KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Petersonovo dvacáté století

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Petersonovo dvacáté století

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jordan Peterson, který vydává novou knihu a vrátil se na veřejnou scénu po dosti dramatické a bulvárně vděčné epizodě ve svém osobním životě, přiznal v nedávné konverzaci na YouTube zajímavou věc. „Když jsem kritizoval excesy levice, tak lidé, kteří se ozvali na mou obranu, byli logicky převážně z pravice. A cítil jsem oťukávání z kruhů radikální pravice, jestli když kritizuji radikální levici, bych nemohl být příznivcem radikální pravice.“ Peterson, což může být pro lidi, kteří ho nikdy nečetli, překvapením, se nikdy nepovažoval za pravičáka či skalního konzervativce. Ale protože kritizoval excesy, jež jsou aktuální a dominantní v jeho prostředí, tj. prostředí akademickém, vznikl jiný dojem.

A Peterson připouští: „Na tom pro mě bylo zajímavé, že člověk má tendenci smýšlet lépe o lidech, kteří vám přijdou na pomoc. Takže je těžké udržet si své centristické přesvědčení, když napadnete jednu stranu politického spektra a začne se s vámi aspoň do jisté míry přátelit ta druhá strana.“

Takovým logickým vývodem jeho poznatku je, že o to vyšší cenu má, když se na vaši stranu postaví někdo, kdo je ukotvený na té kritizované straně. Že se osvědčení bojovníci proti postmodernismu, politické korektnosti a progresivismu nad novou Petersonovou knihou jen olíznou, to se jaksi dá předpokládat. O to zajímavější je, když se pravidelný přispěvatel publikace, jako je britský Guardian, ne snad postaví na Petersonovu stranu, ale napíše velmi vnímavou a nepředpojatou kritiku. Oliver Burkeman v Guardianu z 2. března v recenzi nové Petersonovy knihy Beyond Order kritikou nešetří. Ale je to kritika, nikoli posudek podle schématu povolit – zakázat. Jak sám přiznává, dosud nepředstiženou charakteristikou Petersonových knih zůstává věta z jedné starší recenze – „jako kdyby na vás křičel rugbyový trenér oblečený v sarongu“ – ale i u něj najdeme výstižné formulace.

Ale když se snaží vysvětlit Petersonův ohlas, vyslovuje klíčovou věc:

„Kdybyste se mě zeptali, v čem má svůj původ ta matoucí veřejná konverzace na téma Peterson, tak bych řekl, že z faktu, že existují dva hlavní druhy utrpení. Je tu utrpení, které je důsledkem mocenské nerovnosti mezi skupinami – rasismem, sexismem, ekonomickou nerovností. A pak je tu to univerzální, které vzniká z toho, že jsme konečné lidské bytosti čelící omezené délce života, nevyhnutelnosti smrti, nevyhnutelnosti smutku a lítosti, nemožnosti ovládat přítomnost či předvídat budoucnost a nemožnosti úplně poznat i ty, kdo nám jsou nejbližší. Moderní progresivisté oprávněně soustředí svou pozornost na ten první druh utrpení. Ale čím dál tím víc mluvíme tak, jako by se ten druhý druh skoro nepočítal, nebo dokonce ani neexistoval – jako kdyby všechno, na čem záleží, bylo v posledku politické. Peterson naopak bere ten druhý druh utrpení velmi, velmi vážně.“

V závěru se pak k tématu vrací:

„Petersonovo poslední pravidlo je ,být vděčný navzdory vašemu utrpení‘. Z toho by mělo vyplývat, že máte akceptovat svůj úděl v životě – což je samozřejmě pobuřující pro někoho, kdo bojuje s důsledky chudoby, sexismu nebo rasismu. Ale je to velmi moudrá rada pro kohokoliv, kdo čelí univerzální katastrofě, jíž je narodit se. I kdyby se nám podařilo dosáhnout utopie spravedlnosti a rovnosti, stejně by nám zůstávala bolest, jež znamená být člověkem. A odvaha a láska – plus smích, který na stránkách této knihy nenajdete – jsou opravdu jediné způsoby, jak se s tím vypořádat.“

Už podruhé Burkeman vyjmenovává chudobu, rasismus, sexismus a všimněme si, že ani zde nevyužívá příležitosti, aby byť jen naznačil, že ten první druh utrpení – jemuž je věnováno odhadem osmdesát procent titulků Guardianu a podobných publikací – je důležitější a nadřazený tomu druhému.

Myslím, že je vlastně normální, že klíč k Petersonově podivuhodné popularitě postřehne typ autora, který nějakou kombinací tradice a talentu přežívá v tradičně liberálních publikacích. V roce 2018 popsala Caitlin Flanaganová v americkém Atlanticu, jak se k Petersonovi sbíhají mladí (převážně) muži ze všemožných prostředí včetně elitních univerzit. Protože Peterson odsunuje celý současný diskurs založený na skupinových identitách. Zaútočí na něj ve svých videích a podobných masověji orientovaných výstupech své činnosti, a v jeho knihách pak už jako kdyby neexistoval, neztrácí s ním čas. A pak je najednou možné mluvit o spoustě věcí, o kterých se normálně nemluví. A, dodala Flanaganová, stávající kulturní elity v tom zcela správně cítí ohrožení svého ideologického monopolu.

Peterson do určité míry plní společenskou roli, jakou donedávna v západních zemích hrály církve. Dnes ji z mnoha důvodů nehrajou. Ale musíte být slepí, abyste neviděli, že poptávka po nějaké formě náboženství je velmi živá. To, co se dnes odehrává na amerických univerzitách a v redakcích anebo třeba mezi zastánci zelené ekonomiky v Bruselu, má podobu kultu. Kdo viděl záběry hromadného líbání nohou černochům letos v létě v Americe, hned tak na ně nezapomene. A dojde mu, že zdánlivě vědečtěji, pragmatičtěji, empiričtěji založené výroky se nacházejí na kontinuu, na jehož konci je to líbání nohou. Anebo třeba odezírání ze rtů šestnáctileté autistky, jejíž předobraz najdeme mnohem spíš v hagiografiích středověké církve než v nějakém „evidence-based“ politickém procesu.

Jeden z pocitů, které z četby Petersona můžeme mít, je, že je do značné míry člověkem dvacátého století. Pochopitelně je profesí psycholog, takže není divu, že Freud a Jung budou v jeho myšlení figurovat. Biblické příběhy pojednává s velkou úctou, ale jako mýty. Ale velký zájem o mýty přece není nic nového, ten začal třeba právě s Jungem a od sedmdesátých let měly práce Josepha Cambella masivní vliv na popkulturu. „Univerzální katastrofa již je narodit se“ (the universal catastrophe of having been born)? To je krkolomná formulace jen pro toho, kdo nikdy nečetl existencialisty jako Albeta Camuse nebo Samuela Becketta („Jsi na Zemi. Není na to lék.“). Holocaust, totalitarismus, Solženicyn, Havel – to jsou některé z úhelných událostí a osobností, které v Petersonových knihách figurují, zatímco to historicky starší je mnohem častěji pojednáváno v rovině mýtů.

Se zkušeností dvacátého století taky rezonují svým specifickým způsobem dvě místa v citovaných Burkemanových odstavcích. „Jako kdyby všechno, na čem záleží, bylo v posledku politické“ a zmínka o utopii v závěrečném odstavci.

Heslo, že „osobní je politické“, pochází z amerického eseje z roku 1969. Každý, kdo žil za reálného socialismu, intuitivně chápe, jak destruktivní to heslo je. Legitimuje intervenci moci do sebeintimnějších záležitostí člověka. A člověka, který si ho osvojí, vede k tomu, že v politice hledá smysl života.

A utopie, ta nastane, až bude odstraněn veškerý útlak. Třídní, jako v případě reálného socialismu u nás. Rasový a genderový v případě dnešních progresivistů.

Pozoruhodné na tom je, že ani poté, co bylo oficiálně dosaženo reálného socialismu, lidé nebyli úplně šťastní. A že režim musel mlčky kapitulovat a mlčky do země pouštět aspoň výběrově západní techniku, ale i západní kulturu, která z jakýchsi důvodů, ač vzniklá v podmínkách prý historicky překonaných třídních vztahů, nějak toho nového socialistického člověka stále oslovovala.

A z dostupných zdrojů se zdá, že ani přívrženci progresivistické ideologie nejsou úplně šťastní. Že jsou naopak psychologicky křehčí než kdy předtím, že pouhé slovo nebo obrázek stačí k tomu, aby se „necítili bezpečně“, aby se třásli a hroutili a potřebovali intervenci psychiatrů a plyšové medvídky.

Ale to, že „osobní je politické“, je zjevně samozřejmost, kterou nikdo neproblematizuje. A „utopie“ – kdy jste to slovo naposledy četli jako problém?

Historie v podání progresivistické ideologie je nesmírně ochuzená. Je to jen sbírka příhod o útlaku, jenž je postupně odstraňován. a až bude úplně všechno z minulosti zavrženo, bude odstraněn úplně. Kdybyste jim řekli, jak moc se jejich současné snažení podobá „roku nula“ kambodžských Rudých Khmérů, nevěděli by, o čem je řeč a v čem je problém.

Česká zkušenost dvacátého století nás nevybavila bůhvíjakými hrdinskými ani tvořivými schopnostmi. Ale aspoň určitou imunitu nebo ostražitost vůči té agresivní plochosti, jež netoleruje někoho, jako je Peterson, bychom si z ní mohli odnést.

11. března 2021