Těžká recese přispěla k antikorupční hysterii

Řecké zplození Andreje Babiše

Těžká recese přispěla k antikorupční hysterii
Řecké zplození Andreje Babiše

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dvakrát se opakující ekonomická recese během tří let, provázená poklesem reálných příjmů pro velkou část společnosti. Následovaná dvěma koly zvýšení daní, čímž pravicová vláda porušila svůj základní slib, že daně nikdy nezvedne. Útrpná úsporná politická rétorika, vyvolávající v lidech nihilismus, že líp už bylo a dlouho nebude. V té atmosféře naplno propuknuvší antikorupční hysterie, na niž naskočila značná část médií a přiživovala ji vzájemná nevraživost a podezřívání z korupce mezi koaličními stranami tehdejší pravicové vlády. Spouštěčem toho všeho byla finanční krize roku 2008. Ta zasáhla Česko se zpožděním, ale o to drsněji. Právě v té chvíli se rozjíždí sled událostí, který přivádí k moci Andreje Babiše. Tu společenskou atmosféru, která plodí jeho moc, dobře vystihují dvě známá hesla jeho politických marketérů. „Všeci kradnú“ a „Ano, bude líp“. Sám Babiš se k tomu svým stylem opakovaně vrací. „Vy jste mě zplodili, vy, zkorumpovaná pravice! Vždyť já jsem byl volič ODS. Kdybyste nekradli a nepodváděli, tak bych tu nestál,“  říká dokola při svých parlamentních vystoupeních a v různých rozhovorech.

Ve špatných časech hledají lidé vnějšího viníka svých potíží. Toho s oblibou nacházejí právě ve zkorumpovaných politicích. V časech ekonomické prosperity, jakou zažíváme právě teď, se tažení proti korupci nechytají. Proto na lidi nemají velký vliv zprávy o všech podezřeních a kauzách kolem Andreje Babiše. Proto tolerují v čele země osobu obviněnou z podvodu s evropskými dotacemi za 50 milionů korun. Užívají si prosperity. Nejrychlejšího růstu platů v historii České republiky. Nejnižší nezaměstnanosti, rekordní nabídky pracovních míst. To všechno si přirozeně spojují s tím, kdo je právě u moci. Mají dojem, že Andrej Babiš je strůjcem té prosperity. Ve chvíli, kdy by přišla ekonomická krize, přestaly růst platy, začala stoupat nezaměstnanost, skončilo rozdávání slev na jízdné a zvyšování důchodů, Babišova podpora by začala rychle slábnout. Speciálně mezi jeho současnými voliči, což jsou především sociálně slabší a starší lidé. Tedy ti, o jejichž životní úrovni výrazně rozhoduje stát.

Aktéři té doby premiér Mirek Topolánek (vpravo) a lídr opoziční sociální demokracie Jiří Paroubek (vlevo). - Foto: Reuters

Líp už bylo

Často se říká, že ekonomické krize nejhůř zasáhnou země, které jsou zranitelné. To znamená, že na tom nebyly dobře, když krize udeřila. Mají už v té chvíli vysoké dluhy, velké rozpočtové schodky, vysokou nezaměstnanost, lidé tam musí splácet vysoké částky na hypotékách a dalších úvěrech. Čistě papírově jsme neměli patřit mezi příliš zranitelné. Rozhodně ne ve srovnání s ostatními státy střední Evropy. Nestáli jsme na hraně státního bankrotu jako tehdy Maďarsko pod vládou socialistického premiéra Ference Gyurscányho, který dva roky před černým zářím roku 2008 přiznal svým spoluobčanům, že „jim lhali ráno, v poledne i večer“ a Maďarsko je v mnohem horším stavu, než byli politici ochotni přiznat. Česká republika naopak před krizí zažívala éru rekordní prosperity, která se rozjela kolem roku 2005. Do země mířili investoři, platy rychle rostly, nezaměstnanost byla tradičně nejnižší v regionu. Inflace byla pod kontrolou, koruna neprocházela na rozdíl od sousedních měn žádnými výraznými turbulencemi. Proto Češi neměli na rozdíl od Poláků nebo Maďarů žádné hypotéky v eurech, dolarech a švýcarských francích.

Když 15. září 2008 zkrachovala investiční banka Lehman Brothers, vládl už víc než rok a půl středopravý kabinet Mirka Topolánka, kterému se navzdory slabé většině závislé na dvou přeběhlých poslancích sociální demokracie Miloši Melčákovi a Michalu Pohankovi dařilo prosazovat důležité změny v daních, sociálních dávkách a ve zdravotnictví. Na dobu po silné prosperitě byl ale rozpočet stále v dost hlubokém schodku. Za rok 2007 skončil se schodkem 66 miliard korun. Ten za rok 2008, kdy už se rozjela finanční krize, ale českou ekonomiku ještě přímo nezasáhla, měl už díky reformám daní, sociálních dávek a zdravotnictví, prosazených v předchozích letech, schodek jen 19 miliard korun.

Ve chvíli, kdy padli „Lehmani“, byl zrovna ve finálním stadiu příprav rozpočet na rok 2009. Tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek ho měl postavený na odhadu, že česká ekonomika poroste o 4,8 procenta. Do začátku chaosu, který přišel po pádu Lehman Brothers, to byl realistický odhad. Pak ale události ve Spojených státech a po pár měsících i v Evropě nabraly rychlý spád. Finanční systém rozkládala panika, strach a nedůvěra. Nikdo nikomu nevěřil, a tak začaly velmi rychle růst úroky z půjček včetně státních dluhopisů. Krize se měnila z finanční na hospodářskou. Miroslav Kalousek ale odmítal rozpočet upravit a přizpůsobit ho divokému vývoji ve světě. Sněmovna tedy schválila naprosto realistický návrh počítající s velmi silným růstem ekonomiky o 4,8 procenta.

Návrhy na výrazné úpravy začal dávat Kalousek dohromady hned v lednu, kdy bylo zřejmé, že krize bude vážná a nevyhne se ani Česku. Než stačil Topolánkův kabinet úpravy rozpočtu ve sněmovně prosadit, podařilo se lídrovi opoziční sociální demokracie Jiřímu Paroubkovi díky čtyřem vládním poslancům (dva z ODS, dva, respektive dvě ze Strany zelených) složit vládu. V nejhorší době uprostřed v té chvíli už hospodářské krize. Česko bylo v recesi. Ekonomika se roce 2009 propadla skoro o pět procent. Úřednická vláda nevýrazného Jana Fischera už nebyla schopná Kalouskův přehnaně optimistický rozpočet upravit. Skončil s historicky nejvyšším deficitem 192 miliard korun. To byl desetinásobek schodku v předchozím roce. A přestože celkové zadlužení České republiky nebylo příliš vysoké, tato obří částka investory znervóznila. V té chvíli letěly všude v Evropě velmi rychle vzhůru úroky ze státních dluhopisů. To už tak vysoké schodky ještě dál zvyšovalo. Ve všeobecné panice, která ovládala finanční trhy po černém září 2008, z nás velký schodek a značný propad ekonomiky dělal potenciálně ohroženou zemi.

Do toho Ústavní soud zrušil volby, která se nakonec konaly až v květnu 2010. Fischerova úřednická vláda s malou akceschopností tak vedla zemi víc než rok v těžkých časech krize. Ve volbách 2010 zvítězil sociální demokrat Jiří Paroubek. Namísto očekávaných 35 procent ale dostal jen dvaadvacet. Byl z toho tak v šoku, že téměř okamžitě rezignoval a vládu skládala ODS, která skončila s 20 procenty na druhém místě. Krátce před volbami ještě ve vnitřní přestřelce o to, kde jsou všude ve straně kmotři, která bezpochyby přilila k antikorupčnímu tažení, odstavila Topolánka a na jeho místo si vybrala introvertního Petra Nečase. Ten musel skládat vládu s TOP 09 Miroslava Kalouska, která skončila s 18,9 procenta jen s minimálním odstupem za ODS. Jako třetího potřebovali do koalice Věci veřejné. Byl to novotvar postavený na boji proti starým pořádkům, primitivnější předskokan Andreje Babiše.

Jan Fischer stál v čele vlády ČR od května 2009 do července 2010. - Foto: Reuters

Vyšší daně a ústupky před prokurátory

Atmosféru vládnutí utvářely intenzivní antipatie mezi premiérem Nečasem a jeho ministrem financí Kalouskem. Sílilo vzájemné obviňování z korupčních vazeb mezi všemi třemi koaličními partnery. V té chvíli už v Evropě naplno jela dluhová krize. Řecko, Irsko a Portugalsko, stejně jako Lotyšsko, musely před nezvládnutelně vysokými úroky z dluhopisů zachraňovat ostatní země Evropské unie a Evropská centrální banka. Nečas s Kalouskem varovali přes řeckým příběhem v Česku a prosadili úspory výdajů a zvýšení daní za 100 miliard korun ročně. To měly zařídit dvě vlny zvýšení DPH a také vyšší daň z příjmu pro lidi s platy nad 100 tisíc korun měsíčně. Na vzestupu daní, které bylo přímým porušením programu a všech stranických slibů, se začala štěpit ODS. Proti zvyšování daní ostře vystoupil prezident Václav Klaus. A trio poslanců Tluchoř, Šnajdr, Fuchsa odmítlo pro druhý daňový balíček zvednout ruku.

Mezitím v médiích propukla antikorupční hysterie. Volalo se po odchytu velkých ryb. Na intenzitě nabrala poté, co vláda na návrh ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila jmenovala nejvyšším státním zástupcem od ledna 2011 Pavla Zemana. Od téhož data se vrátil do funkce olomoucký vrchní žalobce Ivo Ištvan. Čtrnáctého května 2012 zadrželi policisté za dozoru vycházející hvězdy veřejné žaloby Lenky Bradáčové s miliony v krabici od vína sociálnědemokratického hejtmana Davida Ratha. Antikorupční tažení v médiích nabíralo na obrátkách. V létě 2012 padl ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a média to interpretovala jako tah kmotrů, aby už nestihl jmenovat Bradáčovou novou vrchní žalobkyní v Praze. To ale Pospíšilův nástupce Pavel Blažek bez odkladů udělal. Veřejné debatě dominovala korupce, zvyšování daní a neustálý konflikt mezi Nečasem a Kalouskem. Ekonomika se po několika čtvrtletích růstu znovu dostala do recese. Pro důvěru v pravici to byla likvidační směs a vládní strany se jako slabé skutečně chovaly. Lenka Bradáčová s Pavlem Zemanem si sepsali nový zákon o státním zastupitelství, který výrazně posílil jejich moc. Nečas jí nedokázal vzdorovat, bál se mediální kritiky, a tak vláda zákon schválila a poslala ho do parlamentu.

Léto 2011: Jdu na Palermo

Na jaře 2011 se začaly objevovat signály, že Andrej Babiš se chystá vstoupit do politiky. V létě toho roku už to bylo zřejmé. Začala dlouhá série výstupů o Matrixu, Palermu, ČEZské republice, kde státní firmy financují politiku za přímé účasti kmotrů. Babiš věděl, že potřebuje být viděn a slyšen, a proto si založil vlastní týdeník 5 plus 2 a financoval web Česká pozice. Příběh, který v Česku rozjel pád „Lehmanů“, kulminoval 13. června 2013, kdy se Ivo Ištvan se šéfem protimafiánského útvaru Robertem Šlachtou rozhodli zasáhnout na Úřadu vlády. Kabinet po pár dnech padá. A 26. června ohlásil Andrej Babiš nákup nejvlivnějšího vydavatelského domu Mafra s MF Dnes a Lidovými novinami. Během toho léta vystoupala Babišova podpora z červnových tří na volebních 18,3 procenta, což mu zaručovalo účast ve vládě.

Jestli selhání amerických elit po roce 2008 přímo vedlo ke zvolení Donalda Trumpa, série slabostí a selhání těch českých zplodila Andreje Babiše.

13. září 2018