komentář

Obrana Křečka od toho, který oceňuje Šabatovou

komentář
Obrana Křečka od toho, který oceňuje Šabatovou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Někteří lidé, jako třeba autor tohoto žertovného článku, mají náruč tak širokou, že se do ní vejde Anna Šabatová i její antipod Stanislav Křeček.

Když před šesti lety prezident Zeman s typickou potměšilostí nedoporučoval Annu Šabatovou na úřad ombudsmanky, protože se prý zapletla do tzv. kuřimského případu, a on ji chce podobných blamáží uchránit, napsal jsem, že právě naopak tohle ji na tu roli angažuje. Právě to její nasazení, právě ta její ochota pálit si prsty v něčem tak podivném a zamotaném, od čeho by jinak uvážlivý člověk dal ruce pryč. Že se tehdy asi v něčem mýlila, protože kdo riskuje, ten prostě udělá chyby, patří k věci. Ombudsman, tedy ochránce lidských práv, se v jejich zájmu má právo třeba se i mýlit. Podle jistého výkladu jdou například lidská práva až tak daleko, že chovancům v ústavu sociální péče není možné zakázat rozdělat na pokoji oheň, takže následné požáry mohou být připsány na účet vítězství lidskosti a humanity. Činy a chování, které například znemožňují pravidelný a poklidný spánek jedné skupiny obyvatelstva, mají mít mocného přímluvce právě v takto koncipovaném úřadu, protože jinak by ti lidé, kteří musí ráno vstávat, nevěděli, co je to svoboda volby se třeba odstěhovat.

Každé právo totiž může být něčím bezprávím nebo útlakem, každé právo také může ukrajovat kus práva jiného, jde o to, na čí stranu se obránce postaví. Anna Šabatová stála na té straně, kterou bychom mohli označit jako stranu optimisticko-romantickou, která má za to, že člověk, zvláště některý, je utiskovaný tvor, který se stále osvobozuje k větším a větším právům. Druhý postoj může být nazván skepticko-realistickým, který zase říká, že takové nekonečné rozšiřování práv nakonec vede k tomu, že člověk si začíná plést práva s nároky, a kde začínají nároky, končí práva těch, kteří ty nároky mají plnit. Většinou je to tak, že když mám na něco právo, musím mít také nějakou povinnost. To je však velmi nebezpečné a neoblíbené slovo, protože kde je povinnost, tam je hned pro někoho diskriminace. Třeba hájit povinnost nerušit noční klid nebo nevyhazovat odpadky z oken je mnohem méně vzrušující než postavit se proti diskriminaci, která z takového chování však často vyplývá.

Druhý postoj, který obvykle má z výše popsaných důvodů méně obhájců, neboť postrádá onu romantičnost, lze postřehnout právě z vyjádření a názorů Stanislava Křečka. Zdá se, že je to naopak právnický případ, která má na člověka skeptický pohled jako na bytost, která má práv často až tolik, že se obracejí proti ní, neboť i to se může stát. To, čemu jeho kritici říkají diskriminace, chápe také jako chování, které plyne z nějaké špatné zkušenosti, jež je tak špatná, že se mění v obrannou reakci, takže by s ní měli ve svém nejlepším zájmu začít něco dělat i ti diskriminovaní. Protože těm nepomůže více práv, ale naopak víc ochoty ta práva jiných dodržovat. Takhle myslím to advokát Křeček, o jehož titulovém škraloupu vím, psal a takhle to snad i myslí. Je možné, ba jisté, že mu ti, kteří všechno převádějí na útlak a diskriminaci, neporozumí a nebudou chtít rozumět ani náhodou. Jiní, asi jich bude většina, mu rozumějí. Tak to píšu za ně, ale zároveň i za ty, kteří rozumí Křečkovi a přitom uznávají Šabatovou, protože se oba principy doplňují a mají smysl a svůj čas. Tak třeba byl čas na Šabatovou a může být čas na pana Křečka. Možná je nejvyšší čas. I kvůli těm diskriminovaným.

 

 

20. ledna 2020