V Rumunsku skončil příběh, který je v ČR před rozhodnutím

Happy end pro právní stát

V Rumunsku skončil příběh, který je v ČR před rozhodnutím
Happy end pro právní stát

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Dnes zvítězilo moderní, evropské, normální Rumunsko,“ oznámil Klaus Iohannis, když poslední listopadovou neděli obhájil prezidentskou funkci ziskem 66 procent hlasů. Těžko pochopit, jak mohl suverénně vyhrát dřevěný a málo charismatický kandidát, bývalý učitel fyziky ze sedmihradského Sibiu, který je ke všemu německé národnosti. Jde to vysvětlit tím, kdo v dlouhém boji za „normální Rumunsko“ prohrál. Katastrofální porážku utrpěl sociální demokrat Liviu Dragnea, kterého lze z českého pohledu označit za rumunského Babiše. Existuje ovšem mezi nimi několik rozdílů, ze kterých je největší ten, že Andrej Babiš svou bitvu neprohrál a stále může vyhrát.

Liviu Dragnea, ročník 1962, byl donedávna nejmocnějším mužem v zemi, od 27. května však tráví čas ve vězení. Byl odsouzen na tři a půl roku za prohřešek, kterého se dopustil už před rokem 2012. Tehdy jako hejtman kraje Teleorman na západ od Bukurešti vyplácel dvě pracovnice stranického sekretariátu ze státních peněz, a způsobil tak škodu 108 tisíc lei, v přepočtu něco přes půl milionu korun. Jeho převoz do věznice byl slaven jako největší vítězství demokracie od pádu komunistického režimu.

Syn policejního šéfa z Teleormanu začal kariéru nenápadně. Nejdřív provozoval několik restaurací, ovšem s takovým úspěchem, že byl roku 1995 zvolen nejúspěšnějším podnikatelem v kraji. Záhy přešel do politiky, stal se hejtmanem a ve funkci vydržel dvanáct let. Získal tehdy pověst „lokálního barona“, tedy člověka, který odpovídá tuzemské kategorii kmotrů. Veřejné zakázky přihrával spřízněným firmám, podezřelým způsobem využíval evropské dotace a díky svým kontaktům nakupoval za nízkou cenu pozemky. Vstoupil do Sociálnědemokratické strany Rumunska, kterou založili bývalí komunisté v čele s někdejším prezidentem Ionem Iliescem. V letech 2012 až 2015 vládl v Rumunsku sociálnědemokratický premiér Victor Ponta, který měl tu smůlu, že se na něj zaměřila Národní protikorupční služba DNA vedená legendární státní zástupkyní Laurou Kövesiovou. Byl donucen odstoupit a rozvrácenou stranu převzal její muž č. 2 a ministr pro místní rozvoj Dragnea. Osvědčil nečekané schopnosti. Přes selhání partaje v předchozím období dokázal rozjet přesvědčivou kampaň, ve které slíbil zvýšit důchody, platy státních zaměstnanců i minimální mzdu, a ziskem 45 procent vyhrál v prosinci 2016 parlamentní volby.

Teoreticky mohl s pomocí malé liberální strany ALDE nerušeně vládnout, ovšem stejně jako jeho předchůdce měl problémy s justicí. Za pokus o volební podvod z předchozích let už byl podmíněně odsouzen a policie prověřovala jeho aféry z Teleormanu. Záhy se ukázalo, že nejhorší bylo obvinění ze statisícového podvodu s platy sekretářek.

Do té doby se osud Liviu Dragney životní dráze Andreje Babiše příliš nepodobal. Pocházel sice z komunistické rodiny, ovšem nepatřil k nomenklatuře. Začínal jako podnikatel, nikdy však neprivatizoval nic velkého. Využíval zakázky a nakupoval pozemky, jeho majetek se pohyboval v řádu desítek milionů eur. Nezaložil vlastní partaj, jenom trpělivě budoval kariéru uvnitř postkomunistické strany. Příběhy obou mužů získaly stejné obrysy až poté, kdy každý z nich suverénně vyhrál parlamentní volby a zároveň si na nejvyšší post v zemi přinesl zátěž aféry, která se pouze zpočátku zdála nedůležitou. Pak posloužily politické osudy Dragney i Babiše jako ilustrace jednoho z modelů, jak se může vyvíjet východoevropská země po pádu komunismu.

Prognostická demonstrace proti Dragneovi. Bukurešť 3. února 2017. - Foto: Reuters

Jako štvaná zvěř

Řada zemí na východě čelila politické korupci a některé z nich zvolily po roce 2010 radikální postup, vedle Slovinska také Česko a Rumunsko. Korupce byla považována za tak vážný zločin, že vznikaly specializované útvary, které byly vybaveny mimořádnou pravomocí včetně využívání odposlechů. V každé z těchto zemí byl z korupce a zneužití pravomocí obviněn aspoň jeden premiér. Bývalý šéf rumunské vlády Adrian Năstase strávil ve vězení téměř dva roky, jeho slovinský kolega Janez Janša se po zásahu Ústavního soudu dostal ven za rok. Český premiér Petr Nečas může mluvit o štěstí, že unikl témuž osudu.

Nástupci kriminalizovaných politiků se museli nějak vypořádat s vyhlídkou, že protikorupční oddělení zasáhne i proti nim, a Dragnea se stal protagonistou takového boje. Jeho válka proti justici začala hned po vyhraných volbách, podlehl v ní za třicet měsíců a z jeho marného boje se mohou poučit také Češi a jejich premiér. Nutno přiznat, že Dragnea byl proti Babišovi ve slabší pozici. Nemohl se stát premiérem, protože rumunské zákony to u pravomocně odsouzených politiků vylučují, a musel do čela vlády dosazovat loutky, které však vypovídaly poslušnost. Neměl také podporu prezidenta, protože již zmíněný Klaus Iohannis se postavil na stranu justice, a dokonce se stal ikonou boje za právní stát.

Svým způsobem byl nejmocnější rumunský politik štvanou zvěří. Po volbách se nechal zvolit šéfem parlamentu a na premiéra nominoval věrného straníka Sorina Grindeana. Pověřil ho změnit zákony, aby mu předchozí odsouzení nebránilo při vstupu do vlády a aby nemohl být stíhán za zpronevěru v Teleormanu. Tím však vyprovokoval pouliční protesty, do kterých se v únoru 2017 zapojilo stejně účastníků jako do letošních akcí Milionu chvilek pro demokracii na Letné. Grindeanu se zalekl, tempo při sepisování zákona zvolnil, a proto ho stranický šéf v červnu vyměnil. Nový šéf vlády Mihai Tudose a ministr spravedlnosti Tudorul Toader se pak pustili do práce na justiční reformě, která získala díky obecnějšímu zadání širší podporu. Měla omezit pravomoc protikorupční služby a nejen sociálním demokratům se líbilo, že vyšetřovatelům zakázala využívat provokaci při vyšetřování korupce. Odposlechy ani kamerové záznamy nesměly nadále sloužit jako důkaz, nebylo možné stíhat korupci víc než rok poté, co byla nahlášena.

Norma vyvolala opět široký odpor a protesty dokonce v zahraničí, ovšem Tudose zákon prosadil. Dragnea však těžko mohl být spokojen, protože proces dvou sekretářek nebyl zastaven, a dokonce už dorazil před soud. Tudose odstoupil v lednu 2018, vystřídala ho nová premiérka Viorica Dăncilăová a teprve pod jejím vedením se začal ministr Toader opravdu činit. Hned v únoru navrhl odvolat šéfku DNA Kövesiovou a s pomocí Ústavního soudu překonal zdráhání prezidenta, který nechtěl nenáviděnou i oslavovanou státní zástupkyni odvolat. Toader spolu s premiérkou založili zbrusu nový Výbor na vyšetřování trestných činů justice, který Kövesiovou obžaloval z korupce, a poté ještě ministr navrhl kárné řízení proti nejvyššímu státnímu zástupci Augustinu Lazărovi, kterého podezíral, že nad Kövesiovou drží ochrannou ruku. Speciální zákon z podzimu 2018 umožnil vyhodit padesát nepohodlných vyšetřovatelů DNA.

Jenže tvrdý postup měl opačný efekt, než vládní politici čekali. Většina soudců i státních zástupců pochopila, že o krk jde koneckonců každému, a zapojili se do protestů. V srpnu 2018 byl Dragnea za dávnou zpronevěru v Teleormanu odsouzen v první instanci. Proto bylo nutné rychle odhlasovat zákon, který by soudce zastavil ještě předtím, než proběhne odvolací řízení u Nejvyššího soudu. Tehdy už začali vypovídat poslušnost spolustraníci a Dragnea je musel vylučovat (včetně expremiéra Ponty), aby udržel kázeň v parlamentu. Čtyřiadvacátého dubna 2019 zkrátil už třetí reformní zákon promlčecí lhůty u korupčních trestných činů, čímž zametl pod koberec deset let starý případ z Teleormanu. Bylo však pozdě. Prezident otálel s podpisem a přitom soud byl plánován už za měsíc. Dosud věrný Toader sice mohl normu na záchranu Dragney vyhlásit jako mimořádné nařízení, raději však sám podal demisi. Poslední květnový víkend proběhly evropské volby, socialisté je prohráli na celé čáře. Den po nich byl Dragnea pravomocně odsouzen a okamžitě eskortován do vězení.

Po pádu barona z Teleormanu už to šlo samo. Nejvyšší soud zastavil stíhání Kövesiové, která byla záhy zvolena první evropskou prokurátorkou. Počátkem října byla svržena premiérka Dăncilăová a novou vládu sestavil souputník prezidenta Iohannise, pravicový liberál Ludovic Orban. Prezident se dočkal znovuzvolení o šest týdnů později. Iohannis i Orban slibují, že celou Dragneovu justiční reformu zruší, ovšem už se začalo diskutovat, že některé pravomoci protikorupční služba přece jen nepotřebuje.

Jeden rváč, druhý šachista

Dragneův boj o přežití může imponovat jako boj gladiátora o život v aréně. Vyvolal však proti sobě stejně razantní odezvu a postojem rváče dokonce přispěl ke svému pádu. Jak jednu po druhé přestupoval hranice, které oddělují exekutivu od justice, odpadávali od něho postupně i ti nejvěrnější. „Pan Dragnea odchází do historie,“ komentoval jeho zatčení bývalý spolupracovník z vedení sociálnědemokratické strany.

Andrej Babiš víc připomíná šachistu, který se zdlouhavou strategií snaží soupeře utahat a přinutit ke kapitulaci. Rozumně se zpočátku postavil do čela boje s korupcí, a získal tak sympatie řady lidí v justičním aparátu. Svůj vlastní proces Čapí hnízdo zdržuje, mění zdánlivě bezvýznamné figurky v institucích, které mohou mít na jeho případ byť jen nepřímý vliv, zametá pod koberec všechno, co by mu mohlo uškodit. Stejného cíle, jaký sledoval Dragnea, tedy přimět justici, ať rozhodne v jeho prospěch, může dosáhnout bez poprasku, který by odradil jeho příznivce. Zatím udělal jedinou strategickou chybu ve chvíli, když ho vyšetřovatel Pavel Nevtípil navrhl obžalovat. Reagoval výměnou ministra spravedlnosti a teprve tím vzbudil protesty v rumunském měřítku, avšak v česky uměřené formě.

Rumunští vyšetřovatelé a soudci v sobě našli dost vzdoru, aby proces dovedli k rozsudku, přitom jejich riziko se snižovalo, že za nimi stál prezident i opozice, a také tím, jak rostla podpora občanů. Zdejší státní zástupci nemohou na prezidenta spoléhat a musejí se spokojit s rekordní účastí na demonstracích a sympatiemi opozičních lavic. Zato se po nich chce „jenom“ to, aby doručili k soudu navrženou žalobu, pokud možno do konce roku. Ovšem z obecného pohledu se hraje o nezávislost justice v obou případech stejně.

 

7. prosince 2019