Nad ukrajinským Malynem (kdysi Český Malín) se vznáší zlověstné ticho. Je sice teprve dopoledne, ale obloha je temná, snáší se z ní vločky sněhu. Navigace mě vede do centra, jenže přes most. A ten nedávno odstřelila ukrajinská armáda, aby zabránila v případě průniku Rusů do města jejich rychlejšímu postupu dál do vnitrozemí, do Volyně. Jsou odtud asi 50 kilometrů a město neustále ostřelují nebo bombardují. Můj vůz si musí poradit s objížďkou mostu – po blátivém tankodromu sjíždím zprudka ze svahu na pontonový most a vysoký blátivý břeh musím hned zase vyjet. Ukrajinská válka dává zabrat nejen mně, ale i autu, silnice mimo hlavní tahy jsou příšerné, plné nevyzpytatelných děr.

Za chvíli jsem v centru. Prostornému náměstí dominuje kostel se zlatými kupolemi. Rozstřílený. Většina budov kolem je bez oken a nese stopy poškození po ostřelování a požáru. Zastavuji. Nikde nikdo, jen z protilehlé budovy vychází muž se žlutou páskou na ruce – tedy příslušník domobrany. Není lehké ho přesvědčit, že mi má pomoci. Ukrajinci jsou k cizincům podezřívaví, všude mohou být diverzanti, tedy ruští agenti nasazení sem už v roce 2014. Musím zpátky do auta pro doklady, ale pak mě přece jen pošle do míst, kde prý sídlí úřady města. Radnice je zničená.

Parkuji před malynským kulturním centrem. Vzduch prořízne ostrý zvuk sirén, které tady, v poloprázdném městě zkázy, nahání hrůzu. Jenže muž, který otevřel dveře kulturního centra, mi říká, že mám navzdory sirénám počkat venku. Za chvíli už ale po úvodním minivýslechu ukazuje na malý stůl v hale s občerstvením. Když se všichni ujistí, že jsem opravdu česká novinářka, jejich srdečnost je až dojemná. Maria mi nabízí čaj, je tu s domobranou, které připravuje jídlo a pití. Nikam prý odtud neodejde, jen děti odeslala do bezpečí. Saša Holub, zástupce vedoucího kulturního centra, se rozhodne, že mi bude dělat průvodce po městě. A jedeme za chvíli na místo, kde v noci na 9. března útočila ruská letadla. Všude kolem je jen zkáza a spoušť. Kolem zničených domů stojících na okraji Malynu není vůbec nic, jen rodinné domky. Žádný strategický objekt, žádní vojáci. Takže si těžko představit, že Rusové chtěli bombardovat nějaký strategický objekt, a netrefili se. Ne, tady šlo evidentně o záměr. „Chtějí nás vyděsit a přimět k odchodu, chtějí šířit paniku,“ říká Saša Holub. Smutně si potřese rukou se starým mužem, který vychází z jednoho ze zasažených domů. Má prázdný pohled, na tváři modřinu a je stále viditelně v šoku. Je teprve pár hodin po smrtícím úderu. „Stál jsem tady, vařil jsem si polívku, ukazuje na červený hrnec, který v té spoušti snad jen zázrakem ještě stále stojí na plotně. Před ruinami jeho domu leží tělo muže, zakryté dekou. „To byl Ivan, soused, neměl tolik štěstí jako já,“ pokyvuje hlavou. Vycházím ven ke kráteru, který tu zbyl po bombě svržené z letadla. Je vlastně neuvěřitelné, že někdo v oblasti přežil. Jdu dál k sousedům, jejichž dům vydržel. Balí. Stejně jako spousta dalších lidí z Malynu. Protože vidět tohle na vlastní oči, pohřbívat sousedy a čekat, až bomby zasáhnou můj dům, je děsivé. „O čem se to tady bavíme? O jakých jednáních? S kým chcete jednat? S těmi hajzly, kteří tohle dělají? Zavřete vzdušný prostor, prosíme vás, zavřete nebe, copak nevidíte, co nám tady dělají?“ pláče další soused jménem Vasyl. Všichni jsou z brutality útoku v šoku.

Co je to za zvířata?

Saša mi ukazuje další dům, v něm během této noci zahynula celá rodina. Otec, matka a dvě jednoroční dvojčata. Z domu nezbylo prakticky vůbec nic. Jen základová deska, všechno je rozmetané po okolí. Nacházím dámskou kabelku, zbytky školních sešitů, fotografií. Na silnici před tím, co kdysi bývalo domovem mladé rodiny, svítí rudá kaluž krve. Za pár hodin nato ukládají zbylí příbuzní celou rodinu do hrobu. Krátká ceremonie, rychlé rozloučení. Pláče tu babička a dědeček malých dvojčat. „Co to je za zvířata, co tohle udělala, to byli moji vnuci,“ zlomí se mu bolestí hlas a odvrací hlavu i oči zalité slzami. O několik dní přichází další zpráva o bombardování Malynu.

Několik raketových útoků a bombardování má za sebou i městečko Korosten, železniční uzel. Zase to samé – bomby a rakety dopadly na obytnou čtvrť, široko daleko jediný strategický objekt. Zničených patnáct domů a asi stovka bytů na přilehlém sídlišti je také poškozena. Lidé zoufale vyhrabují z trosek cokoli, co se dá ještě použít. Michajlo u svého domu pěstoval víno a se smutným úsměvem říká, že až přijedu příště, třeba mi dá okoštovat. Třeba už bude zase všechno dobré. „Celý život nepiju, nekouřím, pracuju každý den od rána do večera, auto jsem měl, domek jsem měl – proč? Proč nám tohle dělají? Proč to dovolíte? Zavřete vzdušný prostor, zavřete nebe, jestli ne, tak půjdu pěšky až za vámi, abych vám vysvětlil, co se tu děje,“ i jemu se zlomí hlas v pláč. Jenže všichni vědí, že žádná bezletová zóna nebude a že Putinovy bomby budou dál beztrestně dopadat na hlavy obyčejných Ukrajinců a zabíjet je. Teror, který ruská letadla rozpoutala, má své „výsledky“. Z Ukrajiny už odešlo na tři miliony lidí, celkové číslo těch, kteří opustili své domovy, dosáhlo deseti milionů.

Česko v srdci

Pořád je tu ale většina lidí, která zůstává, a mnozí z nich se aktivně podílejí na obraně své vlasti. Jako třeba v Žytomyru, centru Volyně, oblasti, která má i nesmazatelnou českou stopu v podobě českých krajanských spolků, které tu stále fungují. Češi sem začali přicházet od 70. let 19. století s vidinou lepšího života než v rakousko-uherské monarchii. Usadili se tu a před vypuknutím ruské invaze tu v poklidu žila už šestá generace z původních asi 16 000 volyňských Čechů. Česky už mluví málokdo, ale Česko mají v srdci, jak to třeba tvrdí Evženie Navolneva, která bydlí v Žytomyru nedaleko nádraží. Respektive bydlela, když Rusové bombardovali Žytomyr poprvé, rozhodla se odjet do své milované druhé vlasti. Kolem jejího domku je ticho a mrtvo, slepice už si tu spokojeně nepopotahují žížaly z kompostu, zmizel pes Rex, Evženka ho vzala s sebou stejně jako staré fotografie, portréty dědečka a rodičů. Nebyla sama, kdo odešel. V první půlce března už byl Žytomyr hodně vylidněný. Zůstali jen ti, kteří se rozhodli vytrvat a bránit svoje město, ležící jen asi 120 km západně od Kyjeva. Město je sídlem 95. letecké brigády ukrajinské armády. Sídlí tu vojenská univerzita, zkrátka Žytomyr je i vojenským centrem oblasti. A tedy pro invazivní ruskou armádu lákavý cíl.

Dříve rušná pěší zóna zeje prázdnotou. To se však změní, když vkročíte do restaurace Dim Tribela. Designové prostředí jednoho z vyhlášených ukrajinských podniků se změnilo v srdce odporu proti invazi. Je tu jakýsi generální štáb lidí, mužů i žen, kteří koordinují a řídí materiální pomoc pro muže na frontách. Ať to jsou příslušníci ukrajinských ozbrojených sil, nebo členové domobrany, které se tu říká teritoriální obrana, teroborona. Kdo tu zůstal, pomáhá, jak může. A Vitalij Šošulin, provozovatel restaurace, se o každého také postará. Vitalij má vždycky navařeno, dokáže vykouzlit boršč, bramboračku, nebo dokonce slavnostní bramborový salát. Jeho podnik vždycky patřil ke špičce v gastronomii a ani v době války, kdy je to se zásobováním už všelijaké, si nechce kazit pověst. A nekazí, jídlo je vždycky vynikající. Prostor restaurace zabírají krabice s léky, z nichž dobrovolníci vytváří balíčky první pomoci pro vojáky na frontu. Lidé sem přinášejí, co mají doma, ale doputovala sem pomoc i z ostatních částí Ukrajiny nebo ze zahraničí. Žytomyr se zkrátka semknul. Je to vidět na tamní radnici, kterou řídí starosta, fyzicky ne nepodobný prezidentu Zelenskému. Serhij Suchomlyn spí od začátku invaze na radnici, přinesli mu tam matraci a deku. I přes tíhu situace má na tváři pořád klidný úsměv. Řízení města má pevně v rukou, každému se ale snaží vyjít vstříc a pomoci, kde může. Má podporu místních, stejně jako Zelenskyj, byť mi většina Ukrajinců, s nimiž jsem mluvila, řekla, že ho nevolila. Jedním dechem ale dodali, že to teď není důležité a země musí držet jednotně pohromadě.

Radnice v Žytomyru není bezpečné místo, snažím se tam moc nezdržovat. Hned vedle totiž sídlí i úřad gubernátora; a to jsou pro ruské ostřelování strategické cíle. Hned vedle stála i škola, na niž ráno 4. března dopadly rakety, které ji prakticky zničily. Měla být zasažena radnice jako organizační centrum regionu? Na tuto otázku znají odpověď jen Rusové. Předtím zničili část nemocnice i asi patnáct obytných domů kolem ní. Bez milosti. Také v tomto případě je možné ještě uvažovat o špatném zacílení, hned vedle totiž stojí kasárna 95. pluku. Ale to je Alexandrovi, jehož dům už neexistuje, jedno. Štěstí měl aspoň v tom, že ačkoli letecká puma dopadla přímo vedle jeho domu, celá rodina přežila. Včetně tří koček. Houkají sirény a já jdu společně s ostatními do krytu pod restaurací. Tedy do sklepa, kde je kuchyně. Tady potkávám i Julii Čepjukovou, nyní již vojačku ukrajinských ozbrojených sil. Mladá žena dostala na den volno, je totiž 8. března. Přes všechnu válku a napětí kolem Ukrajinci zaplavili místa, kde jsou nějaké ženy, květinami. I v Dim Tribela stojí na stole kbelík s tulipány a všechny dobrovolnice dostávají po květině.

Vezmi si mě rychle

Julii je 32 a vystudovala klasickou filologii, latinu a starou řečtinu. Když vypukla válka, na nic nečekala a okamžitě se dala jako dobrovolnice odvelet. Její partner Saša je také voják, bojuje na Donbase. Julia z kapsy uniformy vytahuje telefon a během leteckého poplachu telefonuje se Sašou. „Říkal mi, že armáda udělala teď speciální opatření, díky kterému umožňuje sňatek na dálku. Saša mě právě požádal o ruku!“ říká mi se šťastným úsměvem. „A cos mu odpověděla?“ „Ano, vezmu si ho! A rychle,“ směje se Julia celá štěstím bez sebe. Budou mít svatbu na dálku, přes nějakou aplikaci. „Hlavně si mě vezmi rychle,“ slyším ještě z telefonu Sašův hlas. Julie si sedá ke mně do auta a jedeme společně na návštěvu domů. „Po třech týdnech se osprchuju, myla jsem se jen tak v umyvadle, na sprchu se fakt těším!“ říká cestou v autě a pro legraci si recitujeme kousky z Homéra a z Caesarových Zápisků o válce galské. To si pamatuju od své babičky, která vystudovala stejné jazyky jako Julia a asi by si latinou či starořečtinou popovídaly skvěle. Ale i tak to zní absurdně ve válkou vyprázdněném Žytomyru. Maminka Tamara nás přivítá horkou polévkou a trochou koňaku. „Normálně teď za války nepijeme, ale dáme si jen trošičku, na oslavu,“ říká energická žena, je jasné, že Julia má její geny. „Mám v Rusku mnoho příbuzných, žijí tam i moji rodiče. Myslíte, že mi věří, co se tady děje? Oni si myslí, že si vymýšlím, že na nás padají ruské bomby!“ rozčiluje se. Julia se konečně osprchovaná namaluje a oznámí mamince, že se bude vdávat. Bude to určitě nezapomenutelná válečná svatba…

Vesnice Bilohorodka leží na západním okraji Kyjeva, Ruskem kontrolované území je jen dva kilometry odtud. Ve vesnici se neustále ostřeluje. Zastavuji u pravoslavného kostela s prostornou zahradou. Za pár okamžiků už stojím tváří v tvář další ze silných osobností, které jsem na Ukrajině potkala. Kněz Věnceslav mi ukazuje ikony svatých – Václava a Ludmily. „Po těch se s manželkou jmenujeme,“ směje s Věnceslav, kněz s pěstěným ryšavým vousem a ušlechtilými rysy v obličeji. Hned mě zve dál – do krypty pod kostelem. Přede mnou se rozprostírá rozlehlý byt s velikou kuchyní a dalšími dvěma místnostmi přebudovanými na ložnice. A už je u mě Maria, neposedná holčička, která mi vysvětluje, že jsou tu s rodiči proto, že k nim přijely tanky a dělaly bum. „Dřív nás tu bylo asi třicet, teď kolem dvaceti, někteří už odjeli. Ale my jsme se rozhodli zůstat, až do konečného vítězství,“ usmívá se Věnceslav. Koordinuje dodávky léků a jídla na frontu a pro domobranu. „Teď budeme dělat vareniky, už máme připravené těsto,“ ukazuje do díže Ludmila, plavovláska se šátkem na hlavě. Každý den tu ženy v podzemí vaří pro bojující muže v okolí, dopoledne si pro jídlo přijíždějí z domobrany a distribuují je dál. Věnceslav řídí vykládku velké dodávky s dalšími důležitými věcmi jako spacáky, matrace, teplé oblečení. „Je tu spousta lidí, kteří přišli z už dobytých oblastí a nemají s sebou nic, tak se jim snažíme pomoct,“ říká Věnceslav. A dodává, že se zřekli jako církev ruského patriarchy Kirilla. „Už ho nemůžeme uznávat jako hlavu církve. Nepostavil se Putinovi, neřekl ani slovo proti ruské invazi,“ dodává Věnceslav.

Do jeho slov zaznívá dunění. Cosi dopadá i vedle silnice, když odjíždím, vidím jen dým a snažím se ujíždět, jak nejrychleji to jde. Cestou skoro za jízdy ještě naskakuje Vasyl s těžkou taškou, také potřebuje pryč, do Kyjeva. Ani v Kyjevě však není bezpečno. Raketové údery dopadají na paneláková sídliště na okrajích Kyjeva. Jedu na severozápad, do nemocnice poblíž Irpině a Hostomelu, o které se vedou tvrdé boje. Osmá městská nemocnice v Kyjevě se kvůli tomu stala frontovou vojenskou nemocnicí. Ujímá se mě tady lékař s dost neukrajinským jménem – Mahmúd Ahmad. Chirurg pochází z Palestiny, ale už skoro třicet let žije na Ukrajině. „Všechno, co umím, jsem se naučil díky Ukrajině, pracuju tady léta, je to můj domov, mám tu rodinu. Od začátku invaze jsem neopustil nemocnici, cítím jako svou povinnost teď v těžké chvíli pomáhat Ukrajině,“ říká lékař. A za chvíli už ho volají na příjem. Každý den sem vozí kolem třiceti zraněných, záleží na intenzitě bojů. Teď přivezli vojáka se střepinami v těle. Má ustřelený nos. Už leží na operačním stole a dva lékaři pod Mahmúdovým dohledem z něho vytahují jeden kus munice za druhým.

Kulka v čelisti, další dvě v páteři

V další kyjevské nemocnici Ochmatdyt, největší ukrajinské dětské klinice, pak potkávám podobně zraněného třináctiletého chlapce. Voloďa prchal se svou matkou a dalšími členy rodiny z míst bojů, když se dostali do palby. Na nádraží už s nimi nedojel jeho otec, teta a sestřenice. Zemřeli na místě. Voloďa měl štěstí, i když má kulku v čelisti a další dvě v páteři. Ale chodit prý bude. Musí však podstoupit plastiku obličeje, stejně jako voják se zbytky nosu, který nyní leží na operačním stole osmé kyjevské nemocnice. Okolní paneláky se otřásají, jak kolem duní dělostřelectvo. Přitom to tu jinak vypadá jako na každém jiném pražském sídlišti. Válka se nezvykle přiblížila našemu kulturnímu prostředí.

Odjíždím, a než stačím sednout do auta, vytahuje na mě člen domobrany zbraň. Ruce vzhůru. Když se vysvětlí, že nejsem diverzantka, dává mi přátelskou radu: „Odjeďte odtud co nejrychleji, je to tu strašně nebezpečné a bude ještě víc.“ Druhý den na sídliště v této části města dopadnou ruské rakety. Kyjev se probudil do dalšího krvavého dne války, které Putin zakázal říkat válka.