Starý klasik Bohumil Hrabal podnikl v roce 1989 turné po amerických univerzitách. To mělo chvílemi dosti dramatický průběh, třeba když chtěl nad oceánem vystoupit z letadla a pak když propadl skleněnou střechou v ateliéru u Medy Mládkové, ale i jinak to byla významná událost. Literárním výsledkem byla série dopisů Dubence, textů, které jsou dodnes nedoceněným vyznáním lásky k Americe, jejího pochopení intuitivní, a přitom americkou kulturou vzdělanou myslí. Několikrát v nich zazní citát, který připisuje básníku Dylanu Thomasovi, ale vzhledem k tomu, že Hrabal si některé citáty vymýšlel sám - a lépe -, mohl být i jeho vlastní: Kdo nemá rád Ameriku, nemá rád celé lidstvo...

Amerika a její lid, to je totiž lidstvo v koncentrované podobě. Je jako „barevný papoušek“, píše Hrabal: nekonečně pestrý, strakatý, různorodý démos složený ze všech ras světa, a přitom v tom základním, v tom, co lidstvo spojuje, jednotný. Tím je svoboda. A ta svoboda spočívá v tom, že každý má v Americe právo naložit se svým životem dle svého, každý je tvůrcem svého osudu a svého štěstí i neštěstí. Principem je, že tato země patří jim, svrchovaným občanům, nikoli že oni patří zemi. Tím se lišila, a ještě snad trochu liší od většiny zemí světa, tím dodávala naději tam, kde samozřejmostí byl pravý opak.

Celé dvacáté století byla Amerika hlavním dodavatelem naděje. V hloubce padesátých let věřili političtí vězni v československých lágrech, že se věc obrátí a Američané přijdou a osvobodí tu nešťastnou zem a vrátí jí svobodu. A pro generaci, která vyrůstala před rokem ’89, to platilo podobně. Jistěže ne pro všechny. Vždy tady byl potenciál k nenávisti vůči zemi, kterou lze snadno obvinit ze všech možných hříchů, neboť jednou z jejích vlastností je (naivní) představa, že po svobodě touží každý člověk.

Možná totiž, že netouží – nebo touží také po té svobodě, jejímž projevem je násilí a destrukce, pud, který je nějakým způsobem lidskému rodu vlastní a který se projeví, když se k tomu vytvoří podmínky. V Americe se ty podmínky vytvořily v jejím základu, kterým je genetická nerovnost etnik a ras, jež je (pravděpodobně, člověk by jistě rád věřil, že je to jinak, ale nevypadá to) neodstranitelná – a konfliktní. Tahle tragédie provází americkou společnost od základu a její dny se začaly počítat od chvíle, kdy se první nohy otroků dovezených (ukradených, uloupených) z Afriky dotkly americké půdy: bylo to roku 1621 ve Virginii. Ti ale nikdy nebyli zamícháni do „melting potu“ a nikdy se nestali součástí „amerického snu“, kvůli kterému za oceán proudily davy Evropanů. Ti v něm až na výjimky uspěli, potomci otroků však většinou ne, i když samozřejmě jejich život byl aspoň po materiální stránce nesrovnatelně lepší než jejich „svobodných“ bratrů v Africe.

Od chvíle, kdy v řetězech přivezli do Ameriky prvního černocha, se začaly psát dějiny, jejichž zatím posledním dějstvím jsou násilné střety po policejní vraždě jednoho z potomků takto uloupených, dávno už však v Americe usazených lidí. Nevíme přitom, ke kolika podobným vraždám dochází ve velké většině světa, v Africe, v Rusku, v Číně. Člověk by se velmi divil, kdyby tam se s lidmi zacházelo lidštěji a mírněji, kdyby tam policejní sbory nebo něco na ten způsob jednaly vybíravěji. Ale tam se to jaksi má za normální.

Právě v Americe ale taková vražda upoutává obrovskou pozornost, protože se v ní a v následných nepokojích projevuje nevyléčitelná chyba na nejnadějnějším projektu dějin Západu. My, kdo z Evropy ty násilné střety pozorujeme, v ní můžeme vidět budoucnost vlastního kontinentu. Bude se od té americké samozřejmě lišit, ale její kořeny budou stejné. Nerovnost, která měla zmizet. Ale ona naopak v posledních desetiletích nebývale vzrostla. Především masovou migrací. Máme před sebou Ameriku.

To nemění nic na tom, že kdo nemiluje Ameriku, nemiluje lidstvo. Láska bývá často nešťastná. A z dějin se ještě nikdy nikdo nepoučil.