I když někteří z nás věříme, že ta věc snad už pomalu končí nebo snad jsme aspoň na začátku jejího konce, lze vsadit na to, že to vůbec nebude v příštích měsících, možná několika letech snadné. Už teď krachují restaurace, hotely, obchody a podniky závislé na rychlém obratu, třeba na turistech, kteří ještě nějakou dobu nebudou. Na to jsou navázány další „subjekty“, takže nejspíš se dočkáme dominového efektu, u nějž nikdo neví, jestli se nepřivalí až k němu. Skoro nikdo si teď nemůže být jistý, že jeho život se nezmění.

Odhadnout se asi dá, že hodně lidí to odnese na svém zdraví, nejen fyzickém, ale spíš duševním, přijdou deprese, pocity zoufalství, stavy, kdy člověk bude mít za to, že se celý život mořil nadarmo a že to za nic nestálo, neboť teď vidí své úsilí v troskách. Tak to při krizích bývá, určitě to tak bylo za velké hospodářské krize před devadesáti lety, ale své si museli vytrpět i lidé, kteří třeba o své majetky přišli při tzv. znárodňování, tedy vlastně loupežném vyvlastňování v padesátých letech.

Tehdy se nezabavoval nějaký vydřidušský mamon, ale nejčastěji výsledek práce pilných a přičinlivých lidí. Některé tehdy pozatýkali, zvláště drsně to odnesli úspěšní sedláci. Mnoha lidem sebrali, co se dalo, obvykle jim nechali nanejvýš malý byt v domě, který jim patřil a často ho sami postavili, pár kabátů a osobních věcí.

Muselo to být strašné, přesto naprostá většina těchto „bývalých lidí“ udržela svou úroveň i v poměrech krajně nepříznivých, udržela si ji navzdory útlaku, sociálnímu propadu a různým šikanám. Příkladem nemusí být jen aristokracie, která má noblesu za povinnost, ale i běžná česká buržoazie, která nikdy nebyla (až na výjimky) milionářská, ale opravdu šla nahoru z chudých poměrů, do nichž byla zase vražena. Ti lidé byli elitou a elitou zůstali.

A byli jí i proto, že věděli, co je v životě nakonec nejdůležitější. Majetek, slušná životní úroveň, to je sice důležité, ale přes jejich ztrátu se dá nějak přenést. Mnohem důležitější jsou věci, které se budují a drží bez ohledu na přízeň osudu. Na nich nakonec v životě hlavně záleží a z nich se jednou bude počítat, jestli ten život k něčemu byl.

Vyprávěl mi jednou jeden starší psycholog, který si ještě pamatoval pacienty, kteří za ním chodili v šedesátých letech, a byli mezi nimi právě ti, které tvrdě postihl únor 1948. Ti lidé skoro o všechno přišli, ztratili majetky, sociální postavení. Ale s tím vším se byli schopni až zázračně jednoduše vyrovnat. Prostě o to přišli, nedá se nic dělat, přenesli se přes to. Co je rmoutilo a co je přivádělo k psychologovi, byly ryze osobní věci, rozpad rodiny, smrt blízkého člověka, nešťastné vztahy. Lidi mnohem víc ničí to, jak své životy vedou, než to, na jaké hmotné úrovni je vedou. A nejdůležitější jsou vztahy s nejbližšími.

Ty jsou, říkal mi ten psycholog, nakonec pro člověka mnohem důležitější než to, jak se mu hmotně vede. Takže na to by si měl člověk dát největší pozor, na to, co má bezprostředně u sebe. Jenže ono je to zase to nejtěžší. Ale v každé krizi, i té postkoronavirové, podrží člověka nejspolehlivěji.