KOMENTÁŘ

Literární noviny přežily svou smrt. A skončily

KOMENTÁŘ
Literární noviny přežily svou smrt. A skončily

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Konec Literárních novin, který jejich vydavatel Miroslav Pavel v posledním čísle oznámil, je asi ta nejméně překvapivá událost zdejšího mediálního světa, tedy vlastně vesnice. Spíš se nejeden jejich někdejší čtenář (natož nečtenář) může podivit, že končí až teď, když přece zanikly už kdysi dávno, nebo ony snad ještě vycházely? Vždyť už je skoro nikdo nepotřeboval…

Ale tím nemá být řečeno nic o tom, že to byl špatný časopis nebo že tam nebylo co číst. Časopisy v naší době už nekončí proto, že jsou špatné. Nebo to nebývá ten hlavní důvod.

Sám jsem si je občas koupil a nemohu říct, že by tam byly články o hodně horší než v jiných podobných časopisech (natož těch internetových), ba některé stálo za to opravdu číst, třeba už jen proto, aby člověk věděl, co si myslí ti, kdo si myslí něco hodně jiného než vy. Byly to noviny jednoznačně ideové, politicky asi hodně nalevo, až někam k revoluci, ale pořád tam ještě vycházely literární recenze a dobře dělaná knižní příloha. Něco se číst nedalo, ale to tak bývá často. Inklinaci k lidové Číně trochu inteligentní čtenář chápal jako hledání zachránce. Přiznám se i k ideové perverzi, že jsem čítával se zájmem texty Terezy Spencer, a to právě proto, že byly velmi jiné, než se tak obvykle píše – a v něčem jí člověk dával za pravdu. Tereza Spencer před několika týdny zemřela a teď tedy umírají i Literárky.

Ovšem Literárky, ty pravé Literárky to už nebyly… Ty byly vlastně jen jedny, ty z šedesátých let. Po těch zůstal ten pojem jako jeden z emblémů té zajímavé éry: tedy samozřejmě jen v Čechách a jen u těch, kdo se trochu „zajímali“. Jestliže první republika zanechala po sobě mýtus Lidovek, což je nyní také kapitola sama pro sebe, šedesátá léta zanechala mýtus Literárek. Pro generaci, která poznala normalizaci, to byl symbol svobodnějších poměrů a především vysoké úrovně psaní o literatuře a kultuře, ale samozřejmě nejen o ní, nýbrž právě o společnosti, politice a o „poměrech“, jak tomu říkal jejich nejvýznamnější autor, Ludvík Vaculík. A především to byl obecný termín pro okruh lidí, kteří utvářeli českou literaturu a publicistiku šedesátých let, jež byla v příštích desetiletích téměř celá odsouzena k tvůrčí likvidaci (ne nijak násilné likvidaci, ale k tvůrčí likvidaci určitě): Milan Jungmann, Ivan Klíma, Sergej Machonin, A. J. Liehm, Dušan Hamšík, Bohuslav Blažek… Jistěže šlo jen o část české literatury, o tu řekněme reformně-komunistickou, ale těžko jí nepřiznat, že se nakonec upřímně snažila jí seshora poskytnuté možnosti rozšířit i na ostatní, i když třeba s limity, které neuměli nebo ani nemohli někteří z nich překročit. Literárky se staly symbolem pražského jara, Vaculíkův manifest Dva tisíce slov vyšel právě zde, a byly taky jednou z prvních obětí normalizace.

Bylo logické, že hned na jaře 1990 začaly vycházet znova, nejprve jako příloha Lidových novin, což bylo symbolické: restituce první republiky a zároveň reformních sixties. Tehdy se v nich sešla asi nejlepší možná literárně-novinářská sestava (šéfredaktor Vladimír Karfík, redaktoři jako Michal Ajvaz, Ivan Wernisch, Přemysl Rut, Vladimír Just, Jiří Cieslar – žádní osmašedesátníci!), ale měsíc po měsíci, rok po roku bylo patrnější, že doba už je jinde a že také literatura (a čtení knih a časopisů) je jinde. Časy, kdy napsání a otištění recenze mohlo být heroickým nebo třeba i vražedným činem, byly definitivně pryč, což bylo samozřejmě dobře, ale s tím zmizel i ten mimořádně přitažlivý a dráždivý odér, který literatura má v nesvobodných poměrech, takže je zajímavá i pro ty, koho vlastně vůbec nezajímá. A ti zbylí to nevytrhnou. Takže se hledaly jiné cesty a jiné směřování, což byla často křeč a bloudění, během kterých ze sebe setřásly mnohé své příznivce a těch nových málo nabraly. Je vlastně pozoruhodné, že vycházely až do minulého týdne. Asi ta značka něco znamenala.

23. června 2020