Jak je možné, že na jedné z největších a nejznámějších staveb v Paříži nepřijali opatření, která by takové situaci předešla? To jsou otázky, které si klade i historik architektury, profesor na katedře architektury ČVUT Pavel Kalina. „K čemu nám jsou veškeré výdobytky techniky a pracovních technologií? Máme tisíce norem na všechno možné a jak je vidět, ve výsledku jsou k ničemu,“ konstatuje po požáru pařížské katedrály Notre-Dame profesor Kalina, který je autorem knih Dějiny středověké architektury (2005), Praha 1437-1610. Kapitoly o pozdně gotické a renesanční architektuře (2011) nebo Umění a mystika. Od Hildegardy z Bingen k abstraktnímu expresionismu (2013).

Hoří často katedrály? A hoří dobře?

Není to úplně pravidlem. Vlastně proto je klenuli, aby snížili nebezpečí požáru. Naposled hořela katedrála v Nantes v roce 1972, to jsme byli ještě malí: jeden dělník zapomněl při opravě střechy vypnout svářecí soupravu. No a před tím samozřejmě hořely německé katedrály za války, to Spojenci bombardovali vším možným zápalným…

Co vlastně v Notre-Dame hořelo? A co shořelo?

Hořel a shořel hlavně středověký krov, a potom věžice nad křížením z 19. století. Na několika místech se zřítila klenba. Jak je na tom zbytek budovy, zatím nevíme, stejně jako není znám přesný rozsah škod v interiéru.

Jak „cenná“ (jsem si vědom relativnosti toho slova) část katedrály byla ta zasažená? Mohlo to postihnout „cennější“ části stavby?

Ano, mohlo. Mohly se zřítit i další klenby. Teoreticky se mohla zřítit i některá z těch velkých prosklených stěn, třeba jedno z průčelí příčné lodi. To by pak byla skutečná katastrofa.

Co se dá říct o pařížské Notre-Dame jako o architektonické památce? Kolik z ní je středověku, a kolik novověku? A je to, co se postavilo v 19. století za Violleta-le-Duc opravdu něčím méně hodnotným?

Žádná katedrála se nedochovala přesně v „původním“ stavu, už proto, že nikde ji nedokázali postavit za pár let, ale spíš za pár století. Všude je větší nebo menší podíl mladšího zdiva, od renesance až po 20. století. Řada katedrál prošla velkými stavebními zásahy v baroku a hlavně v 19. století, a to je i případ pařížské katedrály. Hlavně ve vyšších částech katedrály Notre-Dame je třeba počítat s rozsáhlými restaurátorskými zásahy Violleta-le-Duca. Ta vrstva 19. století samozřejmě dnes už představuje neodmyslitelnou součást dějin kostela. Leccos by se dnes řešilo jinak, ale je těžké takhle zpětně hodnotit. I když je pravda, že vůči některým Viollet-le-Ducovým zásahům, měli námitky už tenkrát.

A co se dá říct o Notre-Dame jako o symbolu? Čeho je symbolem? A není už hlavně symbolem masového turismu?

Je také symbolem masového turismu, který nahradil někdejší poutnictví. Ale právě katastrofy, jako je tahle, ukazují, že má i hlubší rozměr. A bude ho mít, dokud naše civilizace nezanikne.

Není vlastně pro francouzské dějiny významnější Sainte Chapelle a Saint Denis?

Nemyslím si. Pařížská katedrála nabývala na významu tak, jak rostl význam Paříže. Když ji stavěli, Paříž zdaleka nebyla tak dominantní jako dnes, ale třeba Sorbonna byla hlavní teologickou školou Západu. Napoleon si zcela záměrně zvolil Notre-Dame jako místo své korunovace, aby vyjádřil rozchod s tradicí francouzských králů, kteří se nechávali korunovat v Remeši. Přes všechen důraz na laicitu si myslím, že je to pro Francouze pořád důležité. I Victor Hugo dobře věděl, proč napsal Zvoníka právě od Matky Boží. Nikde jinde nebyl protiklad starého světa a moderny tak silný jako tady. A Victor Hugo věděl, že ceci tuera cela– tohle zabije tamto. Myšleno kniha, tedy knihtisk zabíjí katedrálu…

Mimochodem: poznáte na první pohled kostel opravdu středověký od neogotického kostela z 19. století?

Gotický od neogotického se většinou pozná – zpravidla to tedy vím dopředu, ale když se ocitnu v neznámém prostředí, dá se to vytušit třeba podle toho, že gotický kostel nemá tak pravidelné zdivo a výzdobné prvky, navíc architekti 19. století občas na jedné stavbě míchali dohromady inspirace z různých dob. Horší může být rozeznat mladší zdivo od staršího tam, kde jde o doplňky v rámci jedné stavby.

A na závěr: není vám ten požár přece jen trochu podezřelý?

V létě 1989, když se opravoval pražský Belvedér, byl následující scénář: klempíři, co pracovali na opravě střechy, šli domů, na cosi pozapomněli… a už to jelo. Požáru padl za oběť kus měděné krytiny a část bednění renesančního krovu. Pokud vím, nešlo o úmysl, ale o neopatrnost. Pokud ale šlo o neopatrnost a zanedbání i v Paříži, pak to opravdu nechápu. Jak je možné, že na jedné z největších a nejznámějších staveb v Paříži nepřijali opatření, která by takové situaci předešla? K čemu nám jsou veškeré výdobytky techniky a pracovních technologií? Srovnejme nároky na bezpečnost práce před třiceti lety a dnes. Máme tisíce norem na všechno možné a jak je vidět, ve výsledku jsou k ničemu. Stejně jako všechna ta úžasná technika, kterou disponujeme. Ale nemůžeme předbíhat. Příčiny požáru Notre-Dame se budou jistě dlouho vyšetřovat a na výsledky jsme zvědaví asi všichni.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

ČTĚTE TAKÉ: Kaplan hrdina. Kněz se vrátil do hořící Notre-Dame a zachránil trnovou korunu