KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Na platonickou lásku jsem impotentní aneb Kdo byl Friedrich Torberg?

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Na platonickou lásku jsem impotentní aneb Kdo byl Friedrich Torberg?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Půjdete-li v těchto dnech přes pražské náměstí Republiky, možná si na stěně u kostela sv. Josefa všimnete plakátovací plochy s černobílými fotografiemi a texty. Když je začnete číst, strávíte tam jistou dobu, ale třeba nebudete litovat. Pokračovat pak můžete na Klárov a ulicí U Lužického semináře. To už toho budete vědět dost o muži, jemuž tu takto vzdali hold. O Friedrichu Torbergovi, kterého touto plakátovací akcí připomněli Zuzana a Eugen Brikciovi.

Kdo tedy byl Friedrich Torberg (1908–1979)? Nejjednodušší odpověď zní: poslední aktivní dědic té velké éry, jejíž jubilejní (sto let) zánik v tomto roce slavíme. Jinak byl Torberg literát, novinář, scenárista, autor skvělých knih Teta Joleschová Zánik západní civilizace v anekdotách, které obě vyšly česky. Jsou to knihy nadmíru půvabné, i když zároveň, jak jen mohou knihy anekdot být, také smutné. Vypráví se v nich o světě, který v čase, kdy je jejich autor psal (v 60. a 70. letech), nenávratně zanikl.

Friedrich Torberg, jehož rodičům vydala rodný list Izraelská náboženská obec ve Vídni roku 1908 a který zemřel v roce 1979 tamtéž, se cítil být, a pravděpodobně i byl, posledním autentickým plodem a výhonkem onoho jedinečného středoevropského kulturního kompostu. V tomto humusu, který tak nenáviděli nacisté a jiní barbaři, se skvěle dařilo kavárnám, literatuře, výborným novinám, zákuskům a drsně duchaplným průpovídkám. Třeba takovýmto: „Milostivá paní, na platonickou lásku jsem impotentní.“ Nebo tato, jejímž původcem byl pochopitelně Žid: „Nejsem antisemita, ale jediné, co kdy Židé vymysleli, je malé pivo.“

Torbergovský svět byl tvořen dvěma historickými fenomény: podunajskou monarchií a v ní usazeným židovským, kulturně kosmopolitním měšťanstvem. To si stačilo od své emancipace ve druhé polovině 19. století vypěstovat svébytnou kulturu života, do níž patřila sebeironie, mírné požitkářství a dobrý rozmar. K tomu se nutně přidával specifický odstup od vážnosti existence, doplňovaný „ordnungem“ a jistým stupněm „heuchelei“ čili rozumným pokrytectvím, jež s tak dalekosáhlými důsledky prozkoumal typický Rakušan, dr. Freud.

Konec specificky habsburské „civilizace“, v níž se asi vůbec nežilo špatně, nelze klást do roku 1918, nýbrž až do pochmurného roku 1938 a let následujících, které se vším zatočily naprosto důkladně, s brutalitou, kterou si před takovými padesáti lety nikdo nedovedl vůbec představit. Rakousko po roce 1918 bylo, byť navenek republikou, civilizačně pokračováním monarchie bez Habsburků. A Československo, druhá Torbergova vlast, byla zmenšeným mnohonárodnostním impériem, které se sice oficiálně od c. a k. distancovalo, jak mohlo, ale ve skutečnosti v něm mnoho dobrých – a jistě i několik špatných – „rakouských“ vlastností, návyků a zvyklostí zůstalo a nerušeně, ku prospěchu věci, existovalo dál.

Torberg jako přední kvalitu uvádí dvojjazyčnost, která pro něj byla samozřejmostí – česky mluvil, jak píše, téměř bez přízvuku. A pak to, že ve všech lepších kavárnách byl tisk z celé bývalé širší vlasti.

Rodina Torbergova otce pocházela ze středních Čech, od Mělníka, patřila k tzv. venkovským Židům, což byl jev specificky zdejší. Po matce byl ze zbožného rodu maďarských Židů, ovšem když se jeho rodiče brali, byla již sekularizace v plném proudu. Otec byl na začátku dvacátých let poslán svou firmou do Prahy, mladý Friedrich tady měl dokončit gymnázium, jenže propadl u maturity, což tu uvádím jako příklad toho, že tu panovaly asi přísnější poměry než ve Vídni. V Praze se však probudily jeho rané literární a publicistické sklony, které ho jako eléva přivedly do asi nejlepších německých novin své doby, Prager Tagblatt, jejichž redakce sídlila v Panské čili v Herrengasse, jak ví každý.

Do pražských kruhů vstupuje mladý muž, již pod literárním jménem Torberg (složenina konce otcova příjmení Kantor a příjmení matky Berg), a stane se jeho doživotním vděčným dlužníkem, o čemž svědčí například dopis Maxi Brodovi, který mu napsal dávno, když už jejich pražský svět zanikl také jiným barbarstvím: „Nedokázal bych si bez let strávených v Praze představit svůj život – jak v literárním, tak osobním ohledu.“ Max Brod mu na oplátku věnoval črtu ve své knize Pražský kruh, v níž Torberga zařadil do „širšího kruhu“ a věnoval mu vzpomínku, jak ho poprvé poznal coby dvacetiletého brankáře vodního póla klubu Hagibor, jenž „odrážel všechny střely na branku, a vůbec dokázal divy“.

Dvacet let pak Torberg pendloval mezi Prahou a Vídní, přispíval do novin tady i tam, vydával romány, které vzbudily jistý ohlas. Poslední noc „svého“ světa, tedy noc anšlusu z 11. na 12. března 1938, prožil v Praze a v knize vzpomíná, jak po přednášce v pražské Uranii do pozdní noci seděl s přítelem, který emigroval už v roce 1934, u rádia a poslouchali zprávy, které přinášely jen strašné zvěsti.

Prochodili pak deštivý a nakonec zasněžený zbytek noci a nad ránem potkali na jednom pražském mostě opilce, který k nim přešel vrávoravým krokem, zastavil se a pronesl: „Obsadili nám Rakousko. Teď to máme.“ A pak se německy zeptal, kudy se jde do Staré Boleslavi, že tam vojákoval pod císařem Karlem. Oba Rakušané se v tu chvíli rozbrečeli. Tady jejich svět definitivně skončil a ten český opilec byl podobným ztroskotancem jako oni dva.

Torberg se pak zachránil ještě v létě odchodem do Švýcarska, hned si v Curychu našel kavárnu Odeon, jenže mu neprodloužili vízum, musel tedy do Francie, kde jako československý státní občan vstoupil do čs. exilového vojska. Jenže v té době začal mít zdravotní problémy se srdcem, tak se za poněkud dobrodružných okolností dostal přes Portugalsko do Spojených států, kde na pár let zakotvil v Hollywoodu. Do Rakouska se vrátil začátkem let padesátých. Do Prahy se podle všeho už nikdy nepodíval.

10. června 2018