Britští labouristé zažili nejhorší volební porážku od roku 1935, jeden by v tom viděl skoro důvod se nad sebou trochu zamyslet. Část strany teď nachází značně kritická slova pro Jeremyho Corbyna a jeho vedení, média a sociální sítě ale spíš amplifikují dotčené výlevy těch, kdo jsou přesvědčení, že volební katastrofu způsobila nečestnost protivníků a přílišná slušnost vlastního tábora, nepřátelství médií a všelijakých dalších mocných, natvrdlost voličů, kteří z jakýchsi důvodů odmítli pochopit, jak mimořádně skvělý program jim labouristé předložili – to vše podáno tónem vztekajícího se dítěte. Asi nejkomičtější vysvětlení je, že v krachu labouristů má prsty Putin (Jeremy Corbyn je v zahraničněpolitických otázkách tak proruský, jak je to jen možné, Kreml by byl sám proti sobě, kdyby se ho snažil potopit).

Corbyn už se britským premiérem nestane, nemusí to ale nutně znamenat konec „corbynismu“. Předseda labouristů sice řekl, že stranu do dalších voleb nepovede, zatím ale neodstoupil, zdá se, že si spolu se svým vedením chce ošéfovat výběr nástupce. Mocenská pozice jeho lidí ve straně je také velice silná, zasloužil se o to masivní vstup Corbynových mladých stoupenců do Labouristické strany a jejich silný a často dost bezohledný mocenský tah. Pevné ovládnutí strany se mnohdy zdálo být výraznější prioritou Corbynova křídla než schopnost oslovit voliče mimo stranu, britská média také po volbách přinesla různá svědectví z terénu od lidí, kteří vedli kampaň od domu k domu a podle nichž oslovovaní voliči v tradičně labouristických oblastech mimořádně špatně reagovali na jméno labouristického lídra, mluvili o svojí nechuti k němu víc než o potřebě dotáhnout brexit.

V době předsednictví Jeremyho Corbyna se změnila voličská koalice, o niž se Labouristická strana opírá. Dříve to bylo spojenectví dělníků (v širším slova smyslu), středostavovských státních úředníků, studentů a menšin. Ve volbách od ní ale zběhli dělníci a je otázka, jestli ta dezerce byla jednorázová, nebo ne. Část interpretací Corbynovy porážky vychází z představy, že dělničtí voliči v tradičních labouristických oblastech nezaregistrovali radikální stranický program, neuvědomili si, jak výhodná by pro ně byla jeho realizace, případně uvěřili jeho zlovolným výkladům ze strany protivníků. A je pravda, že některé prvky programu poražených labouristů mají mezi (nejenom) chudšími voliči silnou podporu. Jenomže ani chudší lidé se nerozhodují výhradně podle peněženky a je s podivem, že to nechápe současná progresivní levice, která se jinak ráda prezentuje jako kritik vulgárního materialismu, převádění všeho na peníze a podobně.

O politickém rozdělení současného Západu se často a právem mluví jako o kulturní válce a právě pojetím kultury se strana od dělnických voličských vrstev důkladně odstřihla. Prezentovala se jim jako partaj, které se nedá věřit v bezpečnostních otázkách, zastává velmi radikální stanoviska k imigraci, pohrdá jejich patriotismem, prosazuje velmi radikální proměnu komunikace mezi lidmi, na kritiku reaguje kombinací přezíravosti vůči zaostalým masám a snahou nositele nepřijatelných názorů postihovat. V takovémhle balíčku příslib finanční pomoci a dalších radikálních změn v ekonomickém systému nemusí znamenat tolik a nemusí ani být přijímaný s důvěrou (V tom, tom a tom se jim věřit nedá, tak proč jim slepě důvěřovat v něčem jiném?).

Labouristé se vbrzku budou rozhodovat o tom, jestli se tu tradiční voličskou koalici budou snažit obnovit, což by vyžadovalo i značnou programovou korekci. Anebo přijmou stav, který výsledky voleb popisují, budou partají mladých aktivistů a středostavovských radikálů, silnou v metropolitních oblastech a některých spíš gentrifikovaných venkovských obvodech (Coventry) a dál čekat na to, až přijde jejich čas, spoléhat se přitom na podporu mladých voličů (i letos mezi nimi Corbyn vyhrál) a spoléhat se na to, že u labouristů vydrží a budou se k nim přidávat další dorůstající generace, zatímco konzervativce postihne, ošklivě řečeno, odúmrť. Nemusí to být představa úplně nerealistická, v jistém smyslu dnešní labouristé dobře vyjadřují ducha doby, současného diskurzu, definovaného sociálními sítěmi s jejich narcismem, agresí a uzavřeností do vlastní bubliny. Samozřejmě ale záleží na vítězi letošních voleb, jestli si dokáže přízeň voličů v někdejších „rudých baštách“ udržet, případně z té tradiční volební koalice labouristů pro sebe ukrajovat další vrstvy. Vysloveně se v tom smyslu nabízejí etnické menšiny, jakkoliv to může uchu tuzemského národovecky založeného konzervativce znít podezřele. Jeho chyba.