Co by znamenalo vyznamenání Karla Sýse

Příběh talentovaného milicionáře

Co by znamenalo vyznamenání Karla Sýse
Příběh talentovaného milicionáře

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Zpráva, že Karel Sýs byl českým parlamentem doporučen prezidentovi na státní vyznamenání, nezacloumá sice národem, ale na člověka s jistou pamětí přece jen zapůsobí. Ne že by to pamětník Sýsovi nepřál, vždyť je to po třiceti letech utrpení, které zažíval v „restauračním režimu“, pěkná satisfakce a jistě to udělá i jiným soudruhům radost. Ale přece jen se našinec trochu podiví. Opravdu už jsme tak daleko, že i Karlu Sýsovi? Právě jemu? A za co? Za ty básně? Opravdu? Ale jděte… Tak za co?

V listopadu 1989 kdosi napsal na budovu Svazu českých spisovatelů v Praze výstižná slova „Spisovatelé nám píší: Ještě spíme na Dobříši“. Tamní zámek jim poskytoval komfortní prostředí. Těm oficiálním. - Foto: ČTK

Cynici a geronti

Ale začněme trochu ze široka.  Literatura byla v čase, kdy Karel Sýs vydával své sbírky ve velkých nákladech a šéfoval literárnímu týdeníku Kmen, tedy koncem osmdesátých let, nejzdecimovanější a ve své oficiální podobě také nejkonformnější částí české oficiální kultury. Svaz českých spisovatelů v čele s nadekretovaným výborem zůstal spolehlivou „převodovou pákou“ režimu až do jeho sametově hořkého konce. Je však pravda, že nejspíš jen zatvrzelým neostalinistům a rigidním marxistům (Skála, Pilař, Hájek, Blahynka, Vlašín, Hrzalová, Rzounek aj.) nedocházelo, že stav je dále neudržitelný. O něco jasnější to bylo jejich mladším souputníkům, literární generaci „třicátníků“, jinak také „pěvcům panelových měst“ (Sýs, Peterka, Pelc, Čejka, Žáček, Černík). Ti sice jako mladíci obsadili v průběhu normalizace místa v redakcích, ústavech a v edičních plánech po odstraněných autorech 60. let, od tuhých „gerontů“ (tak jim sami říkali) se však lišili tím, že na režimu neměli velký citový zájem. Ideologie jim byla v podstatě lhostejná, jejich životní dráhy provázel běžný konzumní pragmatismus.

Pochopitelně že všechny „geronty“ i „cyniky“ spojovala legitimace KSČ. Zatímco těm prvním se však za změnou poměrů otevírala jen cesta do penze a zapomenutí, ti druzí cítili, že se ocitli v mnohem svízelnější situaci. Jejich životy ještě zdaleka nebyly u konce, naopak, stáli na vrcholu kariér, které se jim však při střízlivém pohledu musely jevit spíše jako břemeno, jehož tíhy by se rádi nějak, pokud možno bezbolestně, zbavili. Znamenalo to ale překročit svůj stín, oželet výhody, tvůrčí stipendia, pokoje na oné pověstné Dobříši, privilegované výjezdy do zahraničí, zaručené publikování atd. Z podstaty povah a dosavadního modu vivendi toho ale nebyli schopni.

V téhle generaci se totiž nikdy neriskovalo. Maximum, na které byl literární establishment koncem osmdesátých let schopen jít, byla taktika malých, „postupných kroků“. Do Svazu českých spisovatelů (SČS) byli v druhé polovině 80. let připuštěni někteří významní tvůrci jako Hrabal, Branald, Holub, Juliš, Nepil, Vostrá a další, což pro ně mělo především existenční význam. Nakladatelství uzavřela několik separátních smluv se spisovateli do té doby výlučně samizdatovými, jako byli Putík nebo Klíma (tomu vyšla jako vůbec prvnímu ineditnímu spisovateli v létě 1989 povídka: v Sýsově časopise Kmen). Objevila se knižní vydání autorů děl dlouho proskribovaných, např. Wernischův výbor Včerejší den, básně Emila Juliše nebo Mikuláškův Agogh. Fraškovité rysy měla licitace s Bohumilem Hrabalem, jenž byl v květnu 1989 dekorován titulem „zasloužilý umělec“ (spolu se Šotolou, Körnerem, ale také v jedné řadě s Karlem Sýsem) a který byl rok předtím rovněž přijat mezi spisovatele do SČS. Hrabal se za to tehdy odvděčil svým typicky rozporným způsobem. Poskytl do Sýsova Kmene jednu ze svých sebeponižujících suplik: „Chápu to jako důsledek klimatu velkorysosti (...). Nikdy není pozdě. (...) Nejsem emigrant ani vnější, ani vnitřní,“ znovu opakoval. Zároveň však v té době připravil svým protektorům těžko skousnutelné sousto v podobě životopisné trilogie Vita nuova a v lednu 1989 nezvykle odvážnou reakci na Palachův týden, text Kouzelná flétna.

Čtenář tehdejšího oficiálního literárního či kulturního tisku (časopisů Kmen a Tvorba) si kromě toho musel všimnout i změny rétoriky. Stále častěji se v článcích objevovala zamlžená sousloví jako „vědomí kontinuity“, „chápání literárního procesu v jeho šíři a protikladech“, nebo dokonce, že „je pouze jedna literatura“. Naznačoval, nikoli však vyslovoval se tím vším fakt, že česká literatura je absurdně rozeklaná: připouštěla se tu již existence jiné než oficiálně vypěstované kultury, v textech se objevovala jména, která dvacet let jako by neexistovala, zároveň ale v pečlivě ohraničených významech a souvislostech. Bylo možné například sdělit, že do literatury patří i spisovatelé „jiné světonázorové orientace“ jako Deml, Durych, Čep, Hostovský nebo Weil, a začala vycházet dokonce některá jejich díla; problém však byl s autory živými, stejně tak jako s kritikem Václavem Černým (+ 1987), neboť by se musela přiznat existence jeho Pamětí, toho nelítostného pamfletu, ve kterém zúčtoval s celým poválečným vývojem. 
Mluvilo se tedy buď v náznacích, v mezerách nebo se bezradně a alibisticky kroužilo („Otazníkem zůstává dramatika Václava Havla, kde se vyhrocují rozdílné názory politiků a divadelníků. Bohužel nejednou obě strany postrádají to podstatné: znalost textů a jejich vyznění v konkrétní společenské situaci.“ Kmen č. 44/89). Případně se autoři jednoduše pomluvili, což byl jistý pokrok proti úplnému mlčení. Tak úspěch Milana Kundery na Západě prý plyne z „pikantního spojení triviality, pornografické hravosti s intelektuálním šarmem pronikavého myslitele“, tvrdil básník a teoretik Josef Peterka v jakoby odvážném rozhovoru nazvaném Gordický uzel šedesátých let, Kmen č. 24/89. I to však bylo novum oproti dřívějšku, kdy tabu platila absolutně. 

Stále častěji lze mezi řádky číst obranný tón. Oficiální produkce se již nepovažuje za jedinou existující, nýbrž je nutné ji hájit („nikdo nemůže popřít, že vznikly skutečné hodnoty“), zatímco o exilové literatuře se ubezpečují, že „mnohé knihy vydané v zahraničí by u nás neprošly ani lektorským řízením“. Existence samizdatu je považována za škodlivou hlavně prý proto, že tajnosti kolem něho jsou, sýsovskou dikcí, „pařeništěm zveličování zakázaného ovoce“. 

Na jaře 1989 na plenární schůzi SČS Karel Sýs prohlásil: „Zde podáváme pomocnou ruku, ale rozhodněte se, na které židli chcete sedět.“ V soukromých rozhovorech prý ale nevylučoval, že poměry se brzy obrátí, Havel bude ministrem kultury a on bude muset své básně vydávat samizdatem. 

Básník Karel Sýs - Foto: Twitter


 

Vymknuta z kloubů

Člověk si dobu nevybírá a Karel Sýs nemůže za to, že svých nejproduktivnější dvacet let prožil za normalizace. Nemůže ani za ni, jenže uměl-li se v normalizačním prostředí někdo dokonale zahnízdit, byl to právě on. Na začátku měl tento nesporně talentovaný mladík štěstí, ke kterému přispělo to, že jiní měli zase smůlu. Debutoval v roce 1969 svěží sbírkou Newton za neúrody jablek, ovšem právě v té době začala největší čistka, které padla za oběť skoro celá básnická generace předchozí: čistka to nebyla fyzická, nýbrž ideová, básníci jako Gruša, Šrut, Wernisch, Brousek a další si už ani neškrtli. Za to Sýs také nemůže, jemu tehdy bylo něco přes dvacet a chtěl vydávat. 

A normalizovaná nakladatelství chtěla také vydávat, měla to v popisu práce, jenže staří – třeba jen o pár let starší než Sýs – autoři byli zakázaní. A tak přišla šance pro mladé a snaživé. A Karel Sýs se jí chytil a celých dvacet let nepustil. Vydával jednu básnickou sbírku za druhou, chrlil verše jak automat na metafory, psal o sto šest, jezdil do zahraničí, což nebylo jinak zvykem, bydlel na Dobříši, dostával tvůrčí stipendia, užíval si života v Klubu spisovatelů. A zažíval krásný pocit, že je básník, a protože co chvíli vložil do verše nějakou vilnou představu, věřil možná, že je básník nonkonformní. Přitom ale vůbec nezanedbával stranické povinnosti, byl funkcionářem KSČ a kromě toho také milicionářem, připravený kulometem a svým tělem hájit redakci Československého spisovatele, kde vycházely nejen jeho vlastní sbírky, ale výbory z básníků, kteří se v Čechách dobře prodávali, takže když si chtěl člověk koupit Holana nebo Nezvala, kupoval si nedobrovolně také Sýse, který za to měl honorář.

Koncem 80. let byl Karel Sýs tím „nejprofláklejším“ režimním básníkem střední generace. Ne že by byl tak čtený a oblíbený, to se nemohl měřit se souputníkem Jiřím Žáčkem, ale byl agilní, aktivní a šel za kariérou. V roce 1988 se stal šéfredaktorem literárního týdeníku Kmen. A držel v něm až do konce roli hardlinera, toho, kdo se hodí na špinavou práci: když bylo potřeba někoho pomluvit, někoho zesměšnit, byly jeho metafory vždy na skladě. V proslulém článku Vymknuta z kloubu doba šílí (Kmen, 26. 5. 1988), v němž napadl z konzervativních pozic i gorbačovovskou perestrojku, odstřelil Karla Pecku, vězně 50. let a za normalizace zakázaného spisovatele – „ty věčný vzteku pecek, které nedorostou v stromy“. Pěkné, že? Karel Pecka se samozřejmě bránit nemohl.

Listopad 1989 byl pro Karla Sýse tragédie, zrada, ba zločin srovnatelný s Mnichovem 1938: tak o tom skutečně psal. O místo šéfredaktora přišel hned v lednu 1990, titul zasloužilý umělec mu k ničemu nebyl, výhody a slušné honoráře skončily. Karel Sýs se prohlásil za „spisovatele v likvidaci“, za proskribovaného umělce, za oběť hrůzných poměrů. Nikdo mu samozřejmě nezakazoval psát a publikovat, jen si pro to musel najít nové místo. O což se také snažil docela statečně, když na začátku 90. let chvíli vydával erotický časopis Sextant, v němž konečně jeho básnické střevo nalezlo své pravé vyústění. Bohužel Sextant byl brzy utlučen ostřejší produkcí. 

Karel Sýs od roku 1989 vydal mnoho veršovaných brožur a knížek různého druhu, napsal mnoho článků, které vycházely ve stranických tiskovinách. Nikdy se nesmířil se ztrátou privilegovaného postavení a vždy, když jen mohl – a on mohl pořád –, novým poměrům zuřivě spílal. Někdy originálně (vzpomínám si na verš, jímž popsal demonstrace roku 1989: „Prsty hajlují do V – poloviční pizda“), jindy monotónně, zda to někoho zajímalo, těžko říct, možná pár soudruhů. Jeho strana, jejíž příslušnost kdysi s typickým sýsovským vkusem přirovnal k židovskému obřezání předkožky (také ji už nelze přišít), mu teď chce zařídit symbolickou satisfakci.

4. června 2018