Každý už asi slyšel pohádku. O tom, jak Nasťa Rybka doběhla Děripasku a Prichoďka. Českému uchu to zní jako staroruská bylina. A jako v každé správné bylině nesmí ani v téhle chybět bohatýr, který vysvobodí Rybku, zatímco lotry Děripasku a Prichoďka ztrestá, jak zákon káže. Tím bohatýrem je v dnešní zjitřené předvolební atmosféře v Rusku samozřejmě Alexej Navalnyj – hvězda ruského internetu neboli „runetu“, neohrožený bojovník proti korupci, opoziční politik a ne-kandidát v nadcházejících prezidentských volbách.

Člověk může mít k Alexeji Navalnému řadu výhrad – počínaje tím, že v roce 2011 nadbíhal nacionalistům a účastnil se jejich Ruského pochodu, a konče tím, že je to pravděpodobně další z řady ruských politiků, jimž bohatýrské ego nikdy nedovolí podělit se o moc s parlamentem. Mimochodem, Navalnyj stejně jako kdysi Jelcin dnes přísahá na parlamentní republiku, ale obávám se, že kdyby došlo na věc, zatočil by s parlamentáři stejně jako v třiadevadesátém Jelcin, kterému je v něčem skutečně podobný.

Jedno se však Navalnému upřít nedá: má výdrž a je to výborný stratég. To jsou přesně vlastnosti, které chybí „reálné“ ruské opozici od chvíle nástupu Vladimira Putina k moci. Ten si postupně dokázal poradit jak se starou opoziční gardou, tak s „kreativní třídou“, která mu dělala vrásky v letech 2011–2012.

Dědka Limonova (který mimochodem jako jeden z mála schopným stratégem byl) chytil do jeho vlastních sítí, když mu vlastně splnil všechna jeho tajná přání: obsadil Krym, postavil se tupému a slabému Západu a rehabilitoval „velkou sovětskou epochu“, jak se jmenuje jeden z Limonovových románů.

Pány Kasjanova, Javlinského, Žirinovského, Zjuganova a nakonec také Ksjušu Sobčakovou si tak či onak koupil nebo omotal kolem prstu. Zárodky liberálního a levicového odporu – Sergeje Udalcova a celou generaci „bolotniků“ – pozavíral, flastry dostali pořádné. Jak to dopadlo s Němcovem, víme všichni. Co o tom ví Putin, si můžeme jen domýšlet. No a Kasparov, pokud se nemýlím, už zase hraje šachy.

Je to v předvečer prezidentských voleb smutný obrázek. A na tomto pošmourném nebi bohatýr Navalnyj, který to od zpackané revoluce 2011/2012 ani na den nevzdal, i když má neustále na krku kriminál a vydírají ho zavřeným bratrem Olegem, přímo září. A navíc vždy dokáže najít nový způsob, jak se vládnoucí oligarchii dostat na kobylku.

Ano, tentokrát to spíše vypadá, že se kremelští stratégové dostali na kobylku jemu, když ho vyřadili z prezidentského klání a vypustili do arény „opozičního“ trojského koně jménem Ksjuša Sobčak. Ale odpověď, s níž nyní přišel Navalnyj, je nápaditější, energičtější, mladistvá a vzbuzuje sympatie.

Tedy zpět k bylině o Nastě Rybce.

Poeticko-pornografické vyznění tohoto investigativního materiálu, který se podařilo nasbírat Navalného Fondu boje s korupcí, jej zdánlivě vyřazuje do oblasti bulvárních zpráv nebo kuriozit. Ve skutečnosti se ale týmu FBK podařilo uprostřed prezidentské kampaně zasáhnout ruský státně-korporátní systém doslova v jeho nejcitlivějších partiích. Svědčí o tom fakt, že za týden od svého zveřejnění má post na YouTube 5,5 milionu zhlédnutí a že se ruský státní úřad pro dohled nad médii Roskomnadzor rozhodl Navalného kanál zablokovat (doposud si na to, pravda, netroufl).

Nasťa Rybka je totiž opravdu jen malá rybka, Anastasija Vašukevičová, děvče z běloruského zapadákova, které dokázalo na vlastní pěst svést jednoho z nejbohatších mužů v Rusku (klobouk dolů!). Kdežto šéf vládního úřadu Sergej Prichoďko je jeden z nejmocnějších mužů v zemi, který má na ruskou zahraniční politiku pravděpodobně větší vliv než ministr zahraničí Lavrov. A ukázat ho ve frivolním aranžmá, jako takového ruského Berlusconiho, který se nechá vozit na jachtě miliardáře Děripasky ve společnosti mladých prostitutek a jenž si nechává přezdívat Táta (Papa), znamená přehlušit vše ostatní, s čím do prezidentské kampaně přišla obrovská, Putinovi tak či onak zavázaná státně-podnikatelsko-mediální mašinerie. Včetně zpovykané, ale zdaleka ne hloupé Ksjuši.

Je zkrátka vidět, že Navalnyj je moderní politik světového formátu, se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Tedy i s chápáním nového typu politiky, kde mohou mít zdánlivě podružné „povídačky“ daleko větší efekt než solidní politický program. A je to také rozený taktik. V tomto ohledu bych tak úplně nesouhlasil s těmi, kdo tyto volby trochu znaveným a rezignovaným hlasem nazývají „prezidentskými volbami Vladimira Putina“. Je docela možné, že i když technicky Putin „zvítězí“, a je to víc než pravděpodobné, strategicky to bude jeho prohra. A dějiny se za těmito volbami jednou budou ohlížet jako za „prezidentskými volbami Alexeje Navalného“.