S letním fotbalovým Ruskem jsou zatím, zdá se, všichni spokojeni. Čtvrt milionu fanoušků z celého světa objevuje Moskvu a s překvapením zjišťuje, že je to celkem přívětivé, civilizované, bohaté, fungující a bezpečné město. Získává si je jeho uvolněná až karnevalová atmosféra, vřelé a přátelské přijetí místních, které potkávají v ulicích proměněných v improvizované fanzóny. Tu nejživější, kam si zajde každý, kdo se chce opravdu „ponořit“ do fotbalového veselí, si fanoušci sami udělali na Nikitské ulici – pár kroků od Rudého náměstí.

Koktejl namíchaný ze sportovních zážitků, alkoholu a podmanivé velkoměstské atmosféry musí zafungovat snad na každého. Politiku na těch pár týdnů všichni hodili za hlavu. Zůstává snad jen trocha údivu: tak tohle je ta říše zla, o které denně slýcháme z televizních obrazovek? Není to celé omyl? Tihle usměvaví a přátelští Rusové, kteří se tak málo liší od nás – Němců, Poláků, Francouzů, Brazilců či Američanů přece nemohou být ti samí, co jdou po krku západnímu světu! Ale snad ještě větší je nadšení a údiv samotných hostitelů. Do babylonské karnevalové atmosféry se Moskvané, a tím spíš provinciálové z Nižního Novgorodu, Rostova na Donu, Kazaně, Samary nebo Saransku noří jako do léčivé lázně. Vždyť už léta tu všichni žijí v tíživém klaustrofobním ovzduší. Ti, kdo režim podporují, vnímají svět za hranicemi Ruska jako permanentní hrozbu a zmítají se střídavě v pocitech méněcennosti a triumfujícího patriotismu. A ti, co se s režimem neshodnou, zažívají každodenní pocity marnosti, bezvýchodnosti a viny. Pokud se ovšem s režimem nepustí do nerovného boje.

Tak či onak odstrčení okolním světem se cítí téměř všichni. A teď je najednou na ulici obklopuje celý svět, který k nim přátelsky napřahuje ruku. Je možné se do něj ponořit, splynout s ním. V jediném okamžiku padly zdánlivě nepřekonatelné bariéry. Moskva zažívá euforii, trochu naivní opojení z náhlé proměny, přičemž někde v pozadí zaznívají oprávněné obavy z toho, že svátek skončí a všechno bude zas jako dřív. Rusko se najednou vidí takové, jaké by chtělo být.

Nenechávejte nás tu samotné

Ruské sociální sítě v posledních dnech doslova zaplavují pozitivně laděné komentáře: „Je to tak obrovský svátek, že se zdá jako by ani nešlo o fotbal. Jakoby se najednou všichni sbratřili a už nebyly žádné války…“ „Chtěla bych žít v takovém Rusku, jak ho vidí fotbaloví fanoušci – s uctivou policií, bez výpadků teplé vody, s bezplatnou hromadnou dopravou a usměvavými pohledy kolemjdoucích…“ „Fanoušci v metru jsou tak milí! Prosím, neodjíždějte z Ruska, nenechávejte nás tady samotné…“ Takovou upřímnou radost a dobrosrdečnost by mohl odsoudit snad jenom beznadějně zavilý škarohlíd. Přitom ale samozřejmě nelze zapomínat, že, jak píše ve svém fejetonu ruský básník a esejista Lev Rubinštejn, „fotbal je stejně jako válka pokračování politiky jinými prostředky“. Skvělá atmosféra v moskevských ulicích podstatu ruského režimu nijak nemění: političtí vězni zůstávají za mřížemi, válka na Ukrajině se nezastavila a až fanoušci odjedou s pocitem, že to Rusko je vlastně sympatická země, vše se může hladce vrátit do starých kolejí. A nebo také nemusí.

Využívání mezinárodních sportovních či kulturních svátků jako šokových terapií, které mohou ovlivnit společenskou atmosféru či posunout kolektivní mentalitu, má v Rusku velkou tradici ještě z dob Sovětského svazu. Přitom podobně jako v případě právě probíhajícího fotbalového šampionátu nešlo ani tehdy jen o jejich prvoplánovou politickou instrumentalizaci. Cílem masových akcí bylo často jen snížit přetlak ve společnosti a vyjít vstříc všeobecnému očekávání – ať již doma, nebo v zahraničí. Takovým způsobem dokázal „zředit“ nedýchatelnou atmosféru v poststalinském Sovětském svazu Nikita Chruščov, když v roce 1957 v Moskvě uspořádal šestý ročník Mezinárodního světového festivalu mládeže a studentstva. Do tehdy ještě totálně izolované Moskvy, která sotva stačila vybřednout z paranoidního stavu, kdy byl každý cizinec považován za zdroj smrtelného nebezpečí, sovětské vedení vpustilo 34 000 mladých lidí ze 131 zemí světa.

Efekt byl omračující. Takto popsal tehdejší atmosféru známý ruský jazzový hudebník Alexej Kozlov: „Když jsme najednou na moskevských ulicích uviděli tisíce cizinců, se kterými jsme se mohli svobodně stýkat, zachvátila nás euforie. Pamatuju se, jak za světlých letních nocí postávaly na dláždění Gorkého ulice skupinky lidí a o čemsi zuřivě diskutovaly. Ostatní se kolem nich shlukovali, pozorně poslouchali, snažili se všechno pochopit a zvykali si na samotný proces svobodné výměny názorů.“ Třebaže Chruščovovo „tání“ mělo daleko k reálné liberalizaci sovětského režimu, znamenalo hlubokou a nevratnou společenskou proměnu a festival mládež v roce 1957 bezesporu zafungoval jako její spouštěcí mechanizmus. Během pár dní padla řada tabu, lidé se osmělili, do stagnující sovětské společnosti vtrhly světové módní trendy, došlo k emancipaci kultury a myšlení a nastartovaly se procesy, které v důsledku vedly ke zrodu disidentského hnutí a neoficiálního umění.

Trochu jiný charakter, snad bližší dnešní situaci, měla olympiáda v roce 1980. Brežněvův stagnující režim, který začal definitivně ztrácet kredit před světovou veřejností i vlastním obyvatelstvem, se pokusil o poslední zoufalý manévr, který měl zvýšit jeho přitažlivost. Západní demokratické společenství tehdy odpovědělo bojkotem, ale sovětské obyvatelstvo olympiádu přivítalo: „Po skončení olympiády lidé postávali kolem stadionu Lužniki a nechtěli se rozejít. Všichni měli pocit, že v životě skončilo něco správného a dobrého. Možná proto, že sovětský režim ukázal lidštější tvář, nebo že se sovětským lidem poodhalil kousek západního života. Nikomu se nechtělo věřit, že skončila událost, na kterou se celá země připravovala řadu let. Myslím, že olympiáda v roce 1980 byla posledním pokusem dokázat, že ,co je sovětské, to je dobré‘,“ říká jeden z pamětníků.

Podobný efekt by mohlo mít i letošní MS ve fotbale. Pravda, jen stěží se dá počítat s tím, že by se znenadání změnilo chování Ruska k sousedům a zbytku světa. Zároveň mu však může ukázat svou lepší tvář a zdá, že právě to tentokrát režimu jde. Trocha vstřícnosti ničemu neuškodí a stovky tisíc cizinců si odvezou dojem, že je Moskva moderní město a Rusko ne úplně zaostalá země. Uvolněná atmosféra letošního šampionátu se přitom radikálně liší od pečlivého aranžmá olympiády v Soči v roce 2014. Ta měla jiný cíl: ukázat, že Rusko se postavilo na vlastní nohy a že svět musí napříště počítat s jeho velmocenskými ambicemi. Podobně jako olympiáda v Berlíně v roce 1936 odstartovala i ta v Soči období válek a expanzivní zahraniční politiky.

Dnešní šampionát má podle všeho záměrně opačné ladění a má symbolicky demonstrovat snahu izolovaného Ruska otevřít se světu a celkově zklidnit situaci. Otázkou ovšem zůstává, zdali hodlá Vladimir Putin na symbolické gesto otvírající jeho třetí volební období navázat i reálnými činy. Bylo by to jistě nasnadě už proto, že pokud se Rusko hodlá dostat z ekonomické krize a realizovat novou vládou avizované reformy, bude se muset v příštích letech soustředit především samo na sebe. A v tom by mu smír s mezinárodním společenstvím mohl výrazně pomoci. Ostatně pokud Vladimir Putin svůj prozatím jen čistě symbolický vstřícný vzkaz světu myslí vážně, má skvělou příležitost stvrdit ho ještě před skončením šampionátu činem: stačilo by vyjít vstříc hladovějícímu Olegu Sencovovi a přistoupit na výměnu ukrajinských politických vězňů. V tu chvíli by srovnání fotbalového šampionátu s Chruščovovým mládežnickým festivalem roku 1957 bylo daleko opodstatněnější.

Nebývalá ohleduplnost policie

Rusové dnes také spekulují o tom, zda může mít chvilkové uvolnění poměrů nějaký dopad na vnitropolitickou situaci v Rusku. Slibná se jim zdá především smířlivost, kterou ruské vedení v souvislosti s fotbalovým svátkem demonstruje Západu. Může to být první signál celkového snížení napětí ve společnosti, které od anexe Krymu a začátku války na Ukrajině vyvolává agresivní protizápadní kampaň šířená mezi ruským obyvatelstvem, především prostřednictvím televize. Dalším momentem, který v souvislosti s šampionátem přispívá k všeobecné euforické náladě a vzbuzuje mezi Rusy naděje na změny k lepšímu je benevolentní přístup k shromažďování a pohybu ruských i zahraničních fanoušků po městě a nebývalá ohleduplnost policistů. I přesto, že politické akce jsou během šampionátu zakázané, je cítit kontrast s běžnou policejní šikanou, která jindy maří každý pokus o veřejné vystoupení. Skutečnou změnou by však v tomto ohledu mohlo být jen zrušení drakonických zákonů přijatých po masových demonstracích přelomu let 2011 a 2012. A k tomu dojde jen stěží.

Již v době příprav k mistrovství světa se ke slovu dostali také studenti. Protesty proti rozhodnutí vybudovat hlavní fanzónu v bezprostřední blízkosti budovy Moskevské státní univerzity byly po dlouhé době jasnou snahou studentů brát se za svá stavovská práva. Ničeho však nedosáhli: o ty nejaktivnější se začala zajímat tajná služba FSB a hrozí jim vyhazov ze školy. A snaha o změnu zůstala viset ve vzduchu. Nicméně i zavedení svobodnějších poměrů na univerzitách a emancipace studentstva je jedno z témat spojovaných s letošním fotbalovým šampionátem. A konečně – fotbalové „uvolnění“ spíše náhodou otevřelo ještě jedno téma, které je v dnešní konzervativní a patriarchálně orientované ruské společnosti beznadějně vytěsňované ze společenské diskuse. Ruskou veřejnost pobouřilo video, na kterém brazilští fanoušci obklopili ruskou dívku a společně s ní skandovali velmi nepřístojné slovní spojení. Video se rozšířilo po sociálních sítích a na ruském internetu strhlo diskusi týkající se sexismu a sexuálního obtěžování.

Na ruském internetu přitom případ okamžitě získal politické konotace. Rusko si totiž letos na jaře prošlo svůj první skandál, když řada novinářek obvinila ze sexuálního obtěžování vlivného poslance Státní dumy Leonida Sluckého. Členové parlamentní komise pro etiku však poslance odmítli potrestat s tím, že se „jednalo o projevy lásky“. A Sluckého se během své tradiční „přímé linky“ na začátku června zastal i Vladimir Putin. Události během fotbalového šampionátu téma znovu otevřely a kritici Sluckého mohli poukázat na nepoměr reakce v Rusku a v Brazílii. Brazílií se již druhý týden valí vlna kritiky chování brazilských fanoušků a událost má celospolečenský dopad.

Zdá se, že uvolněná až euforická atmosféra spojená s letošním šampionátem probudila v Rusku řadu nadějí. Ty mohou samozřejmě zase velmi rychle vyhasnout. „Jaké naděje v zemi, kde sedí několik stovek politických vězňů,“ zní pádný argument. Ale existuje i názor opačný. Jak píše na sociálních sítích jedna z komentátorek událostí posledních dní: „Dveře Ruska nebyly nikdy tak dokořán otevřené. Zvykli jsme si na uzavřenost a komplexy z toho, že nás svět vnímá jako Zapadákov. Ale teď se nám to daří překonat. Země i společnost už bude po šampionátu jiná.“