že nakupující zaplatí ihned, buď zlatem, nebo v dolarech (cash), a sám si materiál odveze (carry). Francouzi a Britové okamžitě začali s objednávkami, americký materiál pomohl nahradit zbraně zanechané ve Francii po britské evakuaci, problém byl, že Spojenému království rychle docházela hotovost. Na začátku roku 1940 jeho zlaté a dolarové rezervy dosahovaly výše 775 milionů liber, na začátku roku 1941 již zbývaly jen 3 miliony. Pokud Británie měla být udržena ve válce, bylo potřeba vymyslet jiný způsob. Dne 11. března 1941 Kongres schválil Rooseveltem navržený zákon o půjčce a pronájmu. Ten umožňoval zásobovat státy protinacistické koalice v podstatě zadarmo. Bylo to naplnění Rooseveltova slibu z prosince 1940, že se USA stanou „arzenálem demokracie“. Roosevelt program půjčky a pronájmu přirovnal k zapůjčení hadice sousedovi, když mu hoří dům. Celková americká válečná pomoc nakonec dosáhla 50 miliard dolarů (zhruba 565 dnešních miliard). Z toho do Británie směřovalo asi 30 miliard a do Sovětského svazu 12 miliard.

Dne 22. června 1941 Německo zaútočilo na Sovětský svaz. Americká nabídka pomoci byla téměř okamžitá. Již v červenci americká delegace přijela do Moskvy, aby vyjednala podmínky pomoci. Stalin rozhodně nabídkou nepohrdl. Američané odjížděli s dlouhým seznamem přání. Sovětský diktátor žádal měsíční dodávky 400 letadel, 1100 tanků, 300 protileteckých i protitankových zbraní, 2000 aut, 10 tisíc nákladních aut, 4000 tun hliníku, 1500 tun mědi, 7000 tun olova, 10 tisíc tun plátování pro tanky a mnoho dalšího.

Někteří v americké vládě sice zpochybňovali pomoc komunistickému a totalitnímu státu, podle nich se měli Sověti a Němci nechat navzájem vykrvácet. Roosevelt však správně kalkuloval, že Sovětský svaz vydrží nacistický nápor, zaměstná největší část nepřítele, proto mu bylo potřeba pomoci za každou cenu. Američané tudíž ihned začali Stalinovo přání plnit. První britský (placený však Američany) experimentální konvoj vyplul 21. srpna a do SSSR dorazil o deset dní později. Formálně byl SSSR do programu zařazen 1. října 1941. Do konce války Sověti obdrželi od „anglosaských“ spojenců (tedy USA, Británie a Kanady) dohromady 10 tisíc tanků, 10 tisíc děl, 14,5 tisíce letadel, 100 tisíc tun gumy, 500 tisíc tun kovů, téměř 500 tisíc náklaďáků, 2,3 milionu tun potravin, stroje v hodnotě 3 miliardy dolarů, včetně celých továren, a oblečení pro 3 miliony vojáků. Rozhodně nešlo o zanedbatelnou pomoc. Podle výpočtů Borise Sokolova, jednoho z mála ruských kritických historiků, západní pomoc představovala 30 % sovětských vojenských letadel, 57,8 % vysokooktanového leteckého paliva a 32,8 % sovětského vozového parku (podle jiných výpočtů to bylo 40 až 45 %). Velkou roli hrála pomoc i ve výrobě. Podle Sokolova hliník používaný při výrobě motorů legendárního tanku T-34 pocházel z 80 % z půjčky a pronájmu. Technika dovezená z USA prý zvedla výrobu sovětských letadel o 30 %.

Potraviny a vozidla

Podle historiků byla klíčová pomoc především ve dvou oblastech, a to v potravinách a vozidlech. Anthony Beevor, asi nejlepší současný expert na druhou světovou válku, uvádí, že bez americké potravinové pomoci by v zimě 1942/43 vypukl v Sovětském svazu hladomor. Konzervy amerického lančmítu se staly běžnou součástí jídelníčku sovětských vojáků, kteří jim trpce přezdívali „druhá fronta“. Po ukončení válečné pomoci v roce 1946 hladomor v SSSR opravu nastal. Zemřelo nejméně 500 tisíc lidí. Pokud by k tomu došlo za války, výsledek by byl nejspíš katastrofální.

Americká vozidla, která byla kvalitnější a spolehlivější než sovětská, zase poskytla Rudé armádě tolik potřebnou rychlou mobilitu. Například do začátku roku 1943 Němci jednoduše zadrželi sovětské průlomy svými tanky, protože Sověti neměli jak rychle přemístit svá protitanková děla. Teprve díky dodávkám amerických náklaďáků a džípů tuto schopnost získali. Americká vozidla Sovětům umožnila rychlý postup a velké obkličovací operace. Paradoxně nebýt amerických aut, tak podle Beevora by Sověti nestihli dojít do Berlína před západními spojenci.

Tato auta zůstala v sovětských službách dlouho po válce. Chruščov vzpomínal, že ještě na přehlídkách pořádaných po Stalinově smrti veškerou sovětskou techniku tahaly americké náklaďáky. Stejně tak ve východním Německu Sověti používali převážně americké studebakery. „Jak bychom mohli jít do ofenzivy bez tohoto materiálu? Jak bychom došli ze Stalingradu do Berlína? Neumím si to představit. Naše ztráty by byly kolosální, protože naše jednotky by neměly stejnou manévrovatelnost,“ napsal v pamětech Chruščov.

Materiál byl do SSSR dodáván třemi cestami. „Arktickou“ do Murmansku, její nevýhoda byla, že vedla kolem okupovaného Norska, odkud konvoje napadaly německé ponorky, přes Írán, který od srpna 1941 za tímto účelem a pod záminkou, že šáh je proněmecký, společně okupovali Britové a Sověti, a přímou do Vladivostoku. Transport probíhal na takzvaných Liberty ships. Jejich příklad ukazuje neuvěřitelnou sílu americké ekonomiky. Američané dokázali stlačit čas potřebný na jejich výrobu z 230 dnů na 42. Během války jich vyrobili 2710, to znamená tři nové lodě každé dva dny. Lodě plující přes Pacifik dostali k používání Sověti. Japonsko totiž nebylo s SSSR ve válce, a tak na lodě pod sovětskou vlajkou neútočilo.

Míru americké pomoci nemohl SSSR nikdy přiznat. Velká vlastenecká válka byla jeho základním mýtem. Všechny těžkosti, které jí předcházely, jako byla kolektivizace a industrializace, čistky, gulagy atd., byly v jejím stínu legitimizovány, protože připravily zemi na válku. Kdyby vyšlo najevo, že bez americké kapitalistické pomoci by Sovětský svaz německý nápor nevydržel, znamenalo by to, že všechny předchozí katastrofy byly zbytečné.