Čím rychleji dokázaly země zastavit nákazu, tím menší byly škody, říká ekonom David Turner

Hasit se musí hned

Čím rychleji dokázaly země zastavit nákazu, tím menší byly škody, říká ekonom David Turner
Hasit se musí hned

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Těsně před prvním výročím první zprávy o výskytu čínského koronaviru (Čína ho poprvé přiznala na Silvestra 2019) přichází první velká mezinárodní studie srovnávající, jak efektivně proti jeho šíření dokázaly jednotlivé země zasahovat a jak moc při těch zásazích poškodily společnost a ekonomiku. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) srovnala ve velké analýze Walking the tightrope: avoding a lockdown while containing the virus (Chůze po provaze: jak se vyhnout lockdownu a udržet virus pod kontrolou) restrikce a omezení, jež od února do listopadu loňského roku provedlo téměř 150 zemí světa.

Zkoumá, které z nich byly schopné co nejefektivněji zabránit šíření viru a zároveň nejméně poškozovaly ekonomiky. Vyhodnocují, které zásahy byly efektivní ve chvíli, kdy se epidemie v konkrétní zemi teprve rozjížděla, a ke kterým už bylo potřeba sáhnout, když se virus šířil společností bez kontroly. „Jednoznačně se ukazuje, že se vyplatilo hasit hned a rychle. Ten, kdo dokázal zasáhnout a rychle mobilizovat síly a schopnosti hned při prvních výskytech nákazy, měl nejméně nakažených, nejméně obětí a nejméně poškozenou ekonomiku a společnost. Kdo otálel a nechal si infekci rozjet, končil v tvrdých lockdownech, těžce zasahujících ekonomiku,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Echo David Turner, hlavní makroekonomický stratég OECD a autor uvedené studie. Ve chvíli, kdy Česká republika zažívá už třetí tvrdý lockdown se zavřenými školami, obchody a restauracemi, se jasně ukazuje, že v mezinárodním srovnání patříme k těm poraženým. Kvůli neschopnosti a otálení vlády Andreje Babiše opakovaně končíme v ničivých lockdownech. Turnerova studie dokládá, že nikdy neexistovalo žádné dilema mezi ochranou zdraví a zásahem ekonomiky a společnosti. Naopak: ti, kdo mají nejméně nakažených a obětí, mají i nejméně poškozenou společnost a ekonomiku.

Jaká cesta byla nejlepší prevencí ničivých lockdownů?

Jednoznačně platí, že čím dřív hasíte, tím máte větší šanci vyhnout se lockdownu. Ten je posledním řešením, když všechno ostatní selže. A už jasně ukazuje, že ta konkrétní země nebyla schopná dostat infekci pod kontrolu. Data z těch 150 států, která jsme zkoumali, jasně ukazují, že nejlepší tady byla jako nakonec u všech nemocí prevence. Do ní patří všechny reakce vlád, které neomezují sociální mobilitu lidí. Předchází tomu, aby vůbec musela přijít nějaká restrikce. Jako jednoznačně nejefektivnější ochrana před lockdownem a poškozením společnosti a ekonomiky vychází důsledné testování, trasování a izolování nakažených na začátku. Ve chvíli, kdy není nákaza ještě rozšířená. Od určitého rozšíření epidemie to ale přestává fungovat. Když už nejste schopni vystopovat, kde se lidé nakazili, trasování ztrácí smysl. Když trasování selhalo, nastupoval lockdown různé tvrdosti. Ten byl vnímán jako snaha omezit mobilitu lidí, dostat virus pod kontrolu. A tím, že se infekce zase dostane na nižší úroveň, to využít jako příležitosti k restartu trasování kontaktů.

Podařil se ten restart v některých zemích?

Nový Zéland nebo Austrálie měly velmi krátké a rychlé lockdowny, po nichž dokázaly testovat a trasovat dostatečně intenzivně na to, aby už udržely virus pod kontrolou. V Evropě moc nejsou úspěšné příklady zemí, kde by se epidemie nekontrolovaně rozjela, šly do lockdownu, dokázaly ji tím zmírnit a pak restartovaly trasování. Jsou tady případy zemí, které víceméně bez lockdownu zvládaly masové testování a trasování a díky tomu udržely epidemii pod kontrolou. Právě testování a důsledné trasování kontaktů nejefektivněji snižuje šíření nákazy.

Co kromě testování fungovalo?

Poměrně brzy, už během loňského jara, bylo zřejmé, pro koho je virus vážným rizikem. Že to jsou lidé, kteří trpí civilizačními nemocemi, jako je obezita, vysoký tlak, cukrovka, nemoci srdce. Počet těchto rizikových lidí v populaci stoupá s věkem. Není to tak, že všichni starší lidé byli ohroženi, ale je jich mezi nimi víc. Jako prevence lockdownu se jasně ukázala cílená ochrana ohrožených lidí. Jejich dobrovolný, selektivní lockdown a to, že se k nim jejich okolí chovalo zodpovědně a snažilo se je chránit. To se v některých zemích podařilo už jen tím, že tito lidé byli vyzváni, aby omezili své sociální kontakty a zůstali doma, protože jsou skutečně ohroženi. Dělalo se to formou doporučení, nikoli nařízení a restrikcí. Právě to doporučení, aby se ohrožení a jejich rodiny snažili co nejvíc chránit, hrálo velkou roli v tolik diskutovaném Švédsku. Naprosto zásadní roli v prevenci lockdownů ale sehrála ochrana domovů důchodců a pečovatelských domů. Právě v nich bylo v Evropě v první jarní vlně nejvíc obětí. Většina vlád tu ochranu nedokázala zvládnout. Právě kvůli jejímu selhání měli i Švédové hlavně na jaře tolik obětí.

Jak vypadala úspěšná a efektivní ochrana domovů důchodců?

Zabránit za jakoukoli cenu, aby se tam virus vůbec dostal. Když už se to totiž stalo, mělo to vážné následky. Nejen proto, že lidé, kteří žijí v těchto domovech, jsou mnohem zranitelnější, ale také proto, že tam samozřejmě žijí v mnohem užším kontaktu a virus se mezi nimi snadno šíří. Zase se vracíme k testování jako vůbec nejefektivnější obraně před šířením viru. Tady bylo úplně zásadní. Lidé, kteří tam žijí, mají velmi málo přirozených kontaktů. Infekci mohl do domovů přinést buď personál, nebo návštěvy. Je samozřejmě velmi drastické seniory na tak dlouho izolovat od jejich blízkých. Kde se velmi důsledně testoval každý, kdo do domova důchodů přicházel od lékaře, od rodinných příslušníků po posledního řemeslníka, tam se ty domovy podařilo ochránit. Pokud měly především na začátku některé země velmi omezené kapacity testování, bylo nejlepší je zaměřit právě sem. Právě nakažení klienti pečovatelských domů nejvíc plnili nemocnice. Největších počet jich končil na jednotkách intenzivní péče. A právě strach ze zahlcení nemocnic byl vždycky v poslední fázi tím, co zemi přitlačilo do lockdownu. Důsledné testování každého, kdo jde do domova důchodců, bylo nejlepší prevencí proti zahlcení a kolapsu zdravotnického systému. Je proto překvapivé, kolik zemí to dodnes důsledně nedělá. Je to přitom levné a velmi účinné. Kdyby nepronikla nákaza do seniorských domů, byl by ve většině zemí tlak na nemocnice a tím pádem i na lockdown výrazně nižší. Posledním opatřením, které neomezuje společenskou mobilitu, bylo nošení roušek.

Jaký mělo vliv?

Při naší analýze jsme zkoumali do té doby dostupné studie o vlivu roušek. Vycházeli jsme především z metaanalýzy v odborném časopise Lancet, ta stejně jako některé další dochází k závěru, že nošení roušek především ve vnitřních prostorách hrálo roli. Především respirátory s normou N95 (FFP 2) dokázaly zabránit přenosu nákazy. Ale i běžné látkové nebo jednorázové lékařské roušky do určité míry dokázaly bránit infekci. Všechno to jsou ale studie dělané na malých vzorcích. Mimo uzavřené prostory není pro roli roušek dost prokazatelných studií. Celkově se ale vliv roušek nedá srovnávat s včasným testováním a trasováním nakažených. Na žebříčku těch preventivních opatření, která nijak neomezují společenskou mobilitu jsou všechna ta ostatní, o kterých jsme se bavili, důležitější.

Všechny další věci už omezovaly svobodu a mobilitu lidí. Co z těchto restriktivnějších zásahů nejvíc omezilo šíření viru a přitom nejméně ničilo společnost a ekonomiku?

Zrušení veřejných akcí, na nichž se schází velké množství lidí. Právě tyto akce se už v jarní vlně ukázaly jako velká ohniska nákazy, z nichž se to, zvlášť pokud nefungovalo testování a trasování kontaktů, velmi rychle šířilo dál. Stačilo to nezachytit hned na začátku a z jednoho ohniska se nákaza během pár dní rozšířila a dostala se mimo kontrolu. I země, které se obešly úplně bez lockdonů, jako Švédsko, nebo je měly jen velmi krátké, což je příklad Dánska nebo Norska, omezily hned na začátku velmi výrazně hromadné akce. A po celou dobu tato omezení držely. Omezení hromadných akcí nemá ekonomicky tak zásadní dopady jako lockdowny nebo jiné restrikce. Nezahání ani lidi do společenské izolace a nemá vážný dopad na psychiku. Škody jsou malé a šíření viru to výrazně omezí. Ukázalo se, že výrazný efekt a malé dopady na ekonomiku měla i kontrola cestování přes hranice.

Zavření hranic, jak to víceméně udělaly Spojené státy, nebo i povinné testy a karantény, které zavedly postupně téměř všechny evropské země?

Jakákoli kontrola včetně povinných testů na vstupu hrála důležitou roli. Dopady na ekonomiku s výjimkou cestovního ruchu a turistiky, které jsou samozřejmě tvrdě zasaženy, přitom nebyly výrazné. Přes počáteční obavy na jaře navzdory testům a kontrolám nebyly přerušeny dodávky zboží. Výrobní i obchodní řetězce fungovaly bez vážnějších problémů dál. A po počátečním jarním šoku, kdy si všichni navzájem zavírali hranice, se rychle obnovilo i cestování za podnikáním. Za obchodem už se dá od jara víceméně normálně cestovat. U pracovních cest není test překážkou. Lidé přirozeně považují restrikce v cestování za omezení své svobody. Ekonomicky to ale s výjimkou velmi zasažené turistiky, leteckého byznysu atd. nemá tak vážné následky jako to všechno, co už přichází s lockdowny. Je jistě finančně nákladné jít před každou cestou za hranice na test, je to ale výrazně méně restriktivní než ta další omezení, která už patří do červené zóny lockdownu. To jsou ty, kterým by se vlády rychlým hašením těmi zásahy, o kterých se tady bavíme, měly snažit vyhnout. Když se dostanou až k nim, je to už selhání rychlého hašení infekce.

Co z těch restrikcí z červené zóny má na společnost a ekonomiku nejhorší dopady?

To už jsou všechno restrikce, kde se lidi přímo snažíte izolovat doma. Jsou to všechno restrikce, kterým je potřeba se rychlým hašením infekce na začátku vyhnout. Společenské i ekonomické dopady jsou u všech obrovské. Čistě epidemiologicky samozřejmě fungují. Je to přirozené. Když budou lidé sedět doma, nikam nepůjdou a nikoho nepotkají, samozřejmě nikoho s výjimkou členů své rodiny nenakazí a epidemie se tím zbrzdí. Cena za to je ale obrovská. Ekonomická, společenská, psychologická. Proto právě v naší studii řešíme, jak a čím se těm extrémním restrikcím vyhnout.

Co z nich je nejhorší?

Všechno už tvrdě zasahuje společnost a ekonomiku krátkodobě i dlouhodobě. Tři zásahy jsou schopné vůbec nejvíc omezit mobilitu lidí. Zároveň jsou to ty, které společnost a ekonomiku nejvíc poškodí. Jsou to ty, kterým se rozumné vlády snaží za každou cenu vyhnout a sahají po nich skutečně až jako po záchranných brzdách. Když už nic jiného nezbývá. Nezvládly hasit a bezprostředně hrozí kolaps nemocnic. Je to omezení pohybu. Sem patří ty dnes v Evropě dost rozšířené zákazy vycházení. Ještě víc omezuje mobilitu a poškozuje společnost i ekonomiku zavření škol. V první jarní vlně viru, kdy ještě bylo málo informací k tomu sáhlo hlavně v Evropě dost zemí. Na podzim už to pro drtivou většinu z nich bylo až to vůbec poslední řešení, kterému se snaží za každou cenu vyhnout. Nejen proto, že studie nedávají jasnou odpověď, jak moc právě školy přispívají k šíření nákazy. To, co je už dost jasně prokázané, je fakt, že virus děti neohrožuje. Když už se nakazí, nemají buď vůbec žádné příznaky, nebo jen velmi lehký průběh. Studie zatím nedávají jasnou odpověď, jak moc jsou děti nebezpečné pro ostatní. Jak moc je pravděpodobné, že je nakazí. Ze všech těchto pro a proti ale školy přirozeně vycházejí jako to, co se má zavírat v lockdwonu až jako úplně poslední.

Počítali jste i dlouhodobý dopad zavřených škol?

Ten je samozřejmě výrazný. Především u mladších dětí a těch v méně kvalitních školách je každý den se zavřenými školami velkou ztrátou na znalostech a schopnostech, kterou budou těžko dohánět. Zavření škol je mimořádně vysokou ekonomickou i společenskou zátěží. Byť to na první pohled nemusí být vidět tolik jako to druhé z nejdrastičtějších omezení, což je zákaz podnikání. Zavření obchodů, služeb, restaurací a v některých případech i výrobních podniků. Omezení škol a podnikání jsou ty vůbec nejdrastičtější restrikce v lockdownech. Plus zákazy pohybu a vycházení. Každá rozumná vláda by měla hledat cestu, jak se těmto třem věcem vyhnout.

Často se argumentuje tím, že zavřenou ekonomikou musíme zaplatit za záchranu životů.

Když se díváte na příběhy konkrétních zemí a všechna ta mezinárodní srovnání, okamžitě vidíte, že to tak nefunguje. Ten, kdo má hodně obětí, má téměř vždy i hodně zasaženou ekonomiku a společnost. Není to něco za něco. Naopak je tady přímá souvislost. Po tolika měsících s virem už jasně vidíme, že je potřeba hasit včas. Testovat, trasovat, chránit domovy důchodců a rizikové skupiny. To je jediná cesta, jak se vyhnout lockdownům.

Kdo to nejlépe zvládl?

Už jsem zmiňoval Nový Zéland, Austrálii. Určitě také asijské země, především Jižní Korea. V Evropě Skandinávie. Švédsko je na tom hůř než třeba Dánsko nebo Finsko, ale je na tom výrazně lépe než velké evropské země od Velké Británie přes Francii po Španělsko. Kdo to zvládl, zjistíte z dat, která jsou dnes k dispozici docela snadno. Když srovnáte počet nakažených, počet obětí, pád ekonomiky a omezení mobility. Z toho posledního poznáte, jak moc měla konkrétní země restriktivní lockdown.