V roce 1980 začala Helena Třeštíková natáčet unikátní cyklus Manželské etudy. Sledovala šest manželských párů od jejich svatby po dobu šesti let. První díl byl dokončen v roce 1986. Druhý, Manželské etudy po 20 letech, vznikal mezi lety 1999 a 2005. Třetí Manželské etudy, tentokrát po 35 letech, sledovali diváci v uplynulých týdnech na ČT2. Helena Třeštíková se v časosběrné metodě našla, kromě Manželských etud tak natočila film o feťačce i recidivistovi.

Budou Manželské etudy po 50 letech?

Doufám, že ano. Po skončení této etapy všichni protagonisté říkali, že by do toho šli znovu, ale nevím, jestli je třeba neodradí některé divácké ohlasy. To mě na reakcích trochu mrzí, že ten tón je tak osobní vůči protagonistům, a nikdo se nezamýšlí nad tím, jaké to je, natáčet s lidmi tolik let, jak se tam odráží doba, ale hodnotí se, jestli je někdo takový, nebo makový. Aby mohlo začít další natáčení, musíme ale sehnat finance a pak bychom zase pokračovali, pokud budou ochotní.

Se všemi jste v kontaktu? U docusoapů se často stává, že si protagonisté stěžují na výsledný produkt, na střih, na hledání senzace. Jak si udržujete jejich přízeň?

Ano, s výjimkou Zuzany. Tu více než komentáře na internetu poznamenaly reakce na maloměstě, kde žije. Jinak se všemi, nejčastěji s Marcelou. Stali jsme se navzájem součástí svých životů. Já vím, že to, co dělám, je na hraně. Jsou to lidské příběhy, intimní záležitosti. Jsou věci, o kterých ti lidé mluvit nechtějí, i když víte, že by to pro příběh bylo zajímavé. Pořád se pohybujete mezi tím, jak to udělat divácky přitažlivé a jak těm lidem neublížit. Nenatáčíme nic tajně, neděláme přepadovky, to jsme udělali několikrát v 80. letech jako takovou legraci, ale od té doby ne. Pouštíme jim to před odvysíláním, aby dokument autorizovali, a jsme samozřejmě připravení vyhovět jejich připomínkám.

Páry jste vybírali úplně náhodně?

Ano, na matrice, kam si přišly ohlásit svatbu. Byla to náhoda, asi během tří týdnů jsme měli vybráno. Měli jsme jen rámcové požadavky, aby to byli lidé mezi 18 a 24 lety, což byl tehdy standardní věk novomanželů, a aby měli čistý štít, bez předchozích manželství a nemanželských dětí. Domluvili jsme se s paní matrikářkou, ona se podívala do papírů, a když to odpovídalo, seznámila nás, my jsme se představili, řekli jim, o co jde. Byli překvapeni, rok 1980, v televizi maximálně portréty hrdinů socialistické práce, a někdo s nimi chce natáčet dokument. Koukali na nás jako na Marťany.

Souhlasili všichni?

To ne. Oslovili jsme asi dvacet párů a souhlasilo deset. Začali jsme natáčet s deseti, pak jsme to bohužel z finančních důvodů museli omezit na šest, což mě mrzí. Zůstalo nám šest párů a ve všech případech to nakonec byly velké příběhy.

Měla jste před těmi pětatřiceti lety nějakou hypotézu, jak se to bude vyvíjet?

Ve všem jsem se mýlila, to je takové hezké zjištění. Když jsem si na začátku dělala odhady, tak jsem se v ničem netrefila. Víte, tam přicházejí situace, které nikdo nepředpokládá. Nečekáte, že někomu tragicky umře dcera. Člověk tehdy na začátku uvažoval, kdo zůstane spolu, kdo se rozejde – a tam jsem se netrefila vůbec. Třeba pár, kterému jsem prorokovala dost rychlý konec, manželé Kubrovi, kteří se brali kvůli dítěti, jí bylo sedmnáct a trpěla tím, že je upoutaná doma, zůstali pohromadě. Všechny peripetie přestáli, jsou stále spolu, postavili vysněný dům, jezdí na exotické dovolené.

Ze šesti párů se nerozvedly jen dva, kromě Kubrových ještě Strnadovi, kterým jste věnovala i celovečerní film. Zrovna v jejich případě by se jiné páry už možná několikrát rozvedly.

Já mám pocit, že právě oni k sobě čím dál víc lnou. Pořád jsou spolu, jsou na sebe navázaní, hlavně Vašek na Ivanu, vůbec si nedovede představit, že by byl bez ní. Kromě pěti dětí mají nemovitosti, obchod na Vinohradech. Mezi nimi je velmi silné pouto. Syn Martin tam má takovou krásnou hlášku, když komentuje konflikt rodičů: „Dřív jsme blbli my, teď blbnou oni.“ S dětmi našich hrdinů je ale obecně spíš potíž, což je pochopitelné, nám nic neslíbily, my se před lety domluvili s jejich rodiči.

Na počátku byl výzkum, proč se páry tolik rozvádějí.

To bylo tak, že s tím tématem přišel do Krátkého filmu, kde jsem tehdy působila, psychiatr, který se přátelil s naším ředitelem. Pracoval v té době na dlouhodobém výzkumu mladých manželství. A že by bylo zajímavé to natočit. Já jsem se už v té době pokoušela o dlouhodobé sledování dítěte, z čehož pak vznikl dokument Soukromý vesmír, takže se obrátili na mě a tím jsem se do toho zapojila. Bez nadsázky mi to změnilo život, rozhodla jsem se, že už chci dělat jen časosběr.

Co to vypovídá o Heleně Třeštíkové?

Časosběr byl pro mě jako dělaný. Od dětství jsem ráda psala deníky, zachycovala jedinečnost okamžiku. Když na něco vzpomínáte s odstupem, vzpomínáte selektivně, protože už víte, jak to dopadlo. Kdežto deník je autentickým záznamem chvíle. Vysloveně jsem se v tom našla. Už na FAMU jsem dělala film o vesnici, která se zatápí, protože tam bude přehrada. Na začátku je vesnice a na konci jen vodní plocha, mezi tím tam žijí lidé, loučí se, stěhují se. Měli jsme tenkrát předmět Dějiny dokumentu, dívala jsem se na ty staré filmy, vybavuji si například slavný film Alexandra Hackenschmieda o obsazení Sudet, ale i jiné, o různých dramatických dějinných událostech, a přemýšlela nad tím, že mě by zajímalo vidět, jak v tu dobu žili běžní lidé své běžné životy. Jak vypadaly jejich všední dny, co je trápilo, jaká měli témata. Malé dějiny na pozadí těch velkých. Protože se většinou natáčí jen o těch velkých dějinách.

Jaké byly začátky?

V roce 1980 to byla naprostá nejistota, vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme, jestli ti lidé vydrží. Nejde s někým udělat smlouvu, že se nechá šest let natáčet. Pořád jsme točili, pořád z toho nic nebylo a někteří kolegové už byli nervózní. Mně to nevadilo, mám na to asi povahu. Pro mě je i cesta cíl. V průběhu první etapy se mi narodilo druhé dítě, chodila jsem k nim s břichem, dostala jsem od nich dupačky po jejich dětech, takže se mi s nimi podařilo splynout i lidsky.

V Československu jste s tím přišli první. Ve světě se už tato metoda používala?

Až po letech jsme zjistili, že v Británii od roku 1964 natáčí dokument Seven Up. Začínali se čtrnácti sedmiletými dětmi z různých sociálních podmínek. Cílem bylo zjistit, jak člověka ovlivňuje jeho původ. Pokračuje to dodnes, i když pracují trochu jinak než my, nenatáčejí průběžně, ale vždy jednou za sedm let. Ale tehdy v Československu jsme o tom neměli ponětí.

Míváte tendenci nedat do dokumentu něco, co se vám nehodí do příběhu?

Mně se na dokumentu líbí mnohovrstevnatost. To platí i o Manželských etudách. Třeba Marcelu po druhém dílu všichni litovali, jak je k ní svět drsný, a v tom třetím najednou vidíme, že si za některé věci může sama. Kdybych měla koncepci, jak má postava vypadat, nebude mi tam zapadat to, co o ní říká její syn. A to je ono, to je obraz života. Ve fabulovaných příbězích bývají postavy konstruovány jako archetypy. Když je někdo statečný, je statečný, když je komik, je komik, záporná postava je pořád záporná. Většinou téměř žádné zakolísání.

Manželské etudy alespoň zpočátku nezachycovaly žádný extrém. Byly to průměrné páry své doby, mladí zamilovaní. Natočila jste ale i několik dokumentů o lidech ze dna společnosti. O recidivistovi Reném nebo feťačce Katce. Co bylo motivací tam?

Asi to vypadá, že jsem vysazená na nějaké asociály, ale na počátku je vždycky téma. U Manželských etud to bylo, jak jsme říkali, proč se lidé rozvádějí. Další časosběr, který jsem začala natáčet hned potom, měl téma mládež. Měli jsme sledovat pět skupin. Mladí učňové, středoškoláci, umělci, postižení a delikventi. Začali jsme v roce 1989 s delikventy, protože jsme měli odbornou poradkyni, dnes poslankyni Helenu Válkovou, která nám vytipovala věznici pro mladistvé. Pokládali jsme si otázku, jak se někdo, kdo je mezi 15 a 18 lety ve vězení, zařadí do společnosti. S deseti kluky jsme udělali vstupní povídání a vybrali jsme šest, s nimiž jsme začali natáčet. Pak přišla revoluce a všechno bylo jinak. Chyběly finance, z projektu zůstalo torzo, realizovalo se jen to, co jsme už měli roztočené. Středoškoláci, to byla třída budoucích sestřiček, umělci, tam jsme měli jediného člověka, divadelníka Jakuba Špalka, a právě delikventi. René se mi z nich zdál od začátku nejzajímavější. A tak jsme s ním po dokončení původně plánovaného projektu točili dál.

Čím vás upoutal?

Tím, že vykradl náš byt.

Super.

(smích) Říkala jsem si, že je osobnost, když tohle udělá. Ale ne, byl inteligentní a přemýšlivý, tím mě upoutal. Po vykradení jsem tedy asi rok chladla, protože jsem byla šíleně naštvaná, ale dál jsme spolu komunikovali písemně – on byl velký psavec, nakonec napsal i nějaké knihy. Vyříkávali jsme si to a já si umínila, že by bylo zajímavé ho dál sledovat.

Proč se René, chytrý kluk, v tak nízkém věku dostal do vězení?

Klasika, rozvedení rodiče, žil s otcem, nesnášel jeho manželku a rozhodl se, že bude protestovat. Poslali ho na vojenskou školu, která mu šíleně neseděla, tak tam v rámci protestu něco ukradl. Ve vězení se dostal na celu s lidmi, kteří se rozhodli udělat vzpouru, a už se to s ním vezlo. Teď zrovna seká dobrotu, má přítelkyni, natáčíme s ním dál.

A Katka? S Katkou to nedopadlo.

Ani s Katkou tam nebyl patologický záměr natáčet asociály. Byl to takový cyklus o ženách a jeden z dokumentů měl být o protidrogové terapeutce a jejích dvou klientkách z terapeutické komunity, jednou z těch klientek byla Katka. Asi po roce terapeutka došla k názoru, že jí to natáčení nesedí. Ve stejném roce jedna klientka ukončila léčbu a odjela do Ameriky. Co vím z kusých zpráv, je čistá, ale natáčení tím skončilo. Zůstala Katka, tehdy krásná devatenáctiletá holka.

Když jsem se připravovala na tento rozhovor, ptala jsem se kamarádky, na co by se vás zeptala. „Proč Katce nic neřekla v době, kdy to ještě mělo smysl?“

Většina našich rozhovorů vypadala takhle: „Hele, Katko, mluvila jsem s terapeutkou, ona ti pomůže, pojď, my tě tam odvezeme.“ – „Jo, já se na to ale musím připravit, dej mi pár dní.“ Nebo: „Katko, jdi si vyřídit to a to.“ – „Když já jsem ztratila občanku.“ – „Tak si běž vyřídit občanku.“ Chtění asi bylo, ale posun od chtění k realizaci nikdy nenastal. Kdybych natáčela dokument o tom, jak ji přemlouvám k léčení, už by nebyl dokument o ní, ale o mně. Mimo záběr se to ale dělo pořád.

To muselo být dost o nervy.

Musím říct, že když jsem zjistila, že je těhotná, říkala jsem si, to je ono, ona totiž celou dobu opakovala, že potřebuje nějaký impulz, nakopnutí. A co může být pro ženskou větším impulzem než dítě? Doktoři nedoporučovali s fetováním hned přestat, ale snižovat dávky. Tak fetovala, protože jí řekli, že přestat nemá. Dítě se narodilo závislé, bylo v nemocnici. Když byla holčička v pořádku, měly pobýt týden v kojeneckém ústavu a pak se přesunout do komunity pro matky s dětmi, kterou jsme domluvili. Druhý den mi volala, že z kojeňáku utekla: „Je to v prdeli, já ji tam nechala, já to nezvládnu.“ Terezka byla nějakou dobu v kojeňáku, pak si ji vzala Katčina maminka. Už jsem to říkala mockrát, můžu jí pomoct se vším, ale nemůžu za ni přestat fetovat. Teď aktuálně nejsme v kontaktu, nemá mobil.

Držíte si ty věci od těla, nebo vás ubíjejí?

Vždycky o všech takových zážitcích vyprávím manželovi a někdy si musím vzít prášek na spaní. A na druhou stranu, ono to v tom filmu vypadá, že jsme spolu pořád, ale mezi těmi natáčecími dny jsou obrovské rozestupy. A zároveň dělám několik časosběrů naráz, ty příběhy se mi prolínají. Úplně oddělit to nejde, momentálně řešíme, jak to udělat se sbírkou pro Marcelu, protože se znovu ozvalo množství lidí, kteří by jí rádi pomohli, tak držte palce. Zatím neskáču z okna, netrávím se, žiju.

A něco veselejšího na závěr?

Teď mi třeba přišel e-mail od jednoho diváka, co jsem si to dovolila, dělat v Manželských etudách politickou propagandu. Stanislav se totiž na konci dílu vymezuje proti Babišovi a Zemanovi. Ale já nevidím důvod, proč to tam nedávat, když je to pro Stanislava v tu chvíli zásadní téma. Kdyby podporoval třeba Okamuru, dám to tam taky. Má to být i výpověď o době, kterou žijeme, pro budoucí generace, které možná ani nebudou vědět, kdo to Babiš nebo Zeman byl.