Jak vypadá hledání partnera a partnerky v pandemii

Láska za časů korony

Jak vypadá hledání partnera a partnerky v pandemii
Láska za časů korony

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Světová pandemie koronaviru způsobila rozvrat snad ve všech oblastech života. Obchody, restaurace, kavárny, muzea a kina jsou zavřené. Děti – s občasnými přestávkami – nebyly téměř rok ve škole. Výlet do zahraničí je pro většinu lidí možný jen ve vzpomínkách. Všechny tyto případy jsou v médiích dobře zdokumentované a strasti rodičů, dětí, hospodských, kavárníků, kadeřnic, učitelů a dalších jsou téměř denně připomínány a staly se i součástí politického boje. Pak je tu však ještě jedna skupina lidí, kterým sama nemoc, i opatření proti ní, staví do cesty téměř nepřekonatelné překážky. Řeč je o těch, kteří hledají lásku (romantický povzdech, prosím) nebo něco, ehm, na ten způsob.

Pravda je, že nezadaní lidé toužící po seznámení to mají v současné situaci značně ztížené. Bary jsou zavřené, party zakázané a tramvaje poloprázdné. (Jeden známý se prý kdysi pokoušel navázat rozhovor s dívkou ve voze MHD tím, že se jí zeptal: „Slečno, taky jedete touhle tramvají?“) Prostě většina tradičních míst k seznamování je nyní nedostupná.

Potáhnout doprava

Také navazování známostí, jako většina lidských činností v této době, se přesunulo do virtuální sféry. Nejznámější seznamovací aplikací je nejspíš Tinder. Uživatelé si na něm založí jednoduchý profil, pár fotografií, krátký popisek a mohou začít hledat partnera či partnerku. Následně se člověku zobrazují profily potenciálních drahých poloviček. Potažením snímku doprava se dává najevo zájem, potažením doleva opak. Pokud dva lidé potáhnou vzájemně na svých fotografiích doprava, aplikace je propojí a mohou spolu chatovat. Zbytek je pak už jen na nich. Pak je tu aplikace Bumble, „feministická“ obdoba Tinderu, neboť první krok, tedy poslání první zprávy, na ní musí vykonat vždy žena. V Americe je populární aplikace Hinge, ta má prý podporovat hledaní dlouhodobých smysluplných vztahů.

Od loňského března, kdy pandemie dorazila do západního světa, tyto služby a jim podobné zažily obří nárůst. Osmička nejpopulárnějších seznamovacích aplikací hlásí za rok růst počtu uživatelů o 12,6 %. Ty úplně nejpopulárnější, jako třeba právě Tinder a Bumble, rostou o 19–26 %. V březnu Tinder zažil největší počet „svajpů“ čili potažení za den ve své historii – tři miliardy. OKCupid, jedna z největších klasických internetových seznamek, zase tvrdila, že počet rande zařízených jejím prostřednictvím vzrostl o 700 %. Z Bumble hlásili, že počet videohovorů přes jejich aplikaci vzrostl o 70 %.

Světový trh se seznamováním ovládá Match Group. Její podíl je zhruba 60 %. Do impéria firmy patří 45 seznamek, včetně již zmíněného Tinderu, Hinge nebo OKCupid. Ve druhém čtvrtletí minulého roku společnost oznámila nárůst uživatelů o 15 %.

Hledání partnera či partnerky tedy v době pandemie rozhodně neustalo. Jako složitější se zato ukazuje druhý krok, totiž kam jít na rande. Skoro všechna vhodná místa jsou totiž uzavřena. Nedá se jít do kavárny, restaurace, klubu nebo kina. Utrum mají i ti kulturně založenější. Muzea, galerie ani divadla jim obvyklý krátkodobý azyl poskytnout nemohou.

Jednou z mála aktivit, které se dají na prvním rande provozovat, je procházka. Ať už v městském parku, nebo v přírodě mimo město. Zdá se, že je to celosvětový fenomén. The Guardian psal o mladých Britech, kteří mají pocit, že se vrátili do viktoriánských dob, jelikož většina námluv spočívá v dlouhých toulkách po parku. Podle CNN Kaliforňané zase vyrážejí randit na túry do hor. Z anekdotických zpráv ze svého okolí se autor domnívá, že procházení se po parku či městě je momentálně také hlavní způsob rande i pro mladé Čechy a Češky.

Park není sexy místo

Jenže – jak si stěžuje pro The Guardian Rosie, pětatřicetiletá Londýňanka – „park prostě není sexy místo“. Chce se dodat, že zvlášť v zimních měsících, kdy jsou cesty rozbahněné a stromy bez listí, působí jako mrtvý les někde v Mordoru.

To, jak se jednotlivé státy postavily k randění během korony, leccos říká o jejich národním charakteru. Britská vláda zakázala setkávání lidí mimo domácnost. Když se objevily námitky, že to diskriminuje odděleně žijící páry, kabinet povolil takzvané „podpůrné bubliny“: domácnost se smí potkávat ještě s jednou domácností. To sice vyřešilo problém pro dlouhodobé vztahy, ale ne pro ty, kteří partnera či partnerku teprve hledají. Podle vládních nařízení by museli se svým novým „objevem“ zůstat až do konce pandemie, což je přece jen už závažný krok. Na druhou stranu by to možná podpořilo růst nukleární rodiny. Navíc řada mladých Britů praktikuje sdílené bydlení, což znamená, že legálně se všichni mohou stýkat pouze s jednou další domácností. Randit legálně je tedy v Británii téměř nemožné. Pro tento stav se vžil pojem „sex ban“ neboli „zákaz sexu“. Kritici to označili za důkaz toho, že tradiční britská pruderie nezmizela. Případně za důsledek blahosklonné vlády konzervativců, která myslí pouze na potřeby rodin, a ne nešťastných osamělců.

Na druhou stranu se nezdá, že by „zákaz sexu“ byl široce dodržován. Jakákoli ochota podřídit se padla poté, co profesor Neil Ferguson, jehož epidemiologický model přesvědčil britskou vládu k zavedení prvního lockdownu, v květnu porušil vládní nařízení a setkal se se svou vdanou milenkou. Navíc pocit nelegálnosti jistě dodává počínajícímu vztahu jistou dávku dobrodružství.

Američané, tedy aspoň ti ochotní mluvit se CNN, si z pandemického randění udělali malé progresivní peklo. Single Američané zkoumají, jestli lidé na svých seznamovacích profilech drží transparenty Black Lives Matter, aby signalizovali správnou angažovanost, nebo mají na fotografiích roušky, aby ukázali, že berou protipandemická opatření vážně.

Velkým tématem amerických sexuálních vztahů je již několik let takzvaný consent neboli svolení. Jde o to, aby obě dvě strany vztahu vyjádřily srozumitelný souhlas s tím, co se bude dít. Jako většina progresivních nápadů to začalo dobrým úmyslem, hlavně snahou upozornit na to, že opilá dívka, na univerzitních party celkem častý úkaz, nemusí být ve stavu, aby věděla, co dělá, když si ji někdo odvede domů, a upozornit muže, že takové chování je minimálně nemorální a v některých případech trestné. Jenže jako obvykle se to přepísklo, takže výsledek jsou školení na amerických univerzitách, jak rozpoznat správný consent, a nápady, aby lidé před každým sexuálním aktem podepisovali smlouvu.

Sundáme si roušky?

V době covidu se k tomu přidal ještě souhlas jaksi epidemiologický. Očekává se tedy, že lidé dají najevo, že jsou v pohodě nejen s intimitami, ale také s opuštěním zásad sociálního distancování. Například jistý Alec Mahon řekl CNN, jak zjistil, že dívka, se kterou se seznámil přes Hinge, je ta pravá: vyrazili spolu na první rande na třímílovou (4,8 km) túru a v půlce se shodli, že si důvěřují natolik, aby si sundali roušky. Musel to být krásný romantický moment, v Hollywoodu už jistě píší scénář.

Podobný magický moment zažila slečna Jessica Gerhardtová na prvním rande s chlapcem, se kterým se nejdřív vídala tři měsíce jen formou videohovorů. Pak se rozhodli vyrazit na procházku po její čtvrti. Na začátku oba vyjádřili souhlas, že se na uvítanou obejmou. Na konci se ho zeptala: „Souhlasíš s tím, že si sundáme roušky?“ A on odpověděl: „Souhlasím.“

Někteří si však pochvalují, že nucený vztah na dálku jim umožnil lépe se poznat a vést hlubokomyslné rozhovory. Afroameričanka Liz Dwyerová si začala dopisovat s bílým Francouzem Demisem Courquet-Lesaulnierem. Měli plán setkat se osobně, ale koronavirus to překazil. Místo toho Demis sestavil seznam 54 filmů, které mu mají pomoci pochopit, „co znamená být černý v Americe“. S Liz to pak rozebírají.

To v kontinentální Evropě, zdá se, k tomu mají jaksi praktičtější přístup. V Belgii například vymysleli pojem knuffelcontact čili „kontakt pro objetí“. Takové kontakty mají oficiální výjimku. Nikdo nezastírá, pro co je to eufemismus. Bruselská asociace hotelů vyzvala lidi provozující knuffelcontact, aby se ubytovali v jejich zařízeních, a pomohli tak pokrýt výpadek z turismu.

Výjimka pro „milované“

Italové zase oznámili, že výjimku z nestýkání se mají „příbuzní, manželé, spolubydlící, dlouhodobí partneři a milovaní“. Pod pojmem „milovaní“ si lze samozřejmě představit leccos.

V Česku legálnost randění doposud zajišťovalo povolení „pobývat na veřejně přístupných místech nejvýše v počtu 2 osob“, i když nařízení „omezit pohyb na veřejně přístupných místech na dobu nezbytně nutnou a pobývat v místě svého bydliště“ znamená, že randící osoby se pohybovaly na tenkém ledě. Pokud rande dobře dopadlo, minimálně jedna z nich v místě svého bydliště nepobývala. Nemluvě o porušení nařízení „zachovávat při kontaktu s ostatními osobami odstup nejméně dva metry“. Se zákazem cestovat mimo okres a příkazem omezit i návštěvy příbuzných se však zdá, že i České republice byl na minimálně na tři týdny zaveden „zákaz sexu“ v anglickém stylu.

Z pozorování okolí se zdá, že čeští single při hledání partnera či partnerky předchozí opatření příliš nedodržovali, což ovšem neznamená, že by jim bezpečnost byla lhostejná. I když u zpráv typu „Promiň, příštích čtrnáct dnů to nepůjde, izoluji se, abych mohla za babičkou“ je občas těžké rozluštit, zda jde opravdu o odpovědné chování, nebo o výmluvu, jak se vyhnout setkání s někým, kdo na druhý pohled už není tak sympatický. Uvidíme, jestli se tentokrát podřídí, nebo jestli bude policie stíhat milence za překročení okresní čáry.

 

4. března 2021