komentář

Spor o radar: Před deseti lety Česko vstoupilo do postfaktické doby

komentář
Spor o radar: Před deseti lety Česko vstoupilo do postfaktické doby

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před deseti lety definitivně padl plán vytvoření americké radarové základny v Česku. Po mohutných protestech americká administrativa plán odvolala, zároveň se rozhodla plán raketové obrany modifikovat –dnes je založen na jiných technických principech a využívá základny v Polsku a Rumunsku. To výročí se nepřipomíná nijak výrazně, události z doby před deseti lety přitom měly velký vliv na podobu dnešní veřejné debaty v Česku (mimo jiné). Komentátor Jiří Šídlo spor o radar a jeho vyústění v textu pro Český rozhlas popisuje jako zlomový z hlediska prozápadní orientace země, která do té doby nebyla zpochybňována. Před deseti lety ale převážil ruský vliv, který od té doby v Česku sílí. V textu pro webový Alarm s ním polemizoval někdejší mluvčí iniciativy Ne základnám Jan Májíček, tehdejší aktivisté by podle něj měli být na své vítězství hrdí, „porazili impérium“. „... myslet si, že za konec radaru může Rusko, je naprosté přehlížení skutečnosti a slouží opravdu jen jako terapeutická pomůcka pro jestřáby, jako je Šídlo a spol. My ostatní bychom si z hnutí proti radaru měli vzít ponaučení, že vítězit se dá i proti světovým mocnostem.“

V tom sporu – nijak překvapivě – stojím na Šídlově straně. Úspěch bojovníků proti radaru je ale dnes nahlížen s jistým zkreslením, které odpovídá způsobu, jímž se v Česku změnil pohled na tehdejšího vítěze –Rusko. Dnes je vnímáno buď jako síla v pozadí, která vymýšlí, připravuje, financuje a naplňuje různé temné plány, vliv Moskvy je identifikován jako výlučná příčina ledasčeho. Z druhé strany bývá ruský zájem bagatelizován jako strašák, jímž soudobý západní establishment vysvětluje svoje neúspěchy a spojením s ním cejchuje svoje ideové protivníky. Rusko ale nemá žádnou detailní, třeba i ideologicky motivovanou strategii, kterou by svými operacemi krok po kroku uskutečňovalo. Využívá existujících rozporů západního světa a svými vlivovými operacemi se jich snaží využít a taky je posilovat a vyhrocovat, jeho zájmem je především paralyzující chaos. Dělo se to i před deseti lety. Lidi, kteří demonstrovali, vyslovovali se proti americkému radaru, nebyli nutně ruští agenti ani jim zájem Moskvy nemusel ležet na srdci. To „mírové hnutí“ se ale Kremlu velice hodilo, navíc ruské tajné služby už od sovětských časů velmi úspěšně pracovaly s různými nezávisle se tvářícími mírovými iniciativami. Lidé, kteří v osmdesátých letech v západní Evropě masově demonstrovali proti americkým raketám středního doletu, to taky z větší části dělali z přesvědčení, zároveň ale byli důležitými vojáky studené války na sovětské straně. Jan Májíček může hrdě hlásat, že jeho hnutí „porazilo impérium“, stejně tak se ale dá říct, že tenkrát napomohl k úspěchu imperiální mocnosti.

Boj o radar byl také důležitým mezníkem v „mainstreamizaci“ konspiračních teorií a vůbec konspiračního myšlení v Česku, země tehdy rázně vykročila do postfaktické doby. Na straně odpůrců radaru se angažovaly mnohé „hvězdy“ zdejší konspirační scény, lidé, kteří později v roce 2011 byli třeba schopni vážně tvrdit, že se v Berlíně chystá jakýsi „megarituál“, kvůli němuž bude „pod falešnou vlajkou“ odpálena nukleární bomba při zahajovacím utkání šampionátu ve fotbale žen. Jako důkazy jim mimo jiné posloužily televizní reklamy, na čemž ovšem není nic podivného, každý soudný člověk přece dobře ví, že útok z 11. září byl předpovězen v seriálu Simpsonovi...

Tehdejší protiradarová koalice se během deseti let rozpadla. Ta konspiračněji orientovaná část do boje proti americkému imperialismu, sionismu, iluminátům a dalším nepřátelům inkorporovala i vzdor proti imigraci (někdy chápané jako součást plánů imperialistů, sionistů a dalších) a odpor proti dekadentnímu Západu, k němuž v jejích očích představuje Rusko zdravou alternativu. Část se dnes řadí k progresivistické levici, taky protiamerické, vzhlížející ale spíš k západním zemím, kde se jí daří získávat vliv, v jejích řadách se dá najít nějak zbytková afinita k Sovětskému svazu, může mít spíš ale jakousi retro nostalgickou podobu (SSSR byl přece proti kapitalismu obecně a USA zvlášť, navíc v něm ženy byly nejrovnoprávnější v dějinách, alespoň podle dobové propagandy, takže to nemohla být špatná země). Dnes si zástupci těch dvou táborů nemohou přijít na jméno a v mnoha sporech jdou ostře proti sobě – pro jedny je třeba prezident Zeman skvělý politik a představitel zdravého rozumu, schopný vyjádřit vskutku národní zájmy a aspirace, pro druhé symbol dožívajícího patriarchátu a vůbec zpátečnictví. Kdysi k sobě ale tyhle dvě síly měly dost blízko, akorát se k tomu dnes už moc hrdě nehlásí. A v něčem k sobě mají blízko dál, jen to třeba ani nevědí.

 

20. září 2019