Minulý pátek bylo naplněno volání po nových tvářích v politice z nečekaného směru – KDU-ČSL má nového předsedu, v souboji s dlouholetým pretendentem Marianem Jurečkou vyhrál jasným poměrem (257 : 124) Marek Výborný. Nejcitovanější větou z kandidátského projevu Výborného se stala tato slova: „Vstoupili jsme do vlády s koaličním partnerem, kterému jsme pomáhali s dotacemi biopaliv, mlčeli k jeho zasahování do médií, tolerovali jsme jeho dotační podvod a nakonec spolkli i daňový fígl s dluhopisy.“ Především zmínka o biopalivech byl útok na tehdejšího ministra zemědělství Mariana Jurečku, který jednu novelu zachovávající výhody pro biopaliva první generace podával sám místo ministra financí Andreje Babiše, jehož Agrofert v té době na těchto biopalivech mohutně vydělával. Výborný, ve sněmovně pořád ještě relativně nováček, na sebe loni upozornil konzervativním návrhem vepsat do ústavy přesnější definici manželství jako svazku muže a ženy. Reklamuje si tedy volbou nového předsedy KDU-ČSL pro sebe konzervativní pozice, o které v české politice stejně není dvakrát velký zájem?

Ve svém kandidátském projevu jste se docela prudce vymezil vůči Marianu Jurečkovi a vlastně i působení lidovců v Babišově a Sobotkově vládě. Byla účast lidovců v té vládě chyba?

Ne. Platí to, co jsem zdůraznil hned v úvodu té řeči delegátům, z níž citujete i vy: 80 procent našeho programu, s kterým jsme do té vlády šli, jsme splnili. To nemůže nikdo hodnotit jako neúspěch. Vládnete proto, abyste dělal věci prospěšné pro občany, a taky chcete plnit program. To se nám podařilo. Že se staly některé chyby, je pravda, a já jsem se snažil upozornit, že pokud se z nich nepoučíme, nemůžeme růst.

A nebyla ta hlavní chyba, že jste pomohli k legitimizaci oligarchy ve vládě, věci, která nám už dnes připadá normální?

Jen bych upozornil, že jsme vstupovali do vlády, kde premiérem byl Bohuslav Sobotka. Sociální demokracie byla pro nás tím určujícím partnerem. Nechci vést minulé války. Rozhodně jsem ani nenaznačoval, že by se naši tři ministři podíleli na nějakých podvodech, nic takového. Jen jsem mluvil o tom, že některé věci, které mělo řešit ministerstvo financí vedené Andrejem Babišem, jsme zbytečně řešili za něj. To je například ona novela o biopalivech. Chápu, že se to tehdy dělo v nějaké konstelaci vládních dohod, nebyl jsem u toho, nicméně pro KDU-ČSL je to myslím dostatečné poučení do budoucna. 

V čem to poučení spočívá? Že až si příště ANO bude hledat do vlády juniorní partnery, vy do ní nepůjdete?

Já udělám všechno pro to, abychom nebyli příliš juniorním partnerem, ale relevantním partnerem. Pro nás podmínka, jak jsme ji dali před volbami na podzim 2017, že nebudeme ve vládě s osobou, která čelí trestnímu stíhání, platila i po volbách. Tomu jsem rád, na poslaneckém klubu jsem to tehdy samozřejmě taky podpořil. Teď bych chtěl ubezpečit, že stejně tak to platilo před sjezdem jako po sjezdu. 

To je ohledně Babiše podmínka jediná? Soud může premiéra očistit, ale on přesto zůstane oligarchou, majitelem hospodářsko-mediálně-politického koncernu.

Já neodpovídám na spekulativní otázky. Vlády se nesestavují jen podle tváří, ale i podle programu. Čili se o tom můžeme bavit, až bude něco takového na stole. Máme dva jasné limity. Nikdy nebudeme ve vládě, která by byť nepřímo byla podporována extremisty, tedy KSČM nebo SPD. A nebudeme ve vládě s osobou, která čelí trestnímu stíhání. Jestli to je Martin Půta (hejtman Libereckého kraje, bývalý předseda STAN, od roku 2014 obviněn policií ze vzetí úplatku – pozn. red.), nebo Andrej Babiš, to je úplně jedno.

Vy KDU-ČSL definujete jako konzervativní a středopravicovou stranu. V čem se liší od dnešní ODS?

Tak uvnitř KDU-ČSL určitě nejsou proudy, které by byly tak ostře vyhraněné vůči Evropské unii, jako to pozorujeme u některých osobností v ODS. Možná klíčová věc je, že my naprosto jednoznačně hájíme principy sociálně tržního hospodářství, modelu, na kterém vyrostlo poválečné Německo do té prosperující země, jež dnes určuje dynamiku evropského hospodářství. ODS naopak v tomto ohledu o sobě říká, že je konzervativně-liberální. Konsenzus s nimi bychom určitě hledali těžko. I když hledat dohodu politici musejí, to je jejich práce.

Předseda ODS Petr Fiala ve své zdravici delegáty vyzval v souvislosti s příštími volbami k co nejužší spolupráci. Myslel před volbami, nebo po volbách?

Jak to myslel, já nevím, nemluvili jsme spolu. Ale s panem předsedou se v brzké době potkám, stejně jako s dalšími předsedy demokratických stran. Uvidíme, co myslel.

Je pro vás představitelné, že by vaše dvě strany šly do sněmovních voleb v koalici?

Já teď vůbec nepřemýšlím o volbách v roce 2021. Za dva měsíce máme evropské volby, příští rok krajské volby. To je úplně jiný formát, kterému se chci hodně věnovat. Musíme v jednotlivých krajích připravit projekty; a na krajské úrovni si dovedu představit leccos. Když nám v Olomouckém kraji úspěšně funguje koalice se Starosty, tak není důvod, proč by neměla pokračovat. V Pardubickém kraji zase úspěšně spolupracujeme s Evropskými demokraty, to může taky pokračovat. V nějakém jiném kraji se třeba spolupráce podaří domluvit s ODS, někde třeba ještě s TOP 09. Za mě platí, že chci, abychom byli těžištěm na středopravicové, konzervativní části politického hřiště. Proto jsme teď do eurovoleb přichystali kandidátku s podporou celé řady dalších subjektů: Konzervativní strany, Koruny české a dalších. V tom chceme pokračovat, s tím, že tou integrující platformou je a zůstane KDU-ČSL.

Tím je, myslím, spekulace o předvolebních koalicích s ODS zodpovězena, občanští demokraté také chtějí integraci stran kolem sebe, ale pod svou značkou.

Já mohu říci, že dokud budu předsedou KDU-ČSL, zůstaneme suverénní stranou.

Vy osobně jste iniciátor návrhu na upřesnění definice manželství v ústavě.

Vidíte, tady zrovna se s většinou poslaneckého klubu ODS potkáváme, tady jsme na jedné lodi, to je žitý konzervatismus. Pro nás to přitom není téma, které bychom si dávali na prapor, pro KDU-ČSL jsou klíčové státní podpora rodiny a seniorů, rozumné vzdělávání, boj s exekucemi. Hodnotová témata, to je půda, na které stojíme. Na sjezdu jsme debatou o manželství a rodině nestrávili ani minutu. Tedy delegáti k tomu navrhli usnesení, které bylo odhlasováno, ale rozprava se k tomu skutečně nevedla, protože my víme, co to manželství je. Nemusíme si na to téma dělat žádné workshopy ani průzkumy. Jasně, že když bude dnes nebo v budoucnosti hrozit relativizace tradičních hodnot, jako je stabilní rodina, tradiční manželství, tak my vždycky budeme ti první, kdo se ozve. Tak to má být a nevím, kdo by od naší strany čekal něco jiného.

Je v těchto bioetických tématech vaše strana nějak, byť třeba jemně, rozvrstvená? Pomohlo vám teď na sjezdu, že jste tu změnu ústavy na podporu tradičního manželství inicioval?

Jsme v tomto ohledu strana naprosto jednotná. Máme víc než 22 tisíc členů, na leccos můžeme mít různé pohledy. Ale co se týče těch základních věcí, hodnot, které vycházejí ze tří pilířů Evropy – křesťanského, židovského, antického –, tak tam není žádného sporu. A protože u nás máme žitý, samozřejmý konzervatismus, tak si ani nemyslím, že ta iniciativa ke změně ústavy, kterou jste zmiňoval, mi teď na sjezdu nějak pomohla. V tom to nebylo.

Co vás vlastně loni k tomu návrhu vedlo?

Hned po volbách na podzim 2017 jsme byli svědky aktivit té druhé strany, která má zájem na tom, aby sněmovnou protlačila definici manželství jako svazku dvou osob, tečka. Taky jsem měl schůzku se zástupci iniciativy Jsme fér (lobby pro zpřístupnění manželského svazku i stejnopohlavním párům – pozn. red.). Tehdy jsem se svými spolupracovníky vedl dlouhé debaty. Bylo zřejmé, že jestli jen budeme pasivně čekat, s čím druhá strana přijde, tak to jen zkritizujeme a budeme se snažit jim jejich návrh zablokovat. Já jsem se vždycky snažil vyhýbat plané kritice, lepší mi připadá hledat řešení. A tady jsme řešení našli v nápadu, že sami předložíme pozitivní definici manželství. Jako ideální cestu jsme viděli Listinu základních práv a svobod. Listina má deklarativní charakter. A my v našem návrhu jsme jenom zdůraznili, že nejenom rodina a rodičovství, ale manželství jako svazek muže a ženy jsou pod ochranou zákona.

Vaše iniciativa asi neprojde, ale možná neprojde ani návrh skupiny Jsme fér. Přesto – jsou manželství pro homosexuály, genderová ideologie a podobně podle vás témata, která budou i v České republice časem víc rezonovat?

Nemyslím si to.

Skoro všechno, co se zrodí v Americe, se dřív nebo později převalí do západní Evropy a ještě o něco později i k nám. Ale třeba se to skutečně někde na nějaké pomyslné hranici mezi západní a střední Evropou zastavuje.

To je zajímavé. Já jsem debatu o změně definice manželství rozpoutal i proto, abychom si to na instituci manželství takříkajíc odbyli, aby další věci, které rezonují západní Evropou, sem pokud možno vůbec nedorazily. Doufám, že debata tak jako dnes ve Francii o tom, jestli místo slov otec a matka používat slova rodič 1 a rodič 2, nás tady vůbec nečeká. A pokud by čekala, my budeme postupovat stejně.

A odkud čerpáte optimismus, že až k nám ty vlny nedošplouchnou?

Trochu je to myslím dané historicky, česká společnost má ke konzervativním hodnotám blízko. A to bez ohledu na politickou orientaci. Je to vnitřní naturel společnosti, který je tady jiný než na Západě.

Není to paradoxně i jakýsi opožděný plod našeho zamrznutí v komunismu, v tomto vzácném případě blahodárný?

Po roce 1945 spadla železná opona, která obě půlky Evropy úplně oddělila. Na konci šedesátých let si Západ prošel velmi bouřlivým obdobím, což vyústilo v celkový civilizační, také velmi bouřlivý přechod. Pak se to promítlo i do politiky. Nic takového na východ od železné opony neproběhlo, tady bylo skutečně všechno zakonzervované. No a po 89. roce, kdy železná opona padla, tak už nás ta vlna, která Západem projela dvacet let předtím, nezasáhla. Když tedy pominu takové věci jako začátkem 90. let rozbujelou pornografii, erotiku, něco, co tu předtím padesát let nebylo, kandidaturu Nezávislé erotické iniciativy a podobné věci, protože to, jak se ukázalo, byly jen průvodní jevy společenské změny. Takže ano, v tomto případě skutečně železná opona měla paradoxně i pozitivní efekt. V hodnotových otázkách jsme tady ve střední Evropě celkem střízliví.

Jmenoval jste dvě ministerstva, o která budou mít lidovci při jednání o nějaké příští vládě eminentní zájem: sociální věci a školství. Proč máte zájem zrovna o tato dvě, jaká převratná řešení byste do nich přinesli?

Každopádně to nebyl výkřik do větru, zájem o ministerstvo práce a o ministerstvo školství vychází z našeho programu. Klademe důraz na prorodinnou politiku, která se týká rodin s dětmi, ale i seniorů. No a školství a vzdělávání jsem zdůraznil jako druhou takovou oblast našeho zájmu. Musíme se naléhavě věnovat stavu druhého stupně základních škol, podpoře řemesel, středních škol…

Co je špatně na druhém stupni základních škol?

I jako ředitel gymnázia jsem poznal, jakým tempem se snižuje kvalita žáků základních škol na výstupu.  Dnes už se naštěstí připravují změny rámcových vzdělávacích programů, RVP. Tady je lepší méně a kvalitněji – tedy co všechno žáci musejí dnes mít v RVP v rámci konkrétních předmětů, jestli náhodou některé věci nejsou zbytné. Jistěže jsou. Tady je potřeba vzít si jeden předmět za druhým a proklestit ho. Ono se to aktuálně děje. Obrovská potíž je i další vzdělávání učitelů. Školám začali chybět kvalitní učitelé, dnes už je to vidět na oborech, jako je fyzika nebo chemie. Někdy i psaním vás novinářů vzniká dojem, že školství se zlepší mávnutím kouzelného proutku. Že se přidá učitelům a bude hotovo. Vyšší platy jsou strašně důležité. Učitelé si vyšší platy zaslouží, v tuto chvíli jsme v platech učitelů na chvostu žebříčku zemí OECD. Tady jednoznačně podporuji trend nastavený dnešním ministrem Plagou. I my máme v programu pro učitele 130 procent průměrné hrubé mzdy. Nicméně jenom vyšší mzdy školství nezlepší. Musíme do nich dostat i kvalitu. Vzdělávání učitele nesmí končit promocí. Mozaiku doplňují i drobnější věci – třeba inkluze, která se dělala podle hesla ode zdi ke zdi. Model nastavený za bývalého ministerstva (Kateřina Valachová, ČSSD – pozn. red.) zásadním způsobem ovlivnil i atmosféru ve třídách. Když máte ve třídě několik asistentů, není to ku prospěchu nikoho, ani těch inkludovaných dětí, a ještě to demotivuje ostatní.

Takže méně inkluze?

Co je to méně? Děti, které  na speciálních školách nemají co dělat, skutečně mají být v základním vzdělávacím proudu. Ale je taky potřeba jasně říct, že nesmíme ztratit naše v Evropě oceňované speciální školství. Zase pro jiné děti je vzdělání v základním proudu handicapem, nepomůže jim v ničem. Mimochodem inkluze nespočívá jen v práci s handicapovanými, ale i v práci s talenty. Na to se v naší debatě o inkluzi úplně zapomnělo.

Vy byste si troufl být ministrem školství?

My jsme řekli, že budeme usilovat o účast v příští vládě a tam o prosazování našeho programu. Když se na náš program podíváte, tak to jsou věci, které se dají prosazovat z pozice ministra práce a sociálních věcí a ministra školství. Jsem učitel a dlouholetý ředitel gymnázia, pro mě je školství mise. Ale medvěd se porcuje až po honu.

Kdy jste naposledy učil?

Před pěti hodinami. Dnes ráno jsem měl se svými studenty latinu a pak kousek semináře z dějepisu, než jsem musel odjet do Prahy. Tento školní rok jsem si po domluvě s vedením školy ponechal dějepisný seminář, kde mám patnáct studentů, a hodinu latiny. Dohromady čtyři hodiny týdně. Nechal jsem si ten miniúvazek proto, že jsem nechtěl přijít o kontakt se studenty a školou. Teď jsem se tedy studentům musel omluvit, ale oni o mně vědí, že jim nezůstanu ani jednu hodinu dlužen. Nicméně tím, že jsem se stal předsedou parlamentní strany, doučím tento rok a jdu čistě do politiky. Takže mě čekají poslední týdny ve škole.

Dalo vám řízení gymnázia nějakou zásadní zkušenost? Jiný bývalý ředitel gymnázia ve sněmovně, Václav Klaus mladší, třeba vyprávěl, jak drtivá byla zkušenost z nárůstu byrokracie, se kterou byl coby ředitel konfrontován z první ruky.

Ten nárůst byrokracie si pamatuji velmi dobře, to je samozřejmě pravda. To člověka nejvíc rozčílí, že otevřete dotazník a zjistíte, že na to samé jste odpovídal před pěti dny už někomu jinému. Jednou na úrovni zřizovatele, podruhé na úrovni ministerstva. Je to naprostý šlendrián, který je potřeba vymýtit. Jasně, i tady je to běh na dlouhou trať, ale dost s tím může pomoci digitalizace.

Co vás vlastně vedlo k tomu, že jste se dal na učitelskou dráhu, nebo jak vy říkáte: misi?

Babička byla učitelka, mohl bych mluvit o rodinné tradici. Ale to nebyl hlavní důvod. Studoval jsem teologii a historii. Teologii jsem nestudoval s cílem působit jako kněz, studoval jsem ji jako laik. Věděl jsem, že budu živit rodinu a že taky musím mít nějaké povolání. Už s ohledem na budoucí práci učitele jsem si později k teologii přibral historii. Učitelství mi vždycky bylo blízké. Nechápu ho jako práci, je to povolání. Neviděl jsem se nikdy jako ten, kdo děti nutí biflovat, ale jako ten, kdo je provází na cestě za vzděláním, chápal jsem to téměř až sokratovsky.

Vyrůstal jste v rodině vysokého politika a ministra obrany. Je narození do lidovecké rodiny determinanta, musí dítě lidoveckého politika taky vyrůst v lidovce? Měl jste období, kdy byste se třeba v rámci vymezování vůči rodičům politicky vymezoval vůči otci?

To jsem neměl. Nějakým dramatickým vzdorem vůči rodičům jsem si neprošel, v žádném směru. Pro mě je taťka vzorem v tom, jak lze dělat politiku. Věcně, poctivě, slušně i na té nejvyšší úrovni. O své kandidatuře jsem se s ním samozřejmě bavil, byť musím zdůraznit, že on není žádný přítel na telefonu. Ale třeba díky tomu, že když byl taťka v politice, tak nebýval doma, dobře vím, do čeho jdu a co to obnáší pro rodinu. Velmi pečlivě jsme to doma zvažovali s manželkou, bez její podpory bych na předsedu nikdy nekandidoval. Mimochodem, táta jednou taky směřoval k tomu, že by se stal předsedou strany, než to nakonec odmítl. Teď se kruh svým způsobem uzavřel.