Některým věřícím a zájemcům, kteří na Velký pátek sledovali přenos z pražské katedrály, mohlo až zaskočit. Ve chmurném majestátu skoro prázdného chrámu se objevila tvář známá jaksi odjinud. Pasáž z Písma četl mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček, nedávný konvertita. Část publika tím byla pobouřena až zhrozena, na sociálních sítích padala slova jako „znesvěcení“. Ta reakce se dá pochopit, v přítomnosti prezidentova mluvčího je možné vidět další příznak sepětí největší české církve s momentální politickou mocí, právě Jiří Ovčáček přece nešetří nenávistnými odsudky na adresu kohokoliv, kdo ji kritizuje, z jeho vyjádření na sociálních sítích by se až mohlo zdát, že Miloš Zeman a Andrej Babiš by měli být vbrzku blahoslaveni, zatímco jejich odpůrce čeká pád do propasti pekel.

Přítomnost prezidentova mluvčího na Velký pátek v katedrále se může zdát jako další potvrzení toho nového spojenectví hradu a chrámu, spojení pro vedení katolické církve – řekl bych – značně nemoudrého. Možná motivovaného představou, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, možná ambicí dosáhnout nějakého mocenského vlivu a významu v nových pořádcích. Tím připoutáním se k jedné politické garnituře, jednomu politickému směru může ale kardinál Duka získat jen málo a ztratit hodně. Jiří Ovčáček může sloužit jako ilustrace, možná až karikatura symbiózy některých proudů politiky a současného českého katolicismu, jeho vystupování až někdy může budit pochybnosti, zda je jeho komičnost skutečně nezamýšlená, jestli na Zemanově Hradě neprovádí nějakou dlouhodobou boratovskou subverzi.

To zděšení nad tím, že právě on četl v katedrále z Písma, by ale snad stálo za to ztlumit, připustit, že se na věc je možné dívat i jinak, než se jeví, a asi i jinak, než byla zamýšlena. V těch protestech zní, že prezidentův mluvčí nebyl takové pocty hoden, jenomže důsledně vzato – nikdo není hoden. Nebo skoro nikdo. Na Velký pátek se připomíná oběť podstoupená proto, aby byli zachráněni ti, kdo si záchranu nezaslouží. Ta charakteristika se dá vztáhnout prakticky na každého, jsou ale lidé, na nichž je vidět skutečně výrazně. O Velikonocích se od člověka čeká, že si tuhle svou nedostatečnost uvědomí a uvědomí si i to, že se v tom ohledu neliší od ostatních. A že ta naděje, jež přichází, je univerzální. Možná má smysl dát právě na Velký pátek slovo lidem, na nichž je tahle charakteristika Velikonoc jako svátku těch, kteří dostali něco, co si nezasloužili, jaksi zřejmější. Nepředpokládám sice, že by pozvání Jiřího Ovčáčka do katedrály bylo motivováno právě tímhle, ale ten smysl může získat i tak.