komentář

Viceprezident jede výtahem

komentář
Viceprezident jede výtahem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Tradičně to bývá považováno za významnou událost v mediálním světě. Deník The New York Times v předvečer ostrého startu demokratických primárek zveřejnil svoje volební doporučení. To předpokládané vyvrcholení dopadlo trochu jako antiklimax – chyběla mu totiž jednoznačnost. Deník doporučil dvě kandidátky, reprezentantku na americké poměry radikální levice Elizabeth Warrenovou a umírněnější senátorku z Minnesoty Annie Klobucharovou.

Ta nejednoznačnost působí alibisticky, poslední dobou se ale rozmáhá – třeba při rozhodování porot o cenách pro umělce. Větší zájem ale ve veřejnosti vzbudila jedna s rozhodováním redakce související pidiudálost. Podobně jako další kandidáti do budovy deníku vyrazil na rozhovor i bývalý viceprezident Joseph Biden. Natáčeli ho i cestou výtahem, vezla ho sympaticky působící černošská paní Jacquelyn, byla z jeho přítomnosti zjevně rozpačitá. Špitla, že ho má ráda. Biden s ní prohodil pár slov, pak jí navrhl, že si spolu udělají selfie. Stalo se. Konec historky.

Deník The New York Times zveřejnil dvě videa, v nichž vysvětluje svoje rozhodnutí podpořit Warrenovou a Klobucharovou. Krátkou scénku s Bidenem ve výtahu si pustilo šestkrát víc lidí než ta dvě důležitá oznámení dohromady. Člověka to může svádět k lamentování nad tím, jak pozornost voličů poutají nepodstatné věci, jak má v dnešní době větší dopad pár obrázků než složitě argumentovaný a důkladně promyšlený názor. Třeba na tom i něco bude. To, že záběr krátké Bidenovy rozmluvy s operátorkou výtahu zaujal víc lidí než výsledek rozvah žurnalistů elitních novin, se ale dá snadno pochopit. Je na něm totiž něco jasně vidět – Biden to krátké a náhodné setkání nebere jako příležitost k sebeprezentaci, skutečně paní Jacquelyn vnímá, když jí navrhne společné focení, působí to dojmem, že si je dobře vědom, jak moc by o tu fotku stála a že se možná stydí si o tu fotku říct. Působí zkrátka jako člověk, který má rád druhé lidi a nehraje to. A to se počítá, i když je možné o Bidenovi pochybovat jako o politikovi, o jeho schopnosti vést a mít při tom i nějakou vizi, o jednotlivostech jeho programu i jeho celkovém zaměření. Na funkci prezidenta je možná i starý. Ale stejně, jeho schopnost s lidmi navazovat kontakt možná dosvědčuje něco podobně podstatného jako věci, na něž se ve svých předvolebních analýzách zaměřují „chroustači“ dat a fakt. I tenhle prostý dar vnímat druhé se v politice počítá, nemusí nic vypovídat o lidumilnosti toho kterého kandidáta, nezaručuje, že jeho politika povede k dobrým výsledkům, všichni přece vědí, čím je dlážděna cesta do pekla... Tužba lidí jako paní Jacquelyn po tom, aby se ta nejvyšší autorita ve společnosti dala vnímat jako láskyplná, je docela pochopitelná a nic dětinského na ní vlastně není.

Po pondělním skonu předsedy českého Senátu Jaroslava Kubery se toho hodně napsalo o jeho dlouhé a úspěšné politické kariéře, o tom, že dokázal vyhrávat komunální volby ve městě, kde jeho domovská strana nemá zrovna na růžích ustláno. Jistě se to dá vysvětlit různými způsoby. Ale nějakou roli v tom musela hrát Kuberova nepředstíraně dobrosrdečná nátura, to, že při vší jeho ideologicky vyhraněné rétorice a lepších i horších vtipech na adresu politických protivníků to nebyl zaťatý člověk, sudič. Ve světě politiky to může působit jako bezvýznamná drobnost, někdy to ale stačí.

 

22. ledna 2020