Snad budete souhlasit, že Echo je světský časopis (server), ve kterém se občas objeví cosi, co by se mohlo nazvat plachým náznakem náklonnosti ke křesťanství. Tedy k té složité potopené věci, jejíž zbytky se vynořují na hladinu už jen o Vánocích, a to většinou v podobě, že se jeden musí snažit, aby ve všem neviděl jen karikaturu.

Ty sympatie, či jak to říct, jsou projevovány spíš nenápadně a cudně, neboť taková je už naše doba. Zaprvé náboženství už opravdu dlouho neprostupuje životem společnosti a v tak ateizovaném kraji, jako je český, žije spíš na drobných ostrůvcích, v komunitách a na okrajích. Z toho zadruhé plyne, že lidé, i když se o to pokusí, o něm ani moc mluvit neumějí a většina ani neví jak.

I člověk, který třeba by rád, protože „cosi jaksi“ cítí, tápe v rozpacích, chybí mu slova, neví jak na to a taky se trochu stydí, možná i bojí. Samozřejmost, se kterou o víře a s tím spojených věcech mohli mluvit naši předci, je dávno pryč. Sami se toho generace zbavovali, s představou, že se snad osvobozují a vymaňují z pout, jež je prý svazovala a omezovala. Činili tak s vírou (!), že bez nich budou svobodni. No, možná, a možná jim to za to stálo. Dopadlo to tak, že lidem dělá pak problém promluvit o čemkoli složitějším, tak aby to mělo hlavu a patu, a z té svobody a odpoutanosti jde na ně úzkost, někdy i nevolnost z prázdnoty, kterou si někteří, možná mnozí, uvědomují tak silně asi právě o těch Vánocích.

Ale Vánocům předchází advent čili příchod. A co je na tom příchodu nejdůležitější, že nikdy jindy nejsou dny tak krátké a tmavé. A nikdy jindy člověk tak netouží po obratu, který mu symbolizuje světlo, které se právě v těch vánočních dnech začne na svět navracet. A tak se lidé ženou do těch posledních dnů roku, aby už je měli za sebou, přičemž pak uštvaní lapají po dechu - a trpí na duchu.

To v náboženství ponoření a uvěznění předci si s tím uměli poradit jinak. Byli zapojeni do celého důmyslného systému liturgických událostí, kterými si tu nejtemnější část roku prosvětlovali a prozařovali. A snad nejgeniálnější vynález byly roráty, ranní bohoslužby se zpěvy. Nejkrásnější jsou prý české mariánské roráty, prý je zavedl Karel IV., který na takové věci měl obzvláštní talent. Taky to by otec vlasti…

To se děje tak, že se musí brzy ráno vstát, obvykle tak v šest hodin, tedy za úplné tmy. Člověk se obleče, většinou se ještě ani nenasnídá a vydá se do kostela. Ta kráse těch starých dob spočívala v tom, že si s sebou vzal lucernu nebo nějaké svítidlo a čerstvým sněhem si prošlapoval cestu k chrámu. Ten tonul ve tmě, ale na oltářích svítilo pár světýlek. Byla to iluminace v té nejprostší, a přitom nejkouzelnější podobě. Pak v kostele mohl dostat svíčku, jako se mi to stalo tento týden v chrámu Narození Panny Marie v Roudnici nad Labem, kam jsem i kvůli rorátům přijel a přespal na faře v bývalém augustiniánském klášteře. Ten jedinečný gotický chrám, který stál už za Karla IV., voněl kadidlem a blikalo v něm pár světýlek, jež drželo v dlaních několik lidí, kteří se v tom městě na takovou věc sejdou. Byli trochu jako broučci, kteří se ostatně tedy kousek v Krabčicích vylíhli v hlavě evangelického pastora Jana Karafiáta, byť tady to byli broučci spíše katoličtí.

S tím světlem v dlaních pak člověk stál v kostele, který stále byl ještě ponořený do tmy, i když v gotických obloucích už přece jen trochu bledlo. Několik žen, které na to mají větší talent, zpívalo ten dávný chorál, který tu liturgii pojmenoval: Rorate coele desuper – Rosu dejte, nebesa shůry. Prosba za déšť, ale také za milost a vůbec věci potřebné do života. A kněz prováděl ty dávné úkony u oltáře, jehož obrysy se teprve vynořovaly ze tmy. Bylo to mysterium, které bylo stejně tak důmyslné jako prosté, jako je prosté a důmyslné každé ranní svítání.

Člověk vyšel z kostela, kde se už začínal zachmuřený den a hned i svět s lidmi, kteří o něčem takovém, jako jsou roráty, nemají už většinou vlastně ani tušení. Přitom je to tak jednoduché, prověřené a tak na dosah. Jenom se o tom už skoro nedá mluvit, tak to tady zkouším.