Komentář dánského matematika Bjørna Lomborga

Soudci proti demokracii

Komentář dánského matematika Bjørna Lomborga
Soudci proti demokracii

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Letos na jaře padly v Evropě dva rozsudky, jichž si ke své škodě málo všímáme. Německý ústavní soud v dubnu částečně vyhověl žalobě mladých aktivistů a s odvoláním na jejich budoucnost nařídil vládě v Berlíně zrychlit ještě před rokem 2030 snižování emisí skleníkových plynů. O měsíc později v Haagu vyhověl jiné klimatické žalobě okresní soud, tedy soud nižší instance, jeho nález je ovšem snad ještě dalekosáhlejší. Globální ropné společnosti Royal Dutch Shell okresní soudkyně nařizuje snížit „svou korporátní politikou emise skupiny Shell, jejích dodavatelů a zákazníků o 45 procent“ do roku 2030. Soud argumentuje tím, že i nizozemská vláda se podpisem Pařížské dohody OSN o klimatu zavázala k odpovědnosti, která částečně padá i na firmy sídlící v její jurisdikci. Není to první takový klimatický rozsudek v Nizozemsku. Tím byl v roce 2019 verdikt vrchního soudu (opět v Haagu), že vláda je povinna do konce následujícího roku dosáhnout snížení emisí o čtvrtinu vůči roku 1990.

To je pozadí následujícího komentáře dánského matematika Bjørna Lomborga. „Skeptický ekolog“ ho pro český trh poskytl exkluzivně Echu. Redakčně kráceno.

Navzdory intenzivnímu strachu ze změny klimatu voliči v řadě zemí nejsou ochotni utrácet biliony, které by si dramatické snížení emisí vyžadovalo. Proto klimatičtí aktivisté stále častěji používají nový postup: prosadit kýženou klimatickou politiku u soudů. Toho času OSN registruje nejméně 1550 klimatických žalob v 38 zemích. Takové žaloby v konečném důsledku podrývají demokracii, škodí chudým lidem a odvádějí naši pozornost od chytřejších způsobů, jak klimatu pomoci.

Americký prezident Biden se zavázal utratit v klimatické politice 500 miliard dolarů ročně. Ale i kdyby se tento jeho oslavovaný závazek zdvojnásobit redukce emisí přislíbené kdysi Obamou podařilo splnit a udržet po celé toto století, přinese to jen malý klimatický pokrok. Podle standardního klimatického modelu používaného OSN zredukuje Bidenův plán globální oteplení do konce 21. století o 0,04 stupně Celsia.

Navíc není jednoduché udržovat podporu pro nákladnou klimatickou politiku ve volbách. Bidenův závazek stojí každého Američana 1500 dolarů ročně, přičemž průzkumy ukazují, že velká většina Američanů není ochotna připlatit za klima ročně víc než 24 dolarů. Politicky je to neudržitelný kurz, tak jako ekodaň, která ve Francii vedla v roce 2018 k vytrvalým protestům žlutých vest a nakonec byla zrušena.

Vítězné žaloby u soudů, tak jako v Nizozemsku v roce 2019 nebo před několika týdny v Německu, pomáhají aktivistům obejít politický proces a prosadit radikálnější klimatickou politiku, než k jaké by se odhodlala ta či ona vláda. Spousta z oněch žalob je postavena na příběhu, v němž klimatická změna okrádá mladší ročníky o budoucnost. To je i standardní alarmistické podání v médiích, ještě zesilované politiky, kteří klimatickou změnu označují za „existenciální hrozbu“.

Jenže Klimatický panel OSN (IPCC) takový alarmismus nesdílí. Podle jeho odhadu klima představuje problém, dopady předpokládané klimatické změny však ke katastrofě mají daleko. Zatím poslední zpráva IPCC vyčísluje škody, které by způsobila nijak nebrzděná klimatická změna v roce 2100, na 2,6 procenta světového HDP. Tou dobou ovšem OSN očekává, že průměrná osoba bude o 450 procent bohatší než dnes. Neboli negativní dopady klimatické změny povedou k tomu, že budeme bohatší jen o 438 procent.

Navzdory klimatu čeká mladé lidi napříč světem v roce 2100 mnohem lepší život. Ve scénářích OSN pro 21. století lidé žijí déle, dostává se jim lepšího vzdělání a mají víc zdrojů jak na lepší život, tak na to, aby se dokázali vypořádat s nepředvídatelnými i s předvídatelnými problémy.

V tomto světle se klimatické žaloby u soudů nejeví jako snaha přinutit za pět minut dvanáct demokratické režimy k tomu, aby zajistily obyvatelnou planetu příštím generacím. Žaloby pouze zkracují z pohledu aktivistů otravný demokratický proces, zajišťují, aby přednost ve vládních výdajích měla skupinka, která nemá šanci získat většinu ve volbách.

Oslabuje to demokracii. Společnost stojí na systému, který umožňuje proplouvat mezi kolektivními tužbami mnohem většími, než na jaké jsou dostupné zdroje. Volby jsou způsob, jak řešit tuto kvadraturu kruhu. Aktivisté to myslí dobře, ale v zásadě vnucují společnosti klimatickou akci na úkor jiných hodnotných cílů. A pokud jde o soudce v bohatém světě, kteří to také myslí dobře, ti svou účastí v této hře otevírají Pandořinu skříňku pro všechny možné druhy soudních sporů. Proč by tisíce dalších žalobců za svoje speciální zájmy nemohly obcházet demokracii a obracet se přímo k soudu, aby jim přiřkl tu právo na kvalitní silnice, tu právo na dostatek učitelů pro jejich děti nebo třeba přístup k nejdražším lékům proti rakovině?

Kromě toho tento postup ubližuje chudým vrstvám v rozvinutých, natož v rozvíjejících se ekonomikách. Pro chudší lidi často už dnes přestává být energie dostupná. V bohatém Německu se během posledních dvaceti let ceny proudu zvýšily na dvojnásobek, což přes 30 procent domácností přivedlo do energetické chudoby. V rozvojovém světě chybějí peníze na přístup ke spolehlivé energii miliardám lidí. Studie ukazují, že implementace Pařížské dohody zamkne do roku 2030 v chudobě víc lidí, než by v ní muselo být. A pokud se klimatická politika bude dál přiostřovat u soudů, lidí uvázlých v chudobě bude o to víc.

Naprostá většina klimatických žalob je podaná v bohaté části světa, kde bude snížení emisí mít jen malý efekt. I kdyby celý bohatý svět úplně přestal emitovat skleníkové plyny od zítřka, i kdybychom přijali ohromnou mizerii a chudobu, která by po zastavení všeho přišla, dosáhl by tímto krokem jen toho, že v roce 2100 bude oteplení menší pouze o čtyři desetiny stupně. Tři čtvrtiny emisí, které budou v 21. století ještě vypuštěny, totiž budou vypuštěny v rozvojovém světě. Jen bohatí a „uvědomělí“ jsou ochotni platit výrazně vyšší cenu za to, že o trochu sníží vlastní uhlíkovou stopu. Soudní případy toto rozdělení jen prohloubí. Tak jednoduché to je.


Bjørn Lomborg (1965) je ředitelem think-tanku Kodaňský konsenzus a hostujícím badatelem v Hooverově institutu v USA. Jeho zatím poslední kniha se jmenuje Falešný poplach.

Přeložil a úvodem opatřil Daniel Kaiser

14. července 2021