Letos bude v tuzemských kinech premiérováno na padesát nových českých fikcí a dokumentů. Loni jich bylo plánováno ke třicítce, ovšem z té se nejen kvůli pandemii některá čísla přesunula na letošek (například životopisný snímek Il Boemo či pokračování komedie Copak je to za vojáka…, návodně nazvané Copak je to za mazáka…). Změny se dějí i v letošním roce: červencová komedie Řekni to psem měla jít do kin už v březnu.

Kvůli všem změnám, přesunům a nutným dodělávkám se tedy letos každý měsíc objeví v kině průměrně přes čtyři tuzemské novinky, což je nabitá soutěž o diváky. Spoléhající především na to, že ti mají neutuchající zájem o české herecké tváře a česká témata. Jak se však ukazuje z dosavadních výsledků některých titulů (třeba filmového ztvárnění původně divadelního muzikálu Michala Davida), nabídky je příliš a divácká přízeň nemusí být tak automatická, jak tomu bylo ještě v nedávných letech.

Nasazování snímků má ale jiná pravidla než matematický průměr, takže pokud jde o četnost novinek, jsou měsíce slabší a měsíce silnější. Nynější červen patří se svými šesti premiérami k periodám nadprůměrným, v nichž se nové tituly setkávají v jediném týdnu. Proč tedy recenzovat každý film zvlášť? Aspoň některé se dají spojit do jednoho ohlasu. V uplynulém týdnu se uvedení dočkaly čtyři kousky: zjednodušenou charakteristikou onen Davidův „teeny muzikál“ Andílci za školou, „hořká komedie“ Kdyby radši hořelo, „romantická komedie“ Prezidentka a „teenagerská komedie“ Párty Hárder: Summer Massacre. Zastavme se u druhého a třetího z nich.

Rozdíly a shody

Jsou to filmy žánrově jiné, rovněž různorodých ambicí i úsilí o odlišného diváka – první chce intelektuálního fajnšmekra, druhý romanticky naladěného roztoužence. Konkrétněji: Kdyby radši hořelo, debut režiséra a scenáristy Adama Kolomana Rybanského, pojednává o nevšedních Velikonocích ve všední obci. Místní, zejména místní sbor dobrovolných hasičů, místní farář a místní starosta, se musejí vypořádat s domnělým teroristickým útokem, k němuž dojde na návsi během velkopáteční pouti. Pevné přesvědčení velitele hasičů, že autonehoda u kašny není nic jiného než napadení (ke všemu romského) spoluobčana muslimy migrujícími po Evropě, roztočí kolo nešťastných, vypočítavých a manipulativních rozhodnutí, která už nepůjde napravit. To Prezidentka, sedmý celovečerní počin popem ošlehaného režiséra a scenáristy Rudolfa Havlíka, je pokus o romanci ze života nejvyšších představitelů demokratické moci a předvedení, že jsou to rovněž lidé obyčejných tužeb. Nebo ještě jinak: je to pohádka o tom, že šanci prožít spolu krásný vztah plný porozumění, úcty a snad i vášně mají i princezna a prosťáček, z něhož se vyklube schopná osobnost; v daném případě sochař, restaurátor, empatický otec, přičinlivý hodinový manžel a vynikající vysokoškolský učitel.

Jde tedy o dvě různá díla, a kdyby se nepotkala v kinech, patrně by málokoho napadlo spojovat je a hledat mezi nimi nějakou vazbu. Jenže ona skutečně je: oba filmy se jednak každý po svém vyjadřují k místní politické situaci a společenské náladě. A oba jsou nepřehlédnutelně liduprázdné. Což není jenom doklad covidové éry, v jejímž průběhu byly pořizovány, či (v případě Kdyby radši hořelo) vysídlování tuzemských vesnic. Dokonce ani nízkého finančního zázemí, jež za oběma tituly a vůbec českým filmem a kulturou a uměním obecně je. Je to přesně naopak, díky malému množství financí lze vidět to podstatné: totiž jak málo našinec žije venku, na ulici – aneb jak je veřejný prostor zdejší vsi i zdejšího města řídce obýván.

Potíže s prostorem

Překvapí to zejména ve městě, přičemž tvůrci Prezidentky jako by si toho byli vědomi, protože své dílo usilují zaplnit aspoň naoko. Vytvořit zdání zabydlenosti v jejich pojetí znamená, že se vezme karavan, několik lidí, židlí a stolků a stvoří se jediná populární hospůdka v jinak očividně prázdném parku kdesi v centru Prahy, jíž se nelze vyhnout a kam lidé rádi chodí a kde je neustále plno. Aby to bylo méně nápadné, jsou v každém dalším záběru z této lokace návštěvníci podniku převlečeni a rozsazeni jinak. V jižní Evropě od Pyrenejí přes Apeniny po Balkán by nikdo nic takového inscenovat nemusel, jelikož tam by plno bylo z přirozenosti. Paradoxním podtržením uvedeného stavu je v Prezidentce scéna, kdy se v onom jedinečném pražském podniku tančí latinskoamerické tance. Ty naše jako by pod širé nebe nepatřily – stejně jako my sami ve své chladnější středoevropské nestrojenosti. A když už, tak sami.

Nezastírejme totiž, že výsledný výraz filmu má patrně na svědomí také Kancelář prezidenta republiky, jež tvůrcům nedovolila natáčet přímo v areálu Pražského hradu. První česká prezidentka vpravdě stvrzujícího jména Čechová proto úřaduje na různých místech hlavního města (britského premiéra přijímá před Rudolfinem) a vzhledem k Pražskému hradu se pohybuje nelogicky (třeba z předvánočního plesu odchází Kampou směrem k Hradu místo od něj, snad jako příslib lepších prezidentských časů budoucích). Kolem Hradu se hrdinka nanejvýš mihne, když její kolona zastavuje na Hradčanském náměstí vně areálu u strážných budek Hradní stráže, což by reálně nešlo už kvůli množství turistů, kteří se tam běžně pohybují. Ty otázky jsou nasnadě: vypadal by snímek takto, být pořízen na řádných místech spojených s prezidentským úřadem? Nebo ještě jinak: fungovat současný prezident a jeho regiment vstřícně, vznikl by vůbec tento film? Prezidentka, ač romantická slaďárna, výtečně zachycuje složitý místní vztah k jednomu významnému prostoru.

A vesnický snímek Kdyby radši hořelo tento úhel složitosti rozšiřuje na veřejný prostor obecně, ba dokonce problematizuje jakékoli veřejné setkávání. Vyprávění je totiž rámováno scénami na hřbitově, kde normálně nikdy nikdo není – ale kde když se sejde několik osob, nevyhnutelně dojde k neštěstí. Tragicky dopadne taky slavnost na návsi a duchovním debaklem skončí i velikonoční vigilie v kostele. Jako by nám tvůrci sdělovali, že důležité je být hlavně o samotě, jelikož tak je větší naděje, že se nic nestane (ačkoli i to závěrečná pointa zproblematizuje). Těžko říct, zda příchylnost k osamělosti, respektive znepokojení nad davem je mimovolný výsledek pandemie, anebo skutečné tvůrčí přesvědčení.

Společný vztah k polis

Jde-li o zmíněný vztah obou filmů k politickým a společenským náladám současnosti, liší se a splývají také v tomto punktu. Prezidentka nezastírá ambici vypořádat si účty s nynějším prezidentem a vyjít vstříc touze části voličstva pořídit si po vzoru slovenských sousedů do nejvyšší funkce šarmantní ženu, která s sebou přinese klid, vyrovnanost, optimismus. Představitelka hlavní role Anna Geislerová kvůli vhodnému ztvárnění role prý dokonce „hledala inspiraci hned v několika ženách, které by napřesrok o funkci mohly usilovat. Například v ekonomce Danuši Nerudové“. Málo platné, kouzlo jmenované spočívá v něčem jiném než v občasném podpisu papíru se státní hlavičkou, občasném umravnění hašteřivých podřízených či pocházení sem tam po chodbě a přespávání v práci, z níž každý večer je nadto třeba tajně utéct odpočinout si mezi prostý lid. Nic jiného totiž hlavní postava ve snímku nedělá. Když už ale film vznikl, kéž funguje na principu Od hlavy státu chceme víc a víme dobře co – něco jiného.

Kdyby radši hořelo zkoumá společnost zespodu přes dopad fake news o chemtrails a agresivní muslimské migraci na naše bytí, sebevědomí a mysl. V upomínce na teroristu Jaromíra Baldu je to film natočený v jistých zámlkách a tichu, jež mají poskytnout divákovi čas k přemýšlení. Je to velmi duchovní filmové dílo, jaké tu léta nevzniklo. Dokládá, že i nepatrná moc může vést k pobláznění celé polis, ale i to, že láska k bližnímu a odhodlání mu ji dokázat může způsobit trauma do konce života. Když v závěru filmu pláče postava ztvárněná uměřeným Michalem Isteníkem nad svou hloupostí i nad velkorysostí přítele (v podání jako vždy přesně na míru nevrlého Miroslava Krobota), pláče skoro jako Kristus nad námi všemi. Naděje přichází s další generací, již musíme vést lépe, poučeni z vlastních chyb. Jinak – ve shodě s posledním záběrem – na nás vítr hodí deku a ztratíme se světu z obzoru. Nečekaně vyspělé úvahy mladých filmařů.

Kdyby radši hořelo, režie: Adam Koloman Rybanský, scénář: Adam Koloman Rybanský a Lukáš Csicsely, kamera: Matěj Piňos, hrají: Michal Isteník, Miroslav Krobot, Anna Polívková, Vladimír Škultéty, Jiří Vymětal, Martin Šesták a další.

Prezidentka, scénář a režie: Rudolf Havlík, kamera: Václav Tlapák, hudba: Ondřej Konvička, hrají: Anna Geislerová, Ondřej Vetchý, Veronika Khek Kubařová, Juraj Loj, Denisa Biskupová, Oskar Hes a další.