Ve městě uherských královen

S Omegou do Veszprému

Ve městě uherských královen
S Omegou do Veszprému

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve střední Evropě člověk usedlého typu moc dobrodružství nezažije. Musí si je připravit sám. Třeba se překliknout při zabukování penzionu a zjistit to až večer při pohledu na displej telefonu, který se vám vzápětí vybije. Jenže to už jste na cestě do města, které vůbec neznáte, ale na mapě (ti usedlejší s sebou pořád vozí mapy papírové), když se ni podíváte, vidíte, že nádraží je od centra, kde má být ten penzion, vzdáleno asi pět kilometrů. V tom penzionu vás ale čekají až za dva týdny… A vy teď sedíte ve skoro prázdném vlaku, je deset hodin večer, kolem maďarská temnota, kterou právě rozzářila ostrá světla nějaké obrovské továrny, a zase jedete dál a blížíte se k městu, na kterém se vám líbilo zvláštně znějící jméno a pár fotografií, na něž jste se ráno podívali na internetu. A pak si objednali penzion, ale až za čtrnáct dní…    

Veszprém za světla vypadá úplně jinak než v noci u nádraží. Je to opravdu pozoruhodné kopcovité město, trochu bych ho snad přirovnal k Českému Krumlovu nebo možná k Lokti či k Mikulovu, prostě město, které má krásné horizonty. - Foto: Jiří Peňás

To město, o kterém bude třetí pokračování maďarského tripu (po Šoproni a lázních Sárvár), bylo Veszprém: asi šedesátitisícové město již dosti v pokročilé hloubce Maďarska, kousek nad Balatonem, nad nímž se táhne pás mírného pohoří Bakoňského lesa neboli Bakony, na jehož sedmi kopečcích, tedy jako antický Řím, se město rozkládá. Ono slovo Bakony v sobě skrývá původně slovanskou Bukovinu, z čehož je patrné, že karpatská kotlina nebyla před příchodem maďarských kmenů z jejich uralské pravlasti prázdná, nýbrž se v ní míhaly národy a pronárody už celá tisíciletí, přičemž Slované se sem roztáhli o trochu dříve než Prvomaďaři. Také Veszprém byl prý pojmenován po jakémsi slovanském Bezprymovi, což mohl být, tak si představuju, nějaký velkomoravský správce, sídlící na tom místě, kde je teď veszprémský hrad. Jenže koncem 10. století se sem přihnali na svých nízkých koních Arpádovi lučištníci, kteří pak dalších sto let naháněli hrůzu třetině Evropy: „Před šípy Maďarů ochraňuj nás, ó Bože,“ modlili se v té době zajisté mírumilovní Evropané. Pak je naštěstí císař Ota Veliký za pomoci českých bojovníků porazil roku 955 u Aušpurku (bitva u Lechu), načež se Maďaři rozumně usadili v Panonii a začali se věnovat perspektivnějším věcem, třeba zemědělství. Za sto let už byl z divokých Ugrofinů křesťanský národ, který měl svého svatého Štěpána, jehož korunu s nakloněným křížkem si předávali z hlavy na hlavu panovníci příštích tisíc let: poslední korunovaný král byl nešťastný císař Karel v roce 1916.

A nad městem velebně čněl veszprémský mrakodrap, ve své strohé jednoduchosti, ba tuposti, hranol, zasazený sem jako důkaz modernosti gulášového socialismu. - Foto: Jiří Peňás

Jak to však souvisí s Veszprémem? Docela úzce, neboť Veszprém je jedním z nejstarších měst, vlastně hradišť, spojených s maďarskou státností, kterou lze hezky počítat od roku 1000, kdy byl Štěpán, donedávna ještě pohan Vajk, korunován přímo od papeže poslanou korunou, čímž se Maďaři pak dlouho chlubili jako protekční děti církve. A už v roce 1001 tady ve Veszprému bylo biskupství a o pár let později také benediktinský klášter, který se těšil zvláštní přízni Istvánovy (Štěpánovy, píšu pro jistotu) manželky Gizely Bavorské, sestry německého císaře Jindřicha II., tedy dosti reprezentativní paní. Projevem této přízně pak bylo zavedení rituálu korunovace uherské královny tady v katedrále sv. Michala ve Veszprému… Je to tedy město uherských královen.

To jsem ovšem, přiznám se, v tom vlaku, ve kterém jsem se do města blížil, zatím nevěděl. Odříznut od světa jsem uvažoval o tom, jak to asi může být v takovém městě s levnými hotely, zda nějaký najdu, když nádraží je někde za městem, tak snad třeba ubytovna pro drážní dělníky, maďarské ubytovny jsou jistě útulné… Vlak konečně dojel do stanice, na které byl nápis Veszprém. Bylo půl jedenácté a já vystoupil z prázdného vlaku, který tady končil. Nádraží bylo pusté a zavřené, před ním nestály žádné taxíky, a když jsem se rozhlížel, nenašel jsem ani cosi jako zastávku autobusů. Úplně pusté, opuštěné nádraží, před kterým svítila jedna lampa, jinak nic, tma a křoviny kolem. No co, půjdu po cestě, někam dojdu, Maďarsko je civilizovaná země, Maďaři jsou pohostinní. Škoda že mi vyplivl mobil, jinak bych si mohl zavolal taxi, jenže stejně bych se asi nedomluvil, když jsem se v Sárváru ptal na nádraží, neznali prostí Maďaři ani slovo Bahnhof, ani train station ani vokzal. Nakonec jsem musel předvést lokomotivu, což není tak snadné: dělat šššš nestačí. Teď už vím, že nádraží se maďarsky řekne allomás. To se hodí.  

Veszprém za světla vypadá úplně jinak než v noci u nádraží. Je to opravdu pozoruhodné kopcovité město, trochu snad bych je přirovnal k Českému Krumlovu nebo možná k Lokti či Mikulovu, prostě město, které má krásné horizonty a je také, zdálo se mi, dobře udržované, vzdušné a prostorné. Na jeho horizontu ční dvě dominanty. Jedna je stará tisíc let, druhá tak čtyřicet. Tou první je veszprémský hrad čili Vár, monumentální shluk historických, nyní převážně barokních budov na vysokém vápencovém ostrohu, takže jde vlastně o akropoli, na niž musel být během staletí nesmírně působivý pohled – a je i teď. Ten je ale i na mladší dominantu, dvacetiposchoďový věžák, postavený za Kádára v sedmdesátých letech, kdy se celá stará čtvrť s typickými malými domky asanovala, tedy zbourala, a postavila se tam taková ta nákupní zóna. Ta sice v člověku vyvolává apriorní nechuť, ale mezitím se i socialistický styl stal vlastně historickým, takže mu nelze upřít jistou nostalgickou přitažlivost: podobně jako když se na ní setkáte s plakáty na vystoupení stoleté skupiny Omega nebo na divadelní představení Mézga család, což je naše stará dobrá rodina Smolíkova. Veszprémská pěší zóna byla před pár lety rekonstruována, vydlážděna, osazena zeleninou a keřinou, opatřena lavičkami, na nichž si pár místních vagabundů navzdory drakonickým nařízením krutovládce Orbána vyhřívalo své zkřehlé kosti. A nad nimi velebně čněl veszprémský mrakodrap, ve své strohé jednoduchosti, ba tuposti, hranol, zasazený sem jako důkaz modernosti gulášového socialismu.

Vár čili hrad vytváří této modernitě existenciální kontrapunkt, který člověk ocení, dívá-li se na něj z odstupu. Vidí skalisko osázené hradbou různých historických budov, z nichž ční dvě věže katedrály svatého Michala (Szent Mihály), kde se ony korunovace uherských královen konávaly. Je to strohá novorománská bazilika, ve které jsou skryty fragmenty starších fází, které sahají až do toho roku 1001, kdy zde Štěpán založil biskupství. Sochy královské dvojice postávají na konci areálu, szent István a boldog Gisella, svatý a blahoslavená, manželé zakladatelé, király királynő, kteří během pár desetiletí připojili Uhry k jiným evropským národům, lze-li to tak říci, přičemž Štěpán na to, že se stal svatým (asi sedmdesát let po své smrti), používal také drsné metody. Tak třeba čtu v Dějinách Maďarska z roku 2001 na straně 48, že když odhalil spiknutí svého bratrance Vazula, nitranského údělného knížete, dal ho nejen oslepit, ale také mu nechal zalít uši rozžhaveným olovem. To možná kdyby udělal náš svatý Václav bratru Boleslavovi, měli bychom jinou historii a možná i mentalitu. A když Štěpán porazil jiného příbuzného, strýce Kopánye, nechal jeho mrtvolu rozčtvrtit a její části přibít na brány čtyř hradů, jedním z nich byl Veszprém. Přesto byl svatý! 

Ale zatím jsem teprve do města přijel. Šel jsem už asi dvacet minut a zdálo se mi, že světel spíš ubývá, takže jsem si vůbec nebyl jistý, nejdu-li spíš směrem z města. To by bylo, kdybych došel k Balatonu, říkal jsem si… Konečně jsem narazil na dvojici mladých lidí, uměli anglicky a hleděli na mě udiveně: Co děláš takhle v noci ve Veszprému? ptali se. No, to taky nevím, odpověděl jsem, ale jdu správně? – Jo, ale je to ještě tak hodina cesty. Proč si nezavoláš taxík? – Mám vybitý mobil. – Hodní Maďaři mi ho objednali, a než přijel, řekli mi, že mají moc rádi Prahu. V taxíku měl řidič zapnuté nějaké retrorádio a zrovna hráli Gyöngyhajú lány od Omegy, největší hit maďarského rocku, možná vůbec největší pecku, co ve východním bloku kdy vznikla. Jako ve snech jsem dojel před penzion Péter Pál na Dózsa György utza. Měl jsem tam být až za dva týdny, ale jako by mě tam čekali.

 

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/

10. dubna 2019