Západ nastupuje cestu k centrálně řízené společnosti

Socialismus se vrací

Západ nastupuje cestu k centrálně řízené společnosti
Socialismus se vrací

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nějakou dobu to vypadalo, že klasický pravolevý politický konflikt mezi svobodou, volným trhem a co nejmenší rolí státu v životě lidí na straně jedné a velkým státem, pečujícím o člověka a regulujícím ho od kolébky do hrobu, je odsunut na vedlejší kolej. Zdálo se, že konflikt mezi konkurenčním kapitalismem a dirigistickým, regulujícím socialismem střídá kulturní válka. Souboj o identitu. Snaha vytvořit novou společnost, která zbaví lidi tradičních společenských rolí, sejme z nich tíhu hodnot a donutí je jejich životní standard obětovat abstraktní víře v boji za záchranu planety. Nové spasitelství. Vypadalo to, že společenský souboj mezi kapitalismem a socialismem (v němž byl socialismus jako prakticky nefunkční systém koncem studené války poražen) střídá střet mezi progresivismem a obranou tradičních hodnot a přirozeného řádu.

S prudce postupujícím kulturním střetem se ale čím dál víc oživuje i druhá, za překonanou považovaná linie. Přestože se progresivisté tváří jako velcí idealisté a spasitelé, je zřejmé, že na prosazení svých představ o směřování společnosti potřebují zdroje. Ty musí někdo vytvořit. K tomu, aby je vytvořil podle představ progresivistů, je potřeba řádně naplánovat a regulovat. A pak dohlédnout na to, jak budou rozděleny. To vyvolává revival tradičního socialismu a centrálního plánování společnosti.

Není to tak, že by strany tradiční levice naskočily na módní progresivismus klimatického fatalismu nebo genderu a doktrín kolektivních práv. Progresivistické strany naopak do svého repertoáru doplňují i tradiční, na přerozdělování zdrojů, regulaci a plánování ekonomiky zaměřený socialismus. Vědí, že na svou kulturní válku potřebují vedle institucí, které se jim už v mnoha případech podařilo ovládnout, také zdroje. Především na to, aby přes přerozdělování a dotace udržely širokým vrstvám společnosti takový standard, aby se proti progresivní proměně světa nevzbouřily tak, jako to předvedly Žluté vesty koncem loňského roku při nejdivočejším drancování Paříže od roku 1968.

Návrat. Socha Karla Marxe stála ve městě Neubrandenburg (cca 100 km severně od Berlína) v někdejší NDR od roku 1969. V roce 2001 byla odstraněna. Od listopadu loňského roku už tam zase stojí. - Foto: Profimedia.cz

Privatizaci střídá vyvlastňování

Po desítkách let, kdy debatě na Západě dominoval kapitalistický slovník s privatizací, deregulací a volným trhem, se začíná probouzet socialistický arzenál. Do veřejné debaty se prosazují slova jako vyvlastnění, zákaz, odstranění principu zisku a rizika, omezení konkurence. Radikální progresivismus a ekologismus je v kombinaci se socialismem výbušná směs. První vytváří tlak na státní zásahy do společnosti a ekonomiky. Druhý tlačí na to, že se musí bohatým brát, aby zbytek společnosti obrovskou cenu za progresivismus ustál. Tržní svoboda se musí omezovat a pokrok přináší nová kolektivní práva, která jdou přímo proti hodnotám podnikavosti. Proti samostatnosti, osobní odpovědnosti, pracovitosti, chuti riskovat a dlouhodobě se snažit. Zatlačují je do pozadí a vytvářejí kulturu automatických nároků. Takové společnosti skončily v dějinách vždycky a všude špatně. Pokrokáři to přesto zkoušejí stále znovu.

Není to žádné abstraktní idealizování. Projevuje se ve zcela konkrétních tématech. U nás jsou průkopníkem socialistického revivalu Piráti. Strana zmítající se v těžké tenzi mezi zájmy svých středostavovských voličů, které přetáhla nejvíc občanským demokratům, a progresivními představami členů strany. Bystrý předseda Ivan Bartoš to moc dobře ví. A chápe, že voliči jsou pro budoucnost Pirátů důležitější než straníci. Velmi pečlivě se snaží držet obraz strany, jakou by si ji přáli pirátští voliči. Jenže ne vždycky se mu všechno podaří uhlídat. A pak se dostanou v krystalické podobě na povrch socialistické a progresivistické sklony pirátského establishmentu. Ty musejí středostavovské voliče děsit a od Pirátů odlákávat.

Největším úletem z bartošovské linie byl zatím nápad pražského primátora Zdeňka Hřiba, aby se přes elektroměry šmírovalo, které byty nejsou obsazeny. Aby se pak právě na ně uvalila vyšší daň. Jako na byty spekulantů, kteří tím, že si je koupili jako investici, zvyšují Pražanům ceny bydlení. Takže za úplně stejný byt by člověk platil výrazně vyšší daň, pokud by to nebyl jeho první byt, ale třeba druhý nebo šestý. Kolem šmírování pražských bytů se rozjel hodně vyhrocený a zmatený střet mezi Piráty a předsedou TOP 09 Jiřím Pospíšilem – ten si je na tomto tématu před volbami do Evropského parlamentu podal a snažil se je před středostavovskými voliči prezentovat jako nebezpečné radikální socialisty, kteří se chystají útočit na soukromí i vlastnická práva. Na základní hodnoty garantované Listinou základních práv a svobod. Jak zdůrazňoval právník, exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Dodnes není úplně jasné, co Hřib skutečně navrhoval a jak to Pospíšil v předvolební atmosféře zveličil. Sehrálo to nejspíš ale docela podstatnou roli ve výsledku Pirátů ve volbách. Těch 13,95 procenta nesplnilo ani zdaleka jejich očekávání. Cítili se být vyzývateli Andreje Babiše. Této roli nedostáli i proto, že jim podle výzkumu agentury Median přišlo k volbám méně voličů než jiným stranám. Z těch, kdo Pirátům dali hlas při sněmovních volbách v roce 2017, jich šlo volit 31 procent. To je nejmenší účast ze všech stran. Pospíšilově topce dorazilo 43 procent. Starostové a nezávislí (STAN), kteří s ním byli v koalici, měli s 57 procenty nejvyšší účast ze všech partají.

Zablokujeme stavby a nedostupné bydlení

Hřibův nápad se šmírováním a zdaněním prázdných bytů se trefil přesně do atmosféry, kdy se v Berlíně rozjížděl výrazně radikálnější návrh. Progresivisticko-socalistická koalice Zelených, Levice a sociálních demokratů přišla s nápadem vyvlastnit 300 tisíc bytů v majetku velkých firem. Chtěla by tak zajistit dostupnost bydlení ve chvíli, kdy v německé metropoli stoupají ceny bytů i nájmy. Růst cen je mimo jiné vyvolán tím, že se těch bytů kvůli čím dál urputnější regulaci, včetně té ekologistické, staví málo. Je to ta klasická výbušná směs progresivismu a socialismu. Nejdřív se progresivní regulací ztíží výstavba. A pak se musejí socialisticky řešit následky. Nedostupné bydlení. Podobně se to bude odehrávat s přechodem na elektromobilitu i u aut. S přechodem na zelené finance u dostupných bankovních úvěrů pro široké společenské vrstvy. S přechodem na obnovitelné zdroje s energiemi. Nic z těchto brutálně regulovaných byznysů si na sebe nevydělá. Do všeho bude potřeba zasahovat dotacemi, aby se lidem nesnížila životní úroveň a proti progresivní revoluci se nevzbouřili jako Francouzi.

V Berlíně už progresivistická koalice sbírá hlasy pro referendum ke zestátnění. Národním správcům tu jde hlavně o majetek jedné velké firmy, Deutsche Wohnen, která od města před patnácti lety skutečně velmi levně koupila 65 tisíc komunálních bytů. Deutsche Wohnen vyměřuje sice jen asi o deset procent vyšší cenu za pronajatý metr čtvereční než samo město, stala se však ztělesněním kapitalistického profitu. Demonstranty, petenty i současné rudorudozelené vedení města nejvíc dráždí, že v roce 2004 prodal Berlín 65 tisíc bytů lacino – za 405 milionů eur. Dnes mají hodnotu v desítkách miliard. Vyvlastňovací akce, kdy by Deutsche Wohnen a další firmy, byť menší, musely přijmout netržně nízké kompenzace, by Berlín podle iniciátorů petice stála „pouhých“ deset až patnáct miliard eur, přičemž tržní cena bytů, o něž jde, se odhaduje na 40 miliard.

Není to ojedinělý berlínský výstřelek. Před časem upoutal pozornost svými radikálními nápady formulovanými v rozhovoru pro týdeník Zeit šéf Mladých sociálních demokratů Kevin Kühnert. Rozpovídal se o tom, že není žádný důvod, proč by měl někdo vlastnit i další byt kromě toho, v němž sám bydlí. Přece ho pak zbytečně bere ostatním.

Šéf německých Mladých sociálních demokratů Kevin Kühnert se před časem rozpovídal o tom, že není žádný důvod, proč by měl někdo vlastnit další byt kromě toho, v němž sám bydlí. - Foto: Shutterstock

Kdo zaplatí lidem elektromobily

A pokročil i k autům, kde se bude s přechodem na elektromobily, které jsou zatím při tržních cenách širokým vrstvám společnosti nedostupné, odehrávat další socialistický souboj. Mladý sociální demokrat jde rovnou k tomu, že by stát měl prostě soukromým majitelům sebrat automobilky. Začal by BMW. „Není pro mě tak důležité, jestli na konci bude na zvonku u BMW, ,státní automobilový závod‘, nebo ,družstevní automobilový závod‘, nebo jestli se kolektiv rozhodne, že v této formě BMW už nepotřebuje,“ vysvětluje svou vizi radikálního socialismu. Rozhodující je, aby přerozdělování zisku bylo pod demokratickou kontrolou. „Což vylučuje, aby tento podnik měl kapitalistického vlastníka.“

Takové útoky na samou podstatu soukromého vlastnictví jsou i v levicových stranách hlavního proudu, jakou SPD bývala, novinkou. Levicovým sociálnědemokratickým mládežníkům ale nejspíš připadá, že poptávka je po radikalismu, kterým jim přetahují voliče Zelení. Ti teď ve volbách do Evropského parlamentu získali 20,4 procenta hlasů. Sociální demokraté se propadli na 15,8 procenta.

Evropská unie salámovou metodou spěje k zákazu spalovacích motorů a přechodu na elektromobily. Na té cestě stojí řada překážek. Kromě těch technických, které zatím brání tomu, aby se v běžných městských čtvrtích mohla elektroauta pohodlně nabíjet, jsou i finanční. Cena elektromobilu fakticky připravuje střední a chudší společenské vrstvy o šanci mít auto. Obzvlášť v Německu, kde je vlastnictví vozu součástí identity, je nepředstavitelné, že by se Němci z nižších vrstev kvůli záchraně planety dobrovolně vzdali aut.

Bude se po socialisticku muset řešit nějaký dotovaný přídělový systém na elektromobily. V každém případě do toho budou muset vstoupit peníze daňových poplatníků, ať už jsou to lidé, nebo firmy. Dotaci buď mohou dostávat automobilky na to, aby jim kompenzovala nižší ceny, za které budou elektroauta prodávat. Nebo se naopak budou vyplácet přímo zákazníkům. Aby se zajistilo, že každý má jen jeden dotovaný elektromobil.

Banky se změní v neziskovky

Je to princip socialisticky dotační ekonomiky, který je už důvěrně známý z tažení za obnovitelnými zdroji energií. U nás je symbolizován Andrejem Babišem s jeho obrovským dotačním byznysem na biopaliva a solárními barony. Výsledkem tažení za obnovitelné zdroje byla přirážka, kterou za ně musejí lidé i firmy v účtech za elektřinu platit. Řepkou a dalšími biopalivy první generace zničená krajina a životní prostředí. Růst cen potravin, protože plodiny na jejich výrobu vytlačila z polí řepka. A obrovské kriminální podhoubí kšeftů s biopalivy a solárními elektrárnami.

Německé domácnosti platí za elektřinu kvůli obrovským dotacím do nerentabilních obnovitelných zdrojů hned po Dánech nejvyšší ceny v Evropě, 0,3 eura na kilowatthodinu. To je o třetinu víc než Francouzi s 0,18 eura, kteří zatím mají většinu energie z jaderných elektráren, v Německu zakázaných; na módu větrníků a solárů zatím úplně nenaskočili. Desítky procent Němců proto žijí v takzvané energetické chudobě. Kvůli neplacení účtů bylo loni odpojeno od elektřiny 330 tisíc domácností. A do ohrožení odstřižením se dostalo dalších 6,2 milionu německých rodin. Pokud by tam byly ceny stejně vysoké jako v sousední Francii, která má celkově stejnou úroveň cen zboží a služeb jako Německo (109 procent průměru Evropské unie), Němců ohrožených ztrátou přístupu k energiím by samozřejmě bylo výrazně méně. Účty lidem zvedá i to, že ekologistickou nálož táhnou na rozdíl od jiných zemí včetně Česka sami. Přirážku za obnovitelné zdroje v Německu neplatí velké firmy, aby to neohrožovalo jejich mezinárodní konkurenceschopnost.

Společnost, kde široké vrstvy lidí nemají kvůli přehnané regulaci šanci dostat se k bydlení, mají problémy platit účty za elektřinu a brzy nebudou mít na nákup automobilu, je samozřejmě na radikální socialistické návrhy víc než zralá. Pokud by se přerozdělováním a případně vyvlastňováním nezajistilo, aby základní životní potřeby a standard měly, proti progresivistické revoluci s ekologistickým fatalismem záchrany planety se vzbouří. Progresivisté už si začínají uvědomovat, že se nad tím nedá ve stylu caviar gauche (levicového kaviáru, jak se říká bohatým elitním levičákům, kteří rádi plánují a regulují život těm, kdo na jejich životní styl nemají) mávnout rukou a nadávat na primitivní masy, které ještě nedošly jejich uvědomělosti. Proto vytahují vedle progresivního i socialistický arzenál. Podvozkem pro celou tu proměnu má být evropský systém „udržitelných financí“. Ten fakticky ruší princip zisku a přiměřeného rizika a nutí banky, pojišťovny a penzijní fondy, aby se staly neziskovkami a celou tu progresivisticko-socialistickou plánovanou ekonomiku financovaly.

7. června 2019