Co říkají koncentráky o českém národním obrození?

Povaha na přežití

Co říkají koncentráky o českém národním obrození?
Povaha na přežití

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od roku 1953 sledoval psycholog Al Siebert v řadě prací, jež byly závěrem 20. století shrnuty do dnes již klasické knihy The Survivor Personality, povahové vlastnosti lidí, kteří přežili velké krize. Stýkal se s veterány korejské války, vystavenými těm nejhorším bojům, a všiml si, že se navzájem v něčem podobají. Přežili, protože měli nejenom štěstí, ale také potřebné vlastnosti. Pro Sieberta mělo klíčový význam setkání s psychologem Viktorem Franklem. Ten prošel nacistickými vyhlazovacími tábory, a přesto působil dojmem šťastného člověka. Frankl si všiml rozdílu mezi lidmi, kteří koncentrační tábory přežili a kteří ne. Poukazoval na to, že často šlo o lidi s humorem, pro něž svět měl i přes všechny tragédie nějaký smysl. Položil tak základy své terapeutické metody, založené na hledání smyslu života daného jedince, a vlastně i celé společnosti.

Analogický byl možná případ české i slovenské společnosti 19. století. Před zánikem ji mohla zachránit myšlenka, že naše národy mají svůj význam i své místo v dějinách. Zřejmě působila podobně jako u těch trosečníků v záchranném člunu, kteří vydrželi až do záchrany. Je pravděpodobné, že přežívání národa není tak odlišné od zachování jedince. Al Siebert i pod Franklovým vlivem vedl rozhovory se stovkami lidí, kteří se ocitli v hodně hlubokých krizích, pozorně poslouchal a učil se. Uvědomil si, že jedna z prvních výrazných vlastností těchto osob spočívá v tom, že se nepovažují za oběť. Řeknou si: Je to nepříjemné, ale je to život. Pokud bychom to aplikovali na domácí prostředí, tak na rozdíl od Poláků a Maďarů se skoro vždy považujeme za oběť a za náš osud může tu Rakousko-Uhersko, Německo, Sovětský svaz, USA nebo prostě „oni“. Ocitneme-li se v národní krizi, tak považovat se za oběť by mělo být trestné, protože takové pojetí zabraňuje vzkříšení.

Místo vnitřní a vnější kontroly

V průběhu 60. let pracoval psycholog Julian Rotter na jednoduchém testu – studoval, kteří studenti budou protestovat proti válce ve Vietnamu a kteří ne. Rotter přišel s jednoduchým řešením – lidé opírající se o
vlastní názor a zakotvení v sobě (nazýval to „vnitřním místem kontroly“) budou mít tendenci vést ostatní k protestům, protože budou věřit, že mohou změnit okolní podmínky. Naopak studenti s mnoha sociálními vazbami, zaměření na své okolí, budou spíš ostatní následovat. Říkal tomu vnější místo (external locus) kontrolující váš život. Dnes už stovky studií ukazují, že lidé s vnitřním místem kontroly reagují lépe na změny a krize. Všimněte si, kolik lidí se dnes předhání v počtu přátel na sociálních sítích či množstvím diváků různých videí a jiných sdělení. Myslím si, že jsme v té fázi vývoje, která dává jednoznačně přednost místu vnější kontroly, a tedy oslabuje mechanismy přežívání v měřítku celé společnosti. S vnitřním místem úzce souvisí sebeúcta a sebedůvěra. Nic na věci nemění, že u těch nejlepších přeživších se vždy vyskytuje v kombinaci se sebekritikou. Sebedůvěra vám říká, že jste se toho hodně naučili a že ještě něco zvládnete. Sebeúctu si vyzkoušejte na někom, kdo vám nadává. Pochází-li vaše sebeúcta z vnějšího místa, tak vás nadávky budou dost bolet.

Všichni v sobě máme dobře zakódované mechanismy přežívání, ale naprostá většina lidí je v sobě musí rozvinout. - Foto: Shutterstock


Paralelně řešíme své emoce i problém

Když přijde velká změna, tak se nejlépe osvědčuje dvoukolejný přístup. Podle Richarda Lazaruse je třeba řešit nesnáze ve dvou rovinách, a to jak ze strany emocí, které problém způsobil, tak ze strany jeho překonání. Jinými slovy: v okamžiku krize je vhodné se soustředit nejprve na své emoce a nějak je zvládnout – najít sám sebe – a pak se zaměřit na daný úkol. V ideální samurajské situaci se říká, že člověk by měl být schopen se rozhodnout během sedmi nádechů. Předpokládá to, že žijete blízko svému srdci a nemusíte se k němu propracovávat. Nikdo, koho znám, to nedokáže tak rychle. Psychologové většinou radí, aby člověk nějakou dobu, pár hodin či dní podle situace, sebou nechal city cloumat, ale pak si řekl: „Už dost, teď o věci začnu přemýšlet“. Mnoho lidí se zbavuje svých negací a strachů tím, že je pouštějí do světa. Tito lidé někdy píší knihy či vystupují v televizi. Vnitřně jsou rozhořčení, a tedy ve fázi boje s vlastními emocemi. Nemohou být dobrými rádci. Ti nejúspěšnější politici dokážou spojit svůj hněv s hněvem davu a voliči pak mají pocit, že to je jejich člověk, protože sdílí jejich pocity. Oč silnější bývají tito lidé při práci s emocemi lidí, tím méně obratně zvládají věcné problémy.

Tyto poučky o emocích a problémech vypadají banálně jen do té chvíle, než zjistíme, že nejsou věcí názoru, ale průzkumu mezi čtrnácti tisíci propuštěnými zaměstnanci Bellových laboratoří či mnoha tisíci zaměstnanci firmy Motorola. Vlastně se tímto psaním snažím posílit vaše i své vnitřní místo, protože z jiných studií vím, že všichni v sobě máme dobře zakódované mechanismy přežívání, ale že naprostá většina lidí je v sobě musí rozvinout. Je to jako s lyžováním. Dalším z charakteristických povahových rysů těch, kteří přežívají, je totiž neustálé sebevzdělávání s prvky sebevýchovy, ale jdoucí střední cestou. Střední cesta je obecně takový styl života, ve kterém se většinou vyhýbáme extrémům. Pokud se na působení stresu, třeba při ztrátě zaměstnání, podíváme z hlediska vedení firmy či politické strany, tak dvě třetiny manažerů trpěly zdravotními potížemi a prožily dvojnásobný počet infarktů, zatímco třetina pookřála a šla dělat něco jiného. Některé výzkumy působí téměř komicky – třeba lidé, kteří si dokázali pěkně popovídat s kamarády, posílili svůj imunitní systém. Jdete do hospody na dvě piva a v ideálním případě se vrátíte zdravější a odolnější proti epidemii chřipky.

Tři druhy inteligence

Robert Sternberg prováděl v několika kulturních okruzích obrovský průzkum, jaký vliv má inteligence na životní úspěch. Slovo úspěch je možná až příliš americké (na Američanech je matoucí, že stejná slova u nich často znamenají něco jiného), takže bychom spíš mohli říct, že lidé vybavení určitým druhem inteligence prožili spokojený život, a to přes veškeré možné překážky. Pod pojmem inteligence budeme chápat dvojspřeží logické a emoční schopnosti řešit obtíže života.

Sternberg definoval tři druhy inteligence, které jsou společné většině lidí. Analytická inteligence si klade otázky, používá logiku a rozum. Řeší spíš běžné a již existující problémy. Kreativní inteligence ví, že nemůže spoléhat jenom na rozum, a tak hledá nějaké nové, jedinečné řešení. Používá intuice a meditační techniky. Neznamená to, že někde sedíte v lotosové pozici, ale že se na chvíli stáhnete a rozjímavě přemýšlíte. Třetím typem je praktická inteligence. Mívají ji údržbáři či zemědělci disponující zastaralým vozovým parkem. Příkladem praktické inteligence je případ psychologa, jemuž na okraji vesnice ukradli kolo od auta v situaci, kdy s sebou neměl peníze a telefon nefungoval. Místní farmář, který měl jako mnoho podobných lidí na dvorku hromadu zemědělského šrotu na opravy strojů, mu kolo daroval, a když zjistil, že ani jeden z nich nemá vhodné šrouby, tak z každého zbylého kola na autě odmontoval jeden ze čtyř šroubů a psychologa poslal opatrně domů. Ten cestou přemýšlel nad tím, že IQ má rozhodně větší než farmář, ale že tohle by ho nikdy nenapadlo. Zhruba třetina lidí s velmi vysokým IQ se stejně v životě nijak výrazně neuplatní.

Dnes už stovky studií ukazují, že lidé s vnitřním místem kontroly reagují lépe na změny a krize. - Foto: Shutterstock

Mezi lidmi, kteří přežívají – nejenom krize, ale také své nadřízené či rozpadající se firmy –, jsou významně zastoupeni lidé schopní řešit problémy. A to jak problémy aktuální, tak i ty, které se v budoucnosti mohou objevit. I zde jdeme proti duchu doby, protože skoro žádný z vyšších politiků neřeší, co by se mohlo stát, ale jak reagovat na to, co se už stalo. Asi jako když se na dopady klimatických změn zaměříte až ve chvíli, kdy nastaly.

Problém, který se teprve stane, se vyvíjí a proměňuje. Je nutné jej pozorovat a měnit své přístupy. Nemůžete hned na začátku přijít s hotovým řešením a prosadit jej. Je to hon na kličkující lišku. Inteligentní bytosti nemívají hotové odpovědi. Kladou si hloupé otázky a hrají si s odpověďmi. Často jsou bezradní a občas se posmívají sami sobě. Skutečná resilience přichází tím, že svoji vlastní povahu objevíte, ne že si ji sestavíte. Je to jako s nožem, zacházíte s „mikovem“, co máte v kapse, a ne s „blackbirdem“, který jste viděli v katalogu.

9. června 2018