Do Tachova jsem přijel z Plané (viz Týdeník Echo č. 29/2019) v podvečer, vystoupil z autobusu a málem se svalil, neboť většina města leží na šikmé ploše. Tachov by ve spolku šikmých měst (viz díl o Štítech) rozhodně hrál přední roli. To je první věc, co přivandrovalce napadne, druhá věc je, co tady vlastně dělá? Tady, na okraji Čech, v pustině vylidněné, v kraji krkavců a vlkodlaků, vylhaných husitských tradic, asijských tržnic a děr po asanacích, demolicích a bouračkách, které skoro město vyhladily. Tachov, nejsmutnější město Čech, myslel si kdysi, a trochu ještě teď.

Ale to ho naštěstí brzy přejde. Už večer, když si sedne na šikmé náměstí Republiky (dříve Marktplatz, pak také Adolf-Hitler-Platz) u kašny a hledí směrem ke gotickému kostelu, jednomu z nejhezčích v téhle části Čech, a pak vidí jeho siluetu spolu s hradební linií středověkého opevnění, řekne si: Není to tady tak marné, vlastně docela romantické, včetně toho vkrádajícího se pocitu osamělosti, opuštěnosti, té tíhy příhraniční, která však může být jen autosugescí člověka, který pořád vzpomíná, jak to bylo kdysi. A to by neměl.

Druhý den se pak to město jevilo ještě přitažlivěji, v hotelu Garni, kde jsem přenocoval, sice snídaně neznali, ale dokonce v jedné cukrárně v ulici Husitské, jež pokračuje do ulice Krvavé, se dalo sednout ke kávě a čemusi, co připomínalo croissant. Vlastně se mi tam začalo líbit. Toho dne se rozdávalo vysvědčení, žactvo bylo ve slavnostním, doprovázené matkami, hodně romských holčiček s mašlemi, jejich matky v legínách, s dračími nehty. Dávaly si kremrole s cigárem, moje nastražené ucho slyšelo co chvíli ukrajinštinu či jiný jazyk nového proletariátu. I ten můj hotel byl spíš ubytovna pro dělníky z montoven v okolí, pro výrobní pásy, u kterých už Čech pracovat nebude. Slunce se opíralo se vší apokalyptickou vášnivostí do svažitého města, kde jsem byl v životě dosud jen jednou, kdysi dávno na školním výletě, neboť naše soudružka učitelka byla nejspíš velkou příznivkyní husitství, a tak jsme jeli do tachovského muzea, které je ve zrušeném františkánském klášteře. Tam jsem se šel teď také podívat a hned prvním dotazem jsem uvedl několik pracovnic do rozpaků, neboť jsem se jich zeptal, mají-li tam ještě obraz malíře Vladimíra V. Modrého Husité. Ten jsem viděl tehdy jako školák koncem 70. let a pamatuju si na výklad místního historika, takového mladého vousatého muže, jenž nám vysvětloval, že ten shluk vytřeštěných šílenců a bezzubých banditů jsou, ano, naši milovaní husité, ovšem pojatí realisticky, tedy tak, jak asi možná opravdu vypadali, uvědomte si, už skoro deset let vedli válku, táhli krajem, plundrovali, vypalovali, upalovali, to se nelze divit, že před nimi křižáci vzali nohy na ramena. A přesně takhle je malíř vymaloval, skutečně nevypadali jako Vávrovi uvědomělí manekýni, jak jsem si dobře pamatoval. Až po mnoha letech jsem se dozvěděl, od koho ten obraz byl, a viděl jsem ho v roce 2004 na výstavě ve Valdštejnské jízdárně, kterou uspořádal Milan Knížák, jenž Modrého (1907–1976) znal osobně a vážil si ho jako solitéra a „plzeňského donkichota“, jak se ta výstava jmenovala. Ten obraz vznikl už v 50. letech, kdy Modrý žil v Tachově, a opravdu nesplňoval kánony socrealismu, ale v tachovském muzeu ho kupodivu nechali a já, tehdy docela zapálený čtenář knih o husitech, ho tam spatřil. Jenže když jsem se teď těch dobrých žen na něj ptal, vzpomínaly si jen matně, že tam kdysi snad něco takového měly, pak zavolaly paní ředitelku, která řekla, že obraz patřil Západočeské galerii a že tam ho také asi mají, ale že tady v Tachově je několik obrazů Vladimíra Modrého k vidění, třeba v Lidové škole umění, kde Modrý působil, tak mě tam třeba pustí… To muzeum se teď jmenuje Českého lesa a vedle jiných věcí tam chovají v akváriu velkorodinu kuněk obecných (Bombina bombina), pro které je nutno chovat larvy, ze kterých se ovšem občas vylíhnou mušky, jež pak musejí kustodi po celém muzeu chytat do sítěk… (Není nutné všemu věřit, ale ty žáby tam opravdu mají.)

Ovšem (pseudo)husitský Tachov jsem opustit nechtěl. Proto jsem ještě v poledne, v žáru téměř vražedném, vystoupal na kopec Vysokou nad městem, kde je památník té ani ne bitvy, ale spíš fiaska třetí kruciáty, která tady hanebně ztroskotala, a to tak, že z toho mohli dělat slavné vítězství ještě komunisté v roce 1987, kdy tady v srpnu řečnil Vasil Biľak, jak si docela dobře pamatuju. Aniž toho asi Biľak mnoho o té bitce věděl, vystihl její podstatu v tom, že to byl střet západní dekadence s chiliastickým fanatismem, který by nepochybně Biľak rád vzkřísil, ale už to nešlo. V srpnu 1427 však ještě planul jasným plamenem, takže když křižáci s pestrobarevnými štíty, barevnými chocholy a korouhvemi spatřili u Tachova houf těch zarputilých kacířů, jejichž temný zpěv se k nim nesl, pryč bylo jejich bojové odhodlání a co nejrychleji se chtěli dostat z té zatracené země. Známé je líčení, jak papežský legát, Angličan Henry Beaufort, ten, co bude později soudit Pannu orleánskou, se marně snažil přesvědčit žoldáky, aby se vzmužili a postavili českým barbarům. Sám dokonce uchopil korouhev a snad se hodlal postavit do čela vojska, jenže pak došlo k jakési strkanici, kdo korouhev s ukřižovaným Kristem ponese, ta spadla na zem, což bylo zlé znamení, jež paniku ještě zesílilo.

Pro husity to bylo snadné vítězství, takže když přitáhli před Tachov, který byl do té doby na straně katolíků, neměli s ním velkou práci, nějakou dobu se dobíjeli do hradeb, a když ty povolily, vnikli do města, a kdo byl po ruce, ten živý nevyvázl. Největší řež byla právě v těch místech, kde je nyní ulička Krvavá, jež se prý naplnila těly až padesáti obránců nebo prostě těch, kteří měli smůlu, že nestačili utéct. Od půlky srpna 1427 byl Tachov v husitských rukou, třetí křížová výprava zahnaná a Evropa se divila, co se to v těch Čechách děje, takže za pár let psala Čechům sama Jana z Arku, že kdyby neměla plné ruce války s Angličany, tak by si na ně osobně došla a tu jejich „hloupost a tvrdošíjnou pověru“ by vyhladila. Jenže za pár let se to u Domažlic zase potupně opakovalo: tam, jak známo, ztratil legát kardinálský klobouk.

Památník ze začátku normalizace (1972), ke kterému jsem se konečně doštrachal, je překvapivě vkusný, dobře zachovalý a ideologicky neagresivní. Tři bílé betonové pilíře, ten prostřední s kalichem o trochu vyšší, takže to má asi připomínat pavézu nebo husitskou bojovou káru, kolem jednoduché prostranství. Autorem byl plzeňský architekt Miloslav Hrubec (ročník 1935), jeden z tvůrců brutalistního plzeňského Domu kultury, který mu před pár lety zbourali. Zavolal jsem mu a zeptal se ho, jestli si na ten tachovský památník pamatuje, a on říkal, to už je dávno, ale já toho mám v Tachově víc, ale z toho Domu kultury se nevzpamatuju, to je hrozný, co tam provedli, teď tam postaví nákupní centrum, všude budou nákupní centra, vždyť se tím lidi zadusí! A domluvili jsme se, že až budu v Plzni, tak se u něj stavím. Tak to sem píšu, abych nezapomněl.

Z kopce (564 m) byl krásný výhled na Tachau, o kterém Řivnáčův průvodce z roku 1882 píše, že „jest to město s 4400 německými obyvateli“ a že „jest sídlem okresního hejtmanství a okresního soudu a sídlem velkopřevora řádu křižovníků s červenou hvězdou“. A dále, že „jest zde odborná škola pro soustružníky, pak továrna na vyrábění knoflíků z kostí, rohů a parohů, a pivovár. V okolí zhotovuje se mnoho dřevěného nádobí a nářadí, mimo to jest nedaleko města několik skelných hutí a brusíren a hodinu cesty od města továrna na kopyta“. – Představte si to, kopyta se vyráběla…

Vylezl jsem statečně na blízkou kovovou rozhlednu (výška 28,7 m, 144 schodů) a rozhlížel se po kraji. Továrnu na kopyta jsem nezahlédl, asi zmizeli zákazníci. Jako ti křižáci, když zahlédli husity. Kdo z nich měl asi kopyta? Každý viděl kopyta těch druhých, a rohy a ocas. Tak je to ale vždycky. Slezl jsem dolů a šel směrem ke Světcům. K těm, stejně jako k městskému zámku a rodině Windischgrätzů, se ale dostanu snad příště.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/