V konfrontaci s událostí typu pandemie nemoci covid-19 společnost projde čtyřmi fázemi: přípravnou (už to tu bude), heroickou (vrháme se do zápasu, padají první oběti) a idylickou (pěkně jsme to zvládli), po níž přichází deziluze. V rozhovoru pro Echo Prime to před několika týdny popsal psychiatr Jan Vevera.

Český „koronavirový příběh“ tohle členění vskutku přesně kopíruje. A zdá se, že tuzemská společnost je už na konci toho cyklu, vzmáhá se deziluze. Samozřejmě má oporu v realitě – akutní hrozba pandemie slábne, o to víc mají lidé čas vnímat hrozbu ekonomickou a přemítat o tom, jak konkrétně se dotkne právě jich.

Ten vývoj k deziluzi je možná nejlépe vidět na způsobu, jímž se mluví o předmětu, který pandemickou dobu symbolizuje – roušce. Zprvu na ně lidé nedočkavě čekali, byli zděšeni a pobouřeni nenaplněnými přísliby, že roušky přijdou. Pak si je – v heroické fázi – začali vyrábět sami, zatímco se vládní činitelé řadili do špalíru na letišti, aby slavnostně přivítali roušky z Číny. No a potom přišla idyla – nejenže jsme měli roušky, zčásti vlastní výroby, ale všiml si toho celý svět a žasl nad českou schopností improvizace, disciplinovaností, schopností si poradit. Ti lidé mají roušky, a proto taky koronavirus zdolali, měli bychom se od nich učit. Teď už se ale člověk často setkává taky s nechutí chodit po ulici s „hadrem“ přes pusu, který je najednou vnímaný především jako znak vynucované poslušnosti.

Český zarouškovaný život přitom hned tak neskončí a jejich nošení může být opodstatněné – přinejmenším jako nástroj uklidnění lidí, kteří by si jinak připadali ohroženi. Jenomže to jako opodstatnění nutnosti nosit roušku všude mimo domov přestává stačit. Asi se dá pochopit snaha nastavit v mimořádné situaci ta nejjednodušší pravidla (nařízení nosit roušku všude je vskutku jednoduché na pochopení i interpretaci), stejně se dá pochopit tendence upřednostňovat pro případ chyby spíš opatrnost přehnanou než nedostatečnou, která se v pandemii může hodně vymstít.

Jenomže v současné době se už nehledají pravidla pro mimořádnou akutní situaci, nastavuje se jakási nová normalita – bude nějakou dobu trvat, než se nebezpečí nemoci covid-19 ztratí. Jistě má význam nosit roušky v prostorách, kde jsou uzavřeni cizí lidé (tramvaj, úřady, obchody a podobně) nebo v parku, kde se na trávník „vyvalí“ davy. Na procházce v lese asi ne, na ulici v noci taky, dalo by se vyjmenovat hodně takových příkladů. Vyžadovat to po lidech a případně je trestat z neuposlechnutí v situaci, kdy pro nikoho zjevně ohrožení nepředstavovali, by nakonec jenom zbytečně prohlubovalo tu nutně nastoupivší deziluzi.