Poslepovaná improvizace Stanislava Bilera

Mladý muž a jeho boj s drůbežárnou

Poslepovaná improvizace Stanislava Bilera
Mladý muž a jeho boj s drůbežárnou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jména vystudovaného sociologa Stanislava Bilera (nar. 1982) si mohl pozorovatel společenského čeření v posledních několika letech všimnout především v souvislosti se satirickou skupinou Žít Brno. Povinností členů tohoto společenství bylo pěstovat sžíravý sarkasmus vyhrocený proti zaostalosti, jejímž je Brno v jejich nesmlouvavých pohledech přímo majákem. Byla to jakási forma Hassliebe, nenávistné lásky, i když člověk mohl mít podezření, že nad Liebe zcela dominuje Hass, ale dejme tomu, že na to mají mladí lidé právo, však je to třeba přejde. Nebo unaví.

Aniž bych měl odvahu pouštět se do hlubších analýz postojů těchto rozzlobených intelektuálů, bylo zřejmé, že Brno bylo spíš symbolem a schytávalo to za celý zbytek jejich vlasti. Pocit hlubokého zahanbení, že musí žít právě v této otravné, buranské a nedostatečně progresivní zemi, pronikala většinou jejich veřejných vystoupení, ať už v médiích, nebo na sociálních sítích, jež se stala jejich nejpřirozenějším prostorem. Nejvlastnějším projevem jejich sociální kritiky pak byly ostré a často opravdu vtipné wiseckracky, drsné komentáře, kde principem byla vyhrocená nadsázka. Byli (a jsou) to hoši, kteří se s tím zkrátka nepárali a za dobrý hejt by obětovali i vlastního dědečka, čímž trochu připomínali jednoho (jimi) obzvlášť nenáviděného politika. 

Kniha Stanislava Bilera Nejlepší kandidát měla být nejspíš pokračováním této osvětové politiky jinými, tedy literárními prostředky. Nahromaděný a dobře uležený hněv se měl proměnit v jakýsi větší textový útvar, nejspíš román nebo něco na ten způsob. Jeho rámcem je vyprávění, které v první osobě vede mladá, zdá se emancipovaná žena. Jmenuje se Johanna a z ne dosti jasných důvodů se stala asistentkou Jana Nováka, velkochovatele drůbeže, jenž kandiduje na prezidenta republiky. S ním objíždí zemi, přičemž obzvláště hodně pozornosti věnuje zapadlým oblastem severní (sudetské) Moravy a Slezska. Překvapivá a pro žánr ne právě typická cestopisná výstižnost slouží k tomu, aby autor pochmurně a sarkasticky glosoval poměry v této části země, odkud, jak se dozvídáme ze záložky, autor pochází. Jiné části republiky už s takovou energií vystiženy nejsou, ale povinnosti být sarkastický se autor cítí zavázán i tam.

Zatímco Johanna je nositelkou jakéhosi ratia a zdravého odstupu, takže moc nechápeme, jak se v takové společnosti ocitla, Novák je ryzí kreatura, rádoby groteskní karikatura politika nového typu, přičemž od jeho prvního výstupu je zřejmé, koho má připomínat: „Ahoj, lidi! Jak se máte? Jste výborní a já vám chci něco říct…“ Novák je přiblížen v sérii předvolebních projevů, které zprvu nepostrádají jistou parodickou vtipnost, která však časem autorovi dojde a stane se rutinou. Jeho projevy jsou složeny z žoviální demagogie a jaksi kapitalistické dialektiky, jíž autor Biler charakterizuje podobu českého kapitalismu: jde o to, aby „makalo“ co nejvíc „lopat“, které Novák potřebuje pro své drůbežárny. Politika je pouze zástěrka pro bezohledné ždímání tupých občanů, kteří na to ještě skáčou, a v samotných volbách nejde vlastně o nic jiného, než aby hladce fungoval primitivně smontovaný stroj na obohacování bohatých a oblbování mas.

Jistě, pane prezidente - shutterstock

Jistě, je to satira, která může rezonovat s mírou pobouření či znechucení nad poměry a se sklonem, zda a kde pro ně hledat nápravu. Biler ovšem žádnou možnost nápravy – ani snad, jak by člověk čekal, revoluční – nenaznačuje, jeho pamflet je ponořen do dosti nihilistického roztoku, což by mu recenzent nevyčítal, sám neví, jak z toho.

Horší je to s literární únosností textu. Mluvit o próze lze jen s nejvyšší tolerancí. Text má rysy poslepované improvizace, kterou drží pouze základní triviální osnova, zbytek se rozpadá do chatrně pospojovaných epizod, někdy vtipných, často však méně vtipných a zcela nevtipných čili nejapných výstupů. Epizody, kdy Novák pořád jezdí pro štacích a Johanna je čím dál zoufalejší, se postupně stávají monotónními a nakonec, v poslední třetině, už jen otravnými. Ostrost se brzy otupí a autor dosti hekavě táhne káru povinnosti vůči textu ještě desítky a desítky stránek dál a dál, když už přitom všechny nápady, byly-li nějaké, dávno použil a sekané olovo sarkasmu vystřílel. Možná to někdo dočte, ale s pocitem, že se nadřel jako lopata v Babišově, tedy pardon, Novákově drůbežárně.

  Stanislav Biler: Nejlepší kandidát

Vydalo Druhé město, Brno 2017. 264 str.

15. ledna 2018