komentář lenky zlámalové

Média žebrají u politiků o dotace

komentář lenky zlámalové
Média žebrají u politiků o dotace

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Česko zasáhla po koronaviru pandemie dotací. Vláda Andreje Babiše nezvládla rychlou, jednoduchou, průhlednou a férovou pomoc po koronavirovém vypnutí ekonomiky. Takovou, na niž by dosáhl každý a nevytvářely by se nové lobbisticko-korupční rejdy, v nichž úředníci a politici rozhodují, komu z peněz daňových poplatníků pomůžou, a komu ne. Pomoc plošná, otevřená každému. Třeba odpuštění daní nebo sociálního pojištění. Pro každého. Nikoliv selektivně. Tuto šanci vláda nespíš záměrně propásla. Alena Schillerová stále tvrdila, že nechce být zodpovědná za nejvyšší schodek státního rozpočtu v historii. Až přinesla do sněmovny návrh na bezprecedentně rekordní schodek 500 miliard korun.

Ten je tak hluboký bez toho, aby vláda lidem a firmám zasaženým koronavirovým vypnutím ekonomiky výrazně pomohla. Třeba tím odpuštěním daní.

Místo toho se rozjíždí dotační a přerozdělovací rej. Máme tady poukázky do lázní. Uvažuje se o poukázkách na dovolenou. Chystá se garance úvěrů česko-čínské low cost letecké společnosti Smartwings. Jsou tady speciální dotační programy pro zemědělce. Chystají se dotace a kompenzace pro kulturní průmysl typu divadel a festivalů.

Je to přesný opak toho, jaká měla účinná pomoc být. Je to pomalé, selektivní. Vláda si z dotovaných dělá věrné vazaly a vytváří se obrovský prostor pro lobbing a korupci. Funguje se systémem každý, kdo zakřičí a bude dost hlasitý, dostane nějaké dotace. Takže schodek rozpočtu bude nakonec mnohem větší, než kdyby se hned v březnu třeba na půl roku všem odpustila část DPH nebo sociálního pojištění. Je to čisté zneužití koronavirové krize k posílení politického klientelismu.

Ten dosáhl jistého vrcholu, když se do fronty o dotace přihlásila média. Ta jsou krizí zasažena podobně jako jiná odvětví byznysu, a když se rozdává, proč by si neřekla. Sám ministr kultury Lubomír Zaorálek, který začal na dotacích pro média pracovat, se ani netají tím, že se dostal pod tlak.

„Obracela se na mě už delší dobu různá média a já jsem potom navrhl, aby se udělala videokonference, kde jsme se o tom pobavili, abych slyšel, jak si to představují. Takže nedokážu úplně říct, kdo s tím přišel, ale vznikalo to tak, že jsme se o tom bavili s různými lidmi, stejně jako o ostatních segmentech. Počítal jsem, že se s tím dříve nebo později vypořádáme,“ řekl ministr kultury pro Český rozhlas.

První návrh, který zveřejnil server Neovlivní, byl skutečně pozoruhodný. Počítal, že vláda rozdělí 2,3 miliardy korun jen do vybraných částí médií. 1,1 miliardy měla jít do tištěných deníků. Zbývající část se měla dělit mezi komerční televize, které měly dostat 700 milionů korun, rádia 300 milionů a dalších 200 milionů korun mělo jít do outdooru (to znamená billboard).

Jsou to přesně ta média, která vlastní velké skupiny. Státní záchranný plán šitý na míru Babišově vydavatelství Mafra (deníky, rádio, televize), CNC Daniela Křetínského a Patrika Tkáče (deníky, skupina J&T vlastní billboardovou firmu Big Board), VLP finanční skupiny Penta (deníky), Economii Zdeňka Bakaly (deník) a částečně skupině Iva Lukačoviče Seznam (podíl ve vydavateli deníku Právo). Byla to ta nejselektivnější pomoc, jaká se dá vymyslet. Úplně z ní vypadly zpravodajské týdeníky nebo internetové deníky, jejichž vliv a váha jsou přitom nesrovnatelně větší než u tištěných deníků, které prochází letitým úpadkem. Ten začal dávno před koronavirem.

Představa, jak média žebrají o pomoc u politiků, které by měla tvrdě hlídat a kontrolovat, je sama o sobě ukázkou obrovské krize a úpadku médií. Ve chvíli, kdy si vezmou od vlády dotaci, stávají se jejími klienty. Ruka, která krmí, se většinou nekouše.

Systém státních dotací do médií roky funguje ve Francii a na jejich referování je to vidět. „Francouzská média nejsou nezávislá. Všechny hlavní deníky – Le Figaro, Le Monde i Libération – v poslední době prodělávají a jsou závislé na finanční pomoci od vlády,“ popisoval v srpnu 2011 ve vrcholící krizi eurozóny, o které se ve Francii moc nepsalo, v rozhovoru pro Lidové noviny známý francouzský filozof Guy Sorman. Na otázku, jak můžou psát noviny o vládě a zároveň na ní být závislé, Sorman odpovídá: „Přesně to se ale ve Francii děje. Le Figaro je samozřejmě deníkem Pravda Nicolase Sarkozyho (tehdejší prezident – pozn. red.). To každý ví a s tím vědomím ho čte. Le Monde a Libération jsou závislé ekonomicky. Při psaní o vládě jsou velmi zdrženlivé. Nechci přehánět, ale ve francouzských tištěných médiích funguje sebecenzura. Mlčení o podstatě evropské politiky je součástí ekonomické závislosti.“

Ve Francii bylo tehdy velmi nepopulární platit do záchranných valů na záchranu krachujícího Řecka. A dotovaná média to přesně v zájmu prezidenta z referování vytěsňovala. „Oni netuší, že jim platí a dlouho platit budou. Z francouzských médií se to nedozvíte. Debat a vysvětlení, co se děje v eurozóně, je tam minimum. Panuje tady hluboká ignorance. Sarkozyho vláda všechny ty zásahy na podporu eura zlehčuje a nikdo to nezpochybňuje. Sám Sarkozy říká, že nás to nebude stát vůbec nic. Premiér Fillon říká, že to bude stát 15 milionů eur (!), což je absolutní lež.“

Takhle vypadá servis čtenářům ve státem dotovaných médiích. Stačí si to přenést do konkrétní české reality a představit si, jaká témata se budou ohýbat. Dotace Agrofertu, neudržitelně hluboký schodek rozpočtu. Nebude se psát o brutálním lobbistickém tlaku na to, aby obchody musely prodávat minimálně 85 procent českých potravin.

Jedním z vlastníků francouzského deníku Le Monde je majitel CNC Daniel Křetínský. Je tak zřejmé, kde bere inspiraci.

Poté, co se na dotace pro oligarchická média rozjela tvrdá kritika, Lubomír Zaorálek začal tvrdit, že v této podobě jsou dotace neprosaditelné a musí se podle něj přijít s férovým systémem otevřeným každému. Do hry se dostal dánský model. Dánská vláda rozjela záchranný program za 32 milionů eur (832 milionů korun, zhruba třetina toho, co chtějí česká média). Každý vydavatel, provozovatel rádia, televize, internetových deníků má nárok získat dotaci na ušlý příjem kvůli koronaviru. Když vykáže, že mu v období od 9. března do 8. července letošního roku meziročně klesly tržby, vláda mu uhradí 80 procent ušlých příjmů. Každému.

Jsou to samozřejmě dotace blížící se francouzskému modelu. Ale alespoň naprosto plošné, neselektivní, jednorázové a časově omezené.

Lubomír Zaorálek mimo jiné zmínil možnost zavedení nižší (až nulové) sazby pro média. To ale torpédovala ministryně financí Alena Schillerová s tím, že čtvrtou sazbu už by nedovolila regulace Evropské unie.

Když chce vláda médiím pomoct, neměly by to být dotace, které z nich dělají závislé klienty, ale právě plošné úlevy. Třeba právě nulová daň. Nebo daňová asignace. Každý, kdo platí daně, byl dostal možnost přesměrovat několik procent své daně z příjmů vybranému médiu. Jednoduché, férové, nebyrokratické, bez závislosti na politicích.

Dotace a zvlášť ty výběrové popírají samotný smysl médií, kterým je kontrola těch, kdo jsou u moci.

25. června 2020