Mezi největší privátní sbírky českých výtvarných děl patří pojišťovna Kooperativa. Ta má veřejnosti otevřenou galerii v pražském Karlíně, kterou v říjnu ovládne výstava ke 100. výročí vzniku Československa. K vidění budou obrazy Emila Filly, Antonína Procházky, Jana Zrzavého a dalších. „Celkem bude na výstavě prezentováno 72 autorů,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Echo kurátor sbírky, malíř Ivan Exner.

Sbírka Kooperativy se skládá ze stovek uměleckých děl. Jakých?

Podstata sbírky je v krajinářství, a to hlavně krajinářství od druhé poloviny 19. století až do první poloviny 20. století. To tvoří srdce sbírky. Vedle toho se dá velká část sbírky definovat jako moderní české umění či avantgarda. Máme zastoupena díla kapitánů avantgardy Josefa Čapka, Antonína Procházky, Otakara Kubína i Emila Filly. Jsou v ní i díla Bohumila Kubišty, Ludvíka Kuby a mnoha dalších. Velmi významnou část sbírky tvoří i portrétní tvorba a zátiší. Nedílnou součástí je grafický kabinet, tedy sbírka kreseb a grafických tisků. Ke sbírce patří i předměty užitkové, hodiny či nábytek.

Proč je srdcem sbírky zrovna krajinářství?

To má jasný důvod. Sbírka je česká. A když se české umění v hlubinách 19. století emancipovalo, bylo to na základě krajinářství. To byl dominantní žánr a umělecký projev.

S jakým účelem sbírka vznikla?

Když Kooperativa vstoupila na trh, záhy vznikla myšlenka nakupovat obrazy. Idea tehdejšího generálního ředitele Vladimíra Mráze byla spíše filantropická. A do jisté míry romantická, protože když se mluví o konzervativním umění a krajinářství, je romantismus už z principu vždy přítomen. Myšlenka nebyla o tom, že by měla vzniknout nějaká velká sbírka, ale o tom, že by se lidé měli obklopovat hezkými, spíše krásnými věcmi a měli by s nimi na pracovišti žít. O dvě desetiletí později na Vladimíra Mráze navázal dnešní ředitel Martin Diviš, který dal sbírce domov, dal jí galerii.

Sbírka uměleckých děl je nicméně i investice. Obchoduje pojišťovna se svými obrazy?

Doposud se ani jedno dílo neprodalo. Jistě nemůžeme pominout, že je to značná investice. Sbírka má obrovskou hodnotu a patří k nejvýznamnějším a největším privátním sbírkám v Česku. Ale jejím úkolem není shromažďování peněz a majetku. Má jiné dva základní cíle. Prvním je umožnit lidem, aby spatřili české umění přes hranice století v kontextu. Kontext je důležitější, než bychom mohli předpokládat. Když se privátní sbírky atomizují, ztrácejí kontexty. Roztrhnou se od sebe díla, která spolu souvisí, a tím se znemožní vidět je společně. Druhý cíl vzniku sbírky se týká záchrany českých uměleckých děl. Kooperativa brání před jejich vývozem, často nechává dělat z exponátů kulturní české památky a také je restauruje a ošetřuje. Díla jsou evidována ministerstvem kultury a podléhají určitému režimu. Vyvézt je by znamenalo žádat o povolení.

Nyní galerie vystavuje díla krajináře Františka Kavána. Jaký kontext nabízí?

Je to autorská a tematická výstava, motivem jsou čtyři roční období. K výstavě vznikla i kniha, která má charakter nejprecizněji zpracovaného textu a obrazů s množstvím dokumentů z Kavánova života. Součástí knihy je zatím nejrozsáhlejší seznam díla. Podařilo se nám dohledat 1738 obrazů z veřejných i soukromých sbírek včetně obrazů nezvěstných či odcizených. Může fungovat i jako studijní materiál. Studenti kunsthistorie mohou knihu považovat za text vědecký a podložený mnoha odborníky (monografie nese název František Kaván – dílo a je v distribuci od 27. září 2018 – pozn. red.).

Výstavy se v galerii Kooperativa mění dvakrát i třikrát ročně. Co Kavána vystřídá?

Výstava k výročí vzniku Československa. Bude složená z exponátů výlučně ze sbírky Kooperativy a nese název Sto obrazů 1918–2018. Rozhodli jsme se s vedením pojišťovny, že vystavíme stovku obrazů, které budou ilustrovat, jak šel čas, pohledem výtvarného umění. Nelimitovali jsme se ani tématem, ani žánrem. Vybrali jsme umělce tak, aby jich bylo co nejvíce a jejich věci byly reprezentativní. Kontext výstavy je v tomto případě společenský. Bude zajímavé sledovat, jak se vyvíjelo české umění z pohledu svébytnosti a jak reagovalo na evropské umění. Výstava trvá od 23. října do 29. března.

Kteří autoři budou k vidění?

Mottem výstavy se stal obraz Emila Filly Zátiší se sokolem. Je to významné dílo se symbolikou vzniku republiky a celého sokolského hnutí. Další pozoruhodné obrazy jsou od Antonína Procházky: Dáma ve slaměném klobouku a Kuřák dýmky. Zastoupeni budou i Jan Zrzavý, Otakar Kubín a krajinář Otakar Nejedlý. Celkem bude na výstavě prezentováno 72 autorů.

Se sbírkou jste spojen už od 90. let. Navíc sám malujete. I vaše díla jsou ve sbírce zastoupena?

Několik jich tam je. Už od dětství jsem začínal jako krajinář. Zabrousil jsem i do postmodernistických vod, kde jsem pár let vydržel. Evolučním principem jsem se pomalu vracel přes symbolická témata antického charakteru na pozadí renesanční architektury k jednoduchému realismu, o kterém jsem hluboce přesvědčen, že v sobě nemá žádné bariéry mezi umělcem a divákem. Běžně ale nevystavuji, kdo se mnou chce mluvit o obrazech, musí se ke mně složitě dostat.

Jaký to má důvod?

Myslím, že když člověk vyvine úsilí, nakonec kontakt na mě najde, má k tomu hlubší důvod. Minimálně se se mnou potkat. Stavím spíše komunikační bariéry, než bych šel komunikaci naproti.

Znamená to, že od člověka, který chce váš obraz, očekáváte, že zná ten kontext, o němž jsme hovořili? Tedy vás a vaši práci?

To bych rád. Ti, co řídí chod světa, a já nevím, kdo to je, dlouhodobě pracují na tom, aby se snižovalo vědomí lidí o tom, odkud přišli a kam směřují. Společnost, myslím, získává takového zvláštního ducha nevědomosti.

Jste skeptický malíř?

Skeptický člověk.