KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Česká televize – konec života v rezervaci?

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Česká televize – konec života v rezervaci?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Volba členů Rady České televize nedopadla podle přání příznivců této instituce. Dopadla úměrně existenci faktické alternativní vládní většiny ANO, KSČM a SPD. Ale svět médií je komplikovaný, s velkou mírou autonomního chování, a volba klidně mohla dopadnout i hůř.

Ne že by to určití lidé byli schopni vidět. Speciálním objektem nenávisti se před volbou stala ekonomka Hana Lipovská. Byla by jím nepochybně kvůli svým ekonomickým a politickým názorům a kvůli tomu, kdo ji nominoval, ale nadto se ještě vyjádřila přímo k existenci veřejnoprávních médií jako takových – prý nechápe smysl jejich existence.

Lipovská jen vyjádřila to, k čemu musí logicky dojít každý, když k uvažování o jejich smyslu přistoupí sám, bez filtru veřejnoprávní lobby. Veřejnoprávní média s žádnou „veřejnoprávní misí“ nevznikla. Vznikla přece úplně jinak – původně existovaly i v západní Evropě jen státní televize, a když začaly vznikat soukromé, objevila se potřeba nějak nově zdůvodnit pokračující zajištěnou existenci těch státních. Tak se objevil koncept televize veřejné služby a zkracovat ho na „veřejnoprávnost“ je až komické svým diletantstvím. Pojem veřejné právo nemá jiný smysl než v rámci právní teorie, konkrétně dělení na právo veřejné a právo soukromé. Co to má společného s nezastupitelnou rolí České televize, ví možná Bůh, ale rozhodně ne ti, kdo obviňují oponenty, že „nechápou smysl veřejnoprávnosti“.

Jaký pán, takový kmán – patří už ke světu mediálních rad, že jsou působištěm určitého typu šíbrů a aktivistů, kteří se v tomto sektoru uchytili z nejrůznějších, zpravidla nikoli optimálních důvodů. Způsob jejich konstituování patří k těm méně efektivním – do parlamentní volby je nominují nejrůznější společenské organizace, přičemž ta samotná skutečnost o nich říká velmi málo. Mohou to být lidé autenticky zastupující zájmy a vliv těchto organizací, stejně jako samonominující se kutilové, lidé zastupující zájmy politických stran nebo zájmových skupin zevnitř média samotného.

Proto vznikají pokusy tyto kandidáty dešifrovat, jak to ukázal třeba e-mail poslance Berkovce, který se letos v březnu rozšířil do médií. Na něm je vidět v celé své nahotě skutečná mocenská dynamika sestavování rad – ten je pro nás, ten je proti nám, ten je s Dvořákem, ten se zná s tím, ten s oním, o tamtom nic nevíme. Je zároveň vizitkou kalibru osobností, na které tento úkol v politickém systému připadne – v tomto případě poslance Stanislava Berkovce, předsedy volebního výboru sněmovny a zároveň člověka, který má problematiku na starosti ve vládním ANO, a rovněž bývalého moderátora. Jak řekl Donald Trump o Mexiku, „neposílají nám svoje nejlepší lidi“. Dalo by se to říct taky tak, že správná otázka nezní, proč se Babišova koalice zmocňuje veřejnoprávních médií, nýbrž proč až teď, a osoba Berkovce naznačuje odpověď.

Do volby se pak zaangažovávají různé další síly, jež se od Berkovce liší jiným vlastním zájmem, nikoli nutně úrovní. Osoba vnímaná jako hrozba pro některé stávající struktury se pak stane obětí útoků na svůj charakter a názory, jakých byli ušetřeni třeba někteří radikální ideologové v minulé radě, kteří byli vnímaní jako „bezpeční“. Proti různým jednotlivcům jsou vytahovány tu karty nedostatečné nezávislosti, tu konfliktu zájmů, tu naopak nedostatečné obeznámenosti s oborem, zcela volitelně a podle potřeby.

Je to, nezapomínejme, systém prosazený tzv. spacákovou televizní krizí v roce 2000.

Rovněž by člověk odkázaný jen na sledování této vřavy nepochopil, že Česká televize není nejsledovanější českou televizní stanicí, že politické zpravodajství tvoří jen malý objem její celkové produkce a že vliv televizního vysílání jako mediálního sektoru klesá.

Na televizi se podepisují změny politických poměrů. Ty obnášejí například to, že sociální demokracie se proměnila ze strany, jež v časech Jiřího Paroubka a jeho vykonavatele Jaroslava Tvrdíka držela historický primát v agresivním nátlaku na veřejnoprávní zpravodajství, na stranu, jež si v oslabení uvědomila, že aspoň přibližně nezávislé zpravodajství je v jejím zájmu. A výsledek poslední volby je tudíž vnímán jako její prohra a její selhání.

Jsou tu i další změny, jimiž mediální svět prochází. Změny navozené sociálními sítěmi a jejich majiteli vystavily vydavatele a zaměstnance tradičních soukromých médií ekonomickému tlaku, o němž veřejnoprávní média se svými zajištěnými příjmy z koncesionářských poplatků nemají tušení. Přesněji řečeno tušení jistě mají, ale zažívat to na vlastní kůži je něco zcela jiného.

Něco ovšem i veřejnoprávní novináři s těmi ostatními společného mají – obtížně si zvykají na fakt, že už prostě nemají tu moc formovat vyznění zpravodajství, ten patřičný narativ, to, jak informace žije ve veřejném prostoru, tak jako dříve.

Sociální sítě mají pro veřejnoprávní novináře ještě jeden specifický dopad – někteří z nich nejsou schopni odolat jejich přitažlivosti. Zrádná kombinace pocitu intimity a totální viditelnosti vede k tomu, že politická a názorová zaujatost mnohým novinářů vyplave na povrch. Ta pak u publika zpětně zabarvuje vyznění samotného zpravodajství a dává oponentům zbraně do rukou. Tak se promrhává loajalita veřejnosti, kterou veřejnoprávní média ke svému přežití potřebují.

I navzdory tomu, že, jak říká Hana Lipovská, nutnost existence veřejnoprávních médií není nijak univerzálně daná, je možné je i v dnešní době provozovat – nikoli odvoláváním se na sekulární náboženství veřejnoprávnosti, nýbrž konkrétními výsledky, jimiž si vypěstuje a udrží loajalitu diváků. Televize má stále bezkonkurenční profesionální zázemí a finanční zdroje, jež jí umožňují provozovat například investigativní či zahraniční zpravodajství na úrovni, jakou už si nikdo jiný v této zemi nemůže dovolit.

Znamená to uložit si sebekázeň. Uvědomit si, že misí televize veřejné služby je informovat, nikoli poučovat veřejnost, co si mají myslet. Nikoli fandit a pomáhat určitému směru vývoje společnosti. Nikoli být slavný a obdivovaný. Neustále si uvědomovat, že vedle nich a jejich subkultury existují i lidé, jejich koncesionáři, s jiným názorem.

Takoví novináři v ČT jsou, i když je nebudeme jmenovat, abychom jim v jejich prostředí neuškodili. Těm ostatním je třeba doporučit, aby pokud i k nim nyní dorazí režim politických tlaků, pod nímž v posledních letech oligarchizace českých médií pracuje většina jejich kolegů, zpytovali vlastní svědomí, nakolik se o to sami zasloužili.

28. května 2020