Dechový festival, na kterém se scházeli cudní voyeuři

Kult mažoretek v městě Chebu

Dechový festival, na kterém se scházeli cudní voyeuři
Kult mažoretek v městě Chebu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Někdy před padesáti lety se v ulicích některých československých měst objevily první mažoretky. To byla z hlediska sociologického a antropologického důležitá událost, která stojí za připomenutí.

Byl to květ uvolnění minulých dvou tří let, které vyvrcholily pražským jarem a skončily sovětskou okupací. Ale na rozdíl od striptýzu, soutěží miss, natož (omezené) svobody tisku, ho normalizační režim úplně nezašlápl a nechal v jakési formě existovat, ba kvést, byť se oficiálně spíš psalo o „pohybových skupinách“, neboť to francouzštinou vonící slovo majorette se do reálného socialismu moc nehodilo. Snad že to trochu připomínalo spartakiádní cvičení, i když ideologicky i geneticky šlo o něco dost jiného.

Kouzlo mažoretek spočívá v tom, že se v nich spojuje zkrocený a estetizovaný militarismus, pochodová hudba a… sexualita. Formace mladých, předpokládá se, že spíš pěkných dívek pochodují v rytmu, dovedně virblují hůlkami a půvabně vyhazují nohama, které jsou zpravidla opatřeny vysokými šněrovacími botami. Od stehen nahoru jsou oděny do jakýchsi parodií vojenských uniforem, tedy krátkých sukní, husarských kabátců a naddimenzovaných čepic cylindrovitého typu: tak aspoň vypadá jejich klasická forma. Kdykoli se před těmi padesáti a méně lety vyskytlo něco takového v ošuntělých ulicích našich měst, působilo to, jako když se do nich dostane krásné cizokrajné zvíře nebo jako když se náhle v nich rozsvítí kaleidoskop. V přihlížejících davech vzbuzovaly jejich zjevy elektrizující napětí a lačné pohledy. Nemálo mužů pohlíželo na vysoko kmitající stehna s pocity lehké závrati, ba touhy, jejíž naplnění se jim tak málo dostávalo od šedivého a víceméně ošklivého světa každodennosti. Též přihlížející ženy, z nichž jen málokterá byla by schopna se o gymnastické cviky jen pokusit, mohly, jak snad lze předpokládat, vedle přirozené žárlivosti zažívat cosi jako solidaritu se svými mladšími družkami a prožívat radost z pěkných pohybů a rytmických úkonů, k čemuž mají ženy větší nadání. V dítěti, třeba v dávno zestárlém chlapci, který se k věci nachomýtl, pak pohled na ten barevný průvod mohl vyvolat celoživotní vztah ke štíhlým nohám, k tomu estetickému ideálu, za kterým se pak celý život vydával.

Epicentrem česk(oslovensk)ého mažoretkářství bylo město Cheb. To je překvapivé, ale jen na první pohled. Nejzápadnější a svého času nejzbědovanější větší historické město republiky poskytovalo půdu, ve které se mohla usadit různá semena, třeba i velmi exotická. V etnografii se tomu říká cargo kult: něco cizorodého vpadne do domorodé kultury a tam se to ujme a vykvete v nečekaných souvislostech – jako typický příklad bývá uváděno ztroskotání lodi u afrických břehů, loď převážela mimo jiné náklad s plakáty pro cirkus, byla na něm tvář klauna s červeným nosem, po mnoho letech se výzkumníci divili, že černošský kmen používá při rituálech masky připomínající tváře evropských klaunů.

Do Chebu se ovšem mažoretky dostaly nikoli ztroskotáním, ale prozaičtěji, odkoukáním. Byla to zčásti náhoda a zčásti to souviselo s příznivými okolnostmi, dějinnými i jinými. Prozaicky řečeno, začalo to v roce 1970, kdy se v Chebu konal první ročník Mezinárodního festivalu orchestrů mladých, zkratka FIJO, což mělo původ ve francouzštině – a opět to dodávalo akci příchuť čehosi jiného, jenom ten zvuk: fižó… Protože se po dobu své existence konal jednou za dva roky, a to ještě nepravidelně, měl se letos konat jeho dvacátý čtvrtý ročník, ale padl za oběť koronakrizi. Připomíná ho aspoň výstava v chebském Retromuseu (součást Galerie výtvarného umění v Chebu) a kvalitní kniha FIJO 1970–2020 (autoři Marcel Fišer a Jiří Smítek), která obsahuje vedle historie přehlídky řadu pozoruhodných dobových fotografií, kde se třeba někdo z dávných účastníků může najít či si aspoň oživit zapomenuté vjemy.

Pořádání takové akce, to byla velká událost pro město s kdysi velkými historickými tradicemi (od konce 19. století se tam konaly mimořádné schillerovsko-valdštejnské slavnosti, o kterých tam však po výměně obyvatelstva věděl málokdo), jež po celá padesátá a šedesátá léta vypadalo stále víc jako po bitvě, i když se tam žádná nekonala. Během posledních let se však přece jen historické centrum začalo – doslova na poslední chvíli – zachraňovat, takže Špalíček a ty krásné domy již aspoň nepadaly; přivést tam návštěvníky, natož ze Západu, již nebylo tak ostudné a riskantní. Město však žilo bez tradic a bez paměti a tuto zející jámu přece jen bylo dobré něčím naplnit.

K tomu je obvykle potřebná příznivá shoda okolností a lidský faktor. Tím druhým byl v Chebu muž jménem Václav Kučera (1914–2000), rodák z Třebíče, který po válce přišel do pohraničí zprvu jako policista, ale jeho hlavním zájmem byla hudba, přesněji hudba dechová a pochodová. V roce 1958 Kučera, který byl krátce předtím od policie propuštěn a kádrové problémy měl po celý život, založil při chebské lidové škole umění Mládežnický dechový orchestr. Ten se mu postupně podařilo dovést mezi špičkové orchestry svého druhu v republice, takže když se na konci 60. let uvolnily poměry, bylo mu dovoleno účastnit se s orchestrem i některých přehlídek v západní Evropě: v roce 1967 byli chebští muzikanti v Norsku, pak v Rakousku, znovu v Norsku a Dánsku, v západním Německu, v roce 1969 úspěšně soutěžili na festivalu v Dijonu. Během těchto cest Kučera viděl, že se dechová a pochodová hudba dá provozovat zajímavě a přitažlivě a že zvlášť pouliční estrády a koncerty pod širým nebem mohou být velmi atraktivní pro široku veřejnost, a to nejen pro starší a pokročilé, jimž byla dechová hudba v Čechách tradičně určena. Tak vznikla idea, že by se podobný festival mohl konat v Chebu.

Na jaře 1969 se začíná rýsovat plán. Podrobně o tom píše, stejně jako o celé historii chebských přehlídek FIJO, Marcel Fišer v katalogu výstavy. Šlo o to, že v Chebu vznikla příznivá konstelace: jednak se tam nic srovnatelného nedělo, pak se město jakžtakž, aspoň na hlavním tahu, opravilo a také to bylo blízko od hranic. Tuhá normalizace začne už za chvíli, ale i pak se počítalo s tím, že přijedou soubory ze Západu, což se dalo řešit také tzv. jednodenním pohraničním stykem, takže soubory třeba z Francie nebo Belgie přijely do Chebu a hned se zase vrátily do Německa – příznačné je, že západoněmecké hudební soubory nevystoupily v Chebu do roku 1989 na festivalech nikdy, přestože to měly blízko. Když už se koncem 80. let k tomu schylovalo, zakročily stranické orgány.

Významnou okolností byla existence mládežnického souboru, který vedl Kučera, stejně tak neméně kvalitního souboru v ne tak vzdálených Kraslicích. Tamější dechový orchestr podniku Amati patřil k nejlepším v republice a pravidelně vystupoval na festivalu v Chebu, jako jakýsi dospělý pandán. S kraslickým orchestrem spolupracoval hudební skladatel a respektovaná osobnost svého oboru Jindřich Praveček (1909–2000), kterého Kučera dobře znal a který jako první festivalový „prezident“ chebskou přehlídku zaštítil – a také pro ni složil skladbu Prapory, zavlajte, která se stala na celá desetiletí jakousi hymnou festivalu. Tou se tedy zahajovala zpravidla tři dny trvající slavnost, která začínala a pro mnohé i vrcholila průvodem kapel městem. V něm byly nejočekávanějším a vizuálně nejatraktivnějším elementem mažoretky. Domácí i exportované.

Není pravda, že by jejich existence byla do té doby v Československu úplně neznámá, podobně asi jako se vědělo o těch striptýzových barech. Cosi jako mažoretky se ostatně vyskytuje ve filmu Kdyby tisíc klarinetů z roku 1964. Ale soubor chyběl a podle výzkumů Marcela Fišera se první veřejné vystoupení domácích mažoretek mělo uskutečnit v roce 1968 při otevírání známého domu PPP (Prodejna pletařského průmyslu) v Písku, ovšem šlo nejspíš o vystoupení jednorázové. O prvenství se také hlásí Havířov, kde soubor mažoretek Variace vznikl v roce 1970, což zřejmě souviselo s jistou protekční situací havířského města. Pro dějiny českých mažoretek však byl zásadní fakt, že na prvním festivalu mládežnických dechových orchestrů v Chebu mašírovaly mažoretky z dovozu, tedy mažoretky ze Západu, z belgického Neerpeltu a z francouzského Saint-Pol-sur Mer. Podle pamětníků zvláště Francouzky přiváděly chebské publikum v úžas a po jejich vystoupení na galakoncertě na chebském hradě musela populární moderátorka Olga Čuříková uklidňovat rozbouřené publikum, aby se mohlo pokračovat v programu.

Sémě tedy bylo zaseto a od té doby bylo jasné, že v Chebu to nejde bez mažoretek. Soubor pochodujících dívek vznikl nejen tady, ale i v Mariánských Lázních (1973) a blízkém Kynšperku. Možná se o něco podobného snažili i jinde, především tedy v západních Čechách: autor článku žil v jednom takovém městečku a jednak tam bylo samozřejmostí, že škola měla svůj vlastní dechový orchestr, ale matně si vzpomíná i na jakési pokusy dát dohromady cosi, co nejspíš mělo připomínat oddíl mažoretek. Což ale nebylo vůbec snadné, takže se na ty skutečné jezdilo na „fižó“ do Chebu. Do toho města úplně na západě, takže se tam i mažoretky mohly cítit jako doma.

20. července 2020