Profil ženy stojící v čele Mezinárodního měnového fondu

Christine Lagardeová a úpadek západní civilizace

Profil ženy stojící v čele Mezinárodního měnového fondu
Christine Lagardeová a úpadek západní civilizace

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Francie platí za speciální případ, zemi v dobrém i ve zlém lpějící na svých tradicích a vzdorující světovým trendům. Ale ve skutečnosti je to dnes trochu jinak. Existuje tradiční, málo se měnící Francie a pak existují části Francie a některé sektory její ekonomiky, které jsou plně globalizované – „amerikanizované“, jak říkají někteří francouzští sociologové, přičemž tím myslí totéž. Před pár desítkami let nebylo myslitelné, aby se prezidentem stal člověk z londýnské investiční banky jako Emmanuel Macron. Nastávající prezidentka Evropské centrální banky Christine Lagardeová rovněž patří do této kategorie. Místo aby studovala prestižní École nationale dadministration, kam chodíval každý, kdo mířil vysoko, nastoupila do jedné z největších amerických advokátních kanceláří Baker & McKenzie. V roce 1999 stanula v jejím čele. Teprve odtamtud v roce 2005 vstoupila do francouzské politiky. Byla ministryní financí v Sarkozyho vládě, pak šéfkou Mezinárodního měnového fondu a nyní z něj přechází do čela Evropské centrální banky. Co její kariéra reprezentuje?

Žijeme ještě stále ve světě, kterému dominuje Západ. Příliš si neuvědomujeme, jak moc je to „náš“ svět a jak bude pro nás jiný, až už „náš“ nebude. Problém Huawei a 5G je asi prvním momentem, kdy jsme to mohli trochu okusit. Mezinárodní světový fond a Světová banka jsou poslední přežívající instituce brettonwoodského systému, instituce, které vystavěl Západ a jimž dominuje. Šéfem Světové banky je tradičně Američan a šéfem Mezinárodního měnového fondu (MMF) je tradičně Evropan. Tak to prostě bylo a je. Je neudržitelné, aby to tak zůstalo navždy. Řada zemí, které byly v době vzniku těchto institucí ekonomicky bezvýznamné, se dnes ukazatelem HDP na obyvatele blíží chudším zemím EU.

Jestliže chceme, aby tyto instituce zůstaly „naše“ co nejdéle, je nezbytnou podmínkou, aby byly vnímány jako kompetentní a nestranné. Západ se v době evropské dluhové krize choval v Mezinárodním měnovém fondu přesně naopak.

Zrekapitulujme, že v květnu 2010 se MMF (pod vedením Francouze Dominika Strausse-Kahna) rozhodl podílet se na masivním programu pomoci Řecku. Tento program odporoval psaným pravidlům a ekonomickým zásadám MMF. Zaprvé součástí jeho ozdravných kúr bývá devalvace. Ta nepřipadala v úvahu, neboť Řecko bylo členem eurozóny a nemělo vlastní měnu.

Christine Lagardeová (63), od roku 2011 generální ředitelka Mezinárodního měnového fondu. - Foto: Reuters

Zadruhé MMF smí půjčovat pouze na programy, jež povedou k dlouhodobé udržitelnosti státního dluhu, kvůli kterému se země na Fond zpravidla obrací. Řada profesionálních expertů MMF se klonila k názoru, že program k udržitelnému řeckému dluhu nepovede – že ordinuje drastickou léčbu, jež povede k takovému poklesu ekonomiky, že dluh bude v poměru k HDP jen horší. Součástí programu by proto podle praxe MMF měla být hned na počátku restrukturalizace dluhu.

Jenže ta pro EU nepřipadala v úvahu. Oficiálně proto, že hrozila „nákazou“ – s vidinou restrukturalizací by se dluhová panika rozšířila i na další ekonomiky eurozóny. Neoficiálně mnozí považovali za skutečný důvod to, že Unie chtěla ochránit francouzské a německé banky, největší držitele vládních dluhopisů Řecka a dalších periferních zemí eurozóny.

Toto zcela otevřeně říkali představitelé řady zemí na zasedání rady MMF, kde se o řeckém programu rozhodovalo – Indie, Brazílie, Argentiny, Egypta, Číny, Austrálie, Ruska, Švýcarska. Tedy zdaleka ne jen zemí notoricky ideově nepřátelských Západu, naopak i některých zemí západních, jenže neeurových.

Jejich námitky ohledně neudržitelnosti řeckého programu se v budoucnu plně potvrdily. A k restrukturalizaci dluhu nakonec – když už se západoevropské banky zbavily většiny řeckých dluhopisů – stejně došlo.

Aparát ředitele taky vpašoval do rozhodnutí změnu kritérií pro přípustnost půjček MMF. Aby program pro Řecko neporušoval pravidla, změnila se pravidla.

Nikdo nepočítal s tím, že by se členská země eurozóny mohla ocitnout v péči MMF. Fond se stal jedním z propagandistů eura. Jeho programy tu byly pro různé „rozvíjející se trhy“, které se ještě nenaučily si pořádně vládnout. Na chudé lidi musí být přísnost, a tak na ně MMF uplatňoval tvrdé podmínky. A teď se najednou dostaly do potíží evropské země a Západ si posloužil Mezinárodním měnovým fondem v úplně jiném stylu. Řecko a pak i Irsko a Portugalsko si směly půjčit třikrát větší částku, než byl předepsaný limit. V letech 2011 až 2014 půjčky těmto třem zemím tvořily 80 procent půjček MMF. Bez dostatečné analýzy a s porušováním pravidel se MMF stal součástí obávané „trojky“ a v podstatě pasivně přistupoval na politická rozhodnutí Evropské unie.

Víme to díky uniklým záznamům z jednání rady MMF, kde zasedají zástupci členských zemí. A taky proto, že toto preferenční zacházení s Evropou zanechalo v MMF velkou nespokojenost, a tak vedení muselo přistoupit na vypracování zvláštní zprávy Nezávislé hodnotící komise MMF (IEO). Je to orgán nezávislý na řediteli MMF, zodpovědný přímo radě guvernérů. Každý, komu předchozí popis připadá zaujatý vůči Evropě, si zprávu, jež vyšla v roce 2016, může přečíst. Je tam tohle všechno a ještě víc.

Ředitelkou MMF se v roce 2011 stala Christine Lagardeová. Jízlivě by se dalo říct, že žena, která ve funkci ministryně financí proslula větou „Porušili jsme všechna pravidla, protože jsme chtěli zachránit eurozónu“ (v rozhovoru v prosinci 2010), je pro roli šéfky MMF ideálně kvalifikovaná. Rozhodnutí o evropských záchranných programech byla učiněna ještě před jejím příchodem, za předchozího francouzského ředitele, a nepadají tedy na její hlavu. Zpráva ovšem také zmiňuje, že vyšetřovatelům v některých případech nebylo umožněno dostat se k citlivým dokumentům a dohledat, kdo činil důležitá rozhodnutí. To už jde za ní. A v roce Lagardeová 2013 řekla: „V květnu 2010 jsme věděli, že Řecko potřebuje bail out, ale ne, že bude vyžadovat restrukturalizaci dluhu… Neměli jsme tušení, že se celková ekonomická situace zhorší tak rychle, jak se zhoršila.“ Zpráva IEO i zveřejněné záznamy z jednání rady ji usvědčují ze lži. Teprve později, když už to bylo bezpečné, se postupně emancipovala a začala se k řeckému programu stavět kritičtěji.

Francouzský byznysmen Bernard Tapie na snímku ze 14. března 2019. - Foto: Reuters

Evropská unie dnes není globálním ekonomickým lídrem. Mezi největšími firmami v hi-tech oborech a digitálních technologiích evropské firmy chybějí. Ve výzkumu umělé inteligence, oboru, který může mít existenciální význam, se Evropa za USA a Čínou úplně ztrácí. Evropa nemá globální ekonomickou strategii (znepokojivost čínské nové hedvábné stezky je zejména v tom, že proti čínské strategii ovládnutí Eurasie nestojí z druhé strany žádná strategie evropská).

To nejsilnější, co dnes Evropa může nasadit, je mezinárodní řád založený na pravidlech. Slova „rules-based order“ najdeme v každém mezinárodněpolitickém dokumentu Unie, v každém projevu jejích představitelů na mezinárodních konferencích. Evropa se prezentuje jako jeho hlavní zastánce v kontrastu jak s Ruskem a Čínou, tak Trumpovou Amerikou. Je to strategie stojící na představě, že v globální ekonomice založené na pravidlech bude svět gravitovat k evropskému regulatornímu režimu, protože je nejlepší. A že používání evropských standardů poskytne evropským firmám určitou výhodu.

Jenže úspěch takového systému musí být založen na důvěře v jeho nestranné uplatňování. Když svět vidí, jak Mezinárodní měnový fond zachází s většinou zemí a jak s Evropou, vyvodí si z toho důsledky. Evropa si počínala nejen bezohledně a sobecky, ale hlavně jako člověk, který už se neohlíží na to, jak vypadá a jakou zlou krev vyvolá, protože je na konci cesty a už tu instituci nebude potřebovat. Na nošení masky už není čas ani energie. Určitě se to Evropě jednou spočítá.

Christine Lagardeová se mezitím přesunula do vedení Evropské centrální banky. Ve světě dnes centrální bankéři diskutují o tom, jestli dosavadní nástroje měnové politiky jsou v současné době ještě funkční. Eurozóna, která jako jediná z velkých hospodářských center světa zažila ve velké krizi dvojitou „double dip“ recesi, jistě nemůže mít pocit, že v její monetární politice není nad čím se zamýšlet. Lagardeová ale není ekonomka, nýbrž politička a funkcionářka, a účast na takové diskusi od ní očekávat nemůžeme. Místo toho staví do popředí svého programu v čele banky zelenou politiku. Banka zřejmě bude zaplašovat nejistotu ohledně úkolů monetární politiky a bankovní regulace tím, že si bude předcházet zelené fanatiky a finančně perzekvovat sektory využívající fosilní paliva a podobně.

O nebezpečích a nezamýšlených důsledcích této ideologizace finančního sektoru už psala na stránkách Týdeníku Echo Lenka Zlámalová. Má to taky svou mocenskopolitickou stránku. Jedním z výdobytků moderní liberální demokracie je, že moc je v ní omezená a také vymezená. Primitivnost komunistického režimu spočívala mimo jiné v tom, jak byly všechny složky sociálního života semlety dohromady mocí KSČ. Jak to pamětihodně popsal sociolog Ivo Možný: „Donucovací systém pomáhal občas plnit plán ekonomice, ta pak zase působila jako prodloužená ruka koercivního systému, vzdělávací systém zajišťoval i sklizeň brambor a držel děti jako rukojmí k vydírání rodičů...“ V tom, jak ji ze všech stran prostupuje ideologie, se Unie začíná komunismu podobat.

Lagardeová byla v roce 2016 shledána francouzským soudem vinnou nedbalostí při schvalování arbitráže státu s podnikatelem Bernardem Tapiem. V české politice se dřív odstupovalo za menší věci. Ale Lagardeová to ustála. „Pro její kariéru to mohlo být smrtelné. Ale někdejší korporátní právnička nashromáždila ve Washingtonu, Bruselu a Davosu dostatek politického kapitálu na to, aby si udržela svou funkci v MMF,“ napsaly Financial Times. Po jejím jmenování do čela ECB bylo možno číst řadu obdivných komentářů k diplomatické obratnosti francouzského prezidenta Macrona a méně už k tomu, co to znamená pro monetární politiku.

Tak uvažuje společenská vrstva, která dnes Západu vládne. Nejdůležitější kvalifikací těchto vzdělaných, kosmopolitních lidí je nakonec umět hrát komedii.

 

23. září 2019