Přesvědčit někoho, že bílá je černá, vyžaduje odvahu a vytrvalost. Stejně odvážný musí být premiér, který se chlubí snižováním daní ve chvíli, kdy sněmovnou prohání zákon na jejich zvyšování. Andrej Babiš (ANO) má takovou odvahu a dobrá polovina zdejších občanů mu věří, přinejmenším v listopadovém průzkumu STEM. Těžko pochopit, jak to dokáže, když o tom, že se daně zvyšují už od roku 2014, existují veřejně dostupné informace.

„Za posledních šest let jsme snížili 100 miliard daní,“ řekl Babiš v rozhovoru pro Právo, a postaral se tak o novinové titulky. V reakci nikdo nepřipomněl, že podle dokumentace ke státnímu rozpočtu vyrostla „za posledních šest let“ daňová kvóta z 33 procent na letošních 35,2 procenta a v příštím roce se trend nezastaví. Znamená to, že příjmy finančních úřadů jsou stále vyšší ve srovnání s tím, co se v Česku vyprodukuje, přesto lidé věří a novináři nevyvracejí, že se daně opravdu snižují. Jako by nějaká tajemná síla z vesmíru každý rok nasměrovala stále větší část výdělků českých občanů do státní pokladny, i když se její nejvyšší správce ze všech sil snaží, aby lidé nemuseli platit. Pak je tedy třeba onu vesmírnou moc pojmenovat.

Jenže nejde o neosobní vesmírnou sílu, ale o téhož Babiše, případně jeho kolegy z levicově-populistických vlád po roce 2013. Informace, že se daně snížily o 100 miliard, odpovídají věrohodným statistikám ministerstva financí, ovšem podle stejného zdroje platí, že se jiné daňové položky zvýšily o 300 miliard. Kdo je v tomto případě padouch a kdo hrdina, dokazuje podrobnější přehled.

Babišova úspora na daních dosahuje přesně 98,8 miliardy a k číslu došli na financích tím způsobem, že sečetli dopady všech daňových zákonů v průběhu šesti let. Například v roce 2015 byla zavedena druhá snížená sazba DPH na úrovni deseti procent pro knihy, léky a dětskou výživu, od letoška také na hromadnou dopravu. V průměru tím daňoví poplatníci ušetřili čtyři miliardy ročně a celková úspora šesti let dosahuje 20 miliard.

Na vůbec největším poklesu daní posledních let nemají Babiš a jeho lidé velkou zásluhu. Poplatníci, kteří vychovávají nejméně dvě děti, mohou využít vyšší slevy, a tím za šest let ušetřili 28 miliard. Vedle toho ještě mohli odepsat šest miliard, když poslali dítě do školky. Tato opatření ovšem byla hlavním trhákem programu lidovců a po jejich odchodu z vlády v této strategii nikdo nepokračoval. Poslední významnější položkou je zhruba čtyřmiliardová částka, kterou dostanou ročně navíc pracující důchodci, protože od roku 2014 mohou znovu uplatnit daňovou slevu na poplatníka. Na tom nemá ANO ani jiné vládní strany už vůbec žádnou zásluhu. Pravidlo, že penzisté nemají nárok na slevu, zrušil Ústavní soud, a tak exekutivě nezbývalo než akceptovat, že za uplynulých šest let vydělali 23 miliard čistého navíc.

Jak obrat poplatníka, aby si toho nevšiml

Přisvojovat si cizí zásluhy, případně se pochválit za to, že ráno vyšlo slunce, patří k nástrojům politické propagandy. Na druhé straně je možné odclonit kritiku za nepopulární kroky – a Babišovi propagandisté to dokážou. Svědčí o tom další premiérův výrok, který se minulý týden dostal do novinových titulků. „Jen si vezměte superhrubou mzdu, to je podvod ODS, která slibovala zaměstnancům rovnou daň 15 procent a ve výsledku z toho je nynějších 20,1 procenta,“ prohlásil a tím předem zablokoval možnost kritiky, že na konstrukci se superhrubou mzdou vydělává nejvíc jeho vláda.

Zavedení pojmu „superhrubá mzda“ v roce 2008 nebylo součástí podvodu, vláda Mirka Topolánka (ODS) tím sledovala výchovný efekt. Do té doby zaměstnanec viděl na výplatní pásce hrubou mzdu a kromě ní ještě srážky, které stát vyžaduje prostřednictvím daně z příjmu a pojistného. Dnes se člověk z pásky dozví i to, jaké pojistné za něho platí zaměstnavatel. Kritiku si Topolánek a jeho experti vysloužili tím, že zavedli rovnou daň z příjmu ve výši 15 procent, ovšem rozšířili ji z hrubé na superhrubou mzdu. Tím se dopustili hříchu dvojího zdanění. Jak správně připomněl premiér Babiš, chtěli splnit volební slib na jednotnou patnáctiprocentní daň z příjmu, ovšem v rozpočtu to nevycházelo, a tak rozšířili daňový základ. Patnáct procent ze superhrubé mzdy opravdu znamená sazbu 20,1 procenta z hrubé mzdy.

Byl to opravdu neseriózní trik a jeho neudržitelnost si záhy uvědomili i občanští demokraté a jejich spojenec, tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek z TOP 09. Proto ještě stihli s platností od roku 2015 superhrubou mzdu zrušit a stanovili, že napříště budou zaměstnanci platit 19 procent z hrubé mzdy.

Pak ovšem nastoupila vláda Bohuslava Sobotky a její ministr financí Andrej Babiš spočítal, že zrušením superhrubé mzdy podle plánů ODS a TOP 09 klesnou příjmy rozpočtu zhruba o 20 miliard. ČSSD, ANO a lidovci proto odhlasovali, že se nic rušit nebude, a Babiš se od té doby stal hlavním obráncem pochybného modelu. Nejdřív zdržoval s tím, že „zdanění příjmů fyzických osob je předmětem dlouhodobých komplexních analýz“, poté likvidaci superhrubé mzdy sliboval, ovšem průběžně posouval termín. Naposled v rozhovoru pro Právo, v němž oznámil, že příslušný zákon prosadí do roku 2021. „Dost ale záleží na sněmovně, jestli zase nebude obstruovat,“ upozornil, že ani tento termín není jistý. A průběžně připomíná, že superhrubá mzda je „podvod ODS“, zatímco on ji chce zrušit a poslat tak přes 20 miliard zaměstnancům. Tím se efektivně předchází kritice, že konzervací superhrubé mzdy po roce 2015 zvýšily vládní strany poplatníkům daně o 100 miliard.

Za zvýšení daní lze označit i další podobný krok. V roce 2015 zrušila Sobotkova vláda daňovou reformu premiéra Nečase, jedno její opatření však zachovala. Reforma převáděla část pojistného ze státního penzijního systému soukromým fondům a výpadek bylo třeba nějak nahradit. Proto Nečasova koalice zvýšila sazbu DPH o jeden procentní bod, to odpovídá částce okolo 20 miliard ročně. Protože reforma skončila, tak si státní pokladna za posledních pět let přisvojila sto miliard původně určených penzistům. Jde o pětkrát vyšší částku, než poplatníci ušetřili na široce inzerovaných slevách DPH za knihy, léky a restaurační služby.

Ve stejné míře se požadavky státu zvyšovaly ještě v jednom ohledu. Složitost daně z příjmu fyzických osob se nevyčerpává superhrubou mzdou, ale také slevami, které už od roku 2008 umožňují daňovému poplatníkovi odečíst z vypočtené daně každý rok 24 840 korun, stejnou částku za manželku v domácnosti a o něco nižší položku za děti. Proto skutečná daňová sazba zaměstnanců nedosahuje 15 procent superhrubé mzdy ani 20,1 procenta hrubé mzdy, ale bývá výrazně nižší. Pro bezdětného daňového poplatníka s průměrnou mzdou letos dosáhne 14,1 procenta z hrubé mzdy. Pokud bere jedenapůlnásobek průměrného platu, pak platí o dvě procenta víc. Slevy na členy rodiny snižují daň ještě mnohem radikálněji. Pokud má zaměstnanec s průměrnou mzdou doma manželku, která se stará o dvě děti, neplatí díky slevám do letoška vůbec žádnou daň. Jeho kolega s jedenapůlnásobkem průměrné hrubé mzdy platí 6,5 procenta.

Právě reálné sazby daně z příjmu se často zvyšují podle principu, který ekonomové ve světě nazývají „zlodějská daň“ nebo „studená progrese“. V systémech s několika sazbami daně z příjmu se vlivem inflace přesouvá stále větší část toho, co člověk vydělá, do pásma s vyšší sazbou; člověk tak státu odvádí každý rok o něco větší podíl svých příjmů. Česko má v zásadě jedinou sazbu, ovšem stejný efekt nastává tím, že s rostoucím platem klesá vliv daňové slevy. Občan s průměrným platem sice letos odvede 14,1 procenta z hrubé mzdy, ovšem ještě v roce 2014 to bylo 12,1 procenta. Občan s jedenapůlnásobkem průměru a čtyřčlennou rodinou dnes odvede 6,5 procenta, před pěti lety to však bylo 3,5 procenta. Jinými slovy: průměrná hrubá mzda vyrostla od roku 2014 o 34 procent, daň z příjmu o 57 procent.

Efekt „zlodějské daně“ je možné vyvážit, když se zvýší slevy, ovšem vláda to s výjimkou slevy na druhé a další dítě neudělala. Proto v uplynulých pěti letech vybrala tímto způsobem třetí stomiliardu navíc. Jenom letos vyplývá z dat státního rozpočtu, že „zlodějská daň“ vynese 37 miliard. V tomto směru ovšem nemá vládní marketing velkou práci zabránit nepříjemné debatě. Zvýšení reálné sazby daně z příjmů o dvě procenta je zatím pod rozlišovací schopností většiny populace, a proto se opoziční politici ani nepokusili tento fakt vážně kritizovat.

Provaz, který neškrtí

Mluvit o daních znamená dnes z pohledu vládních politiků mluvit o provazu v domě oběšencově. Nejde se tomu však vyhnout, když sněmovna hlasuje o dvou zákonech, které daně zvyšují. Zátěž pro poplatníky zvýší v příštím roce o 28,3 miliardy, přitom tři čtvrtiny této částky zajistí odklad při vracení DPH a tabáková daň.

Proti nespokojencům a jejich výkřikům lze bojovat různými prostředky, například tvrzením, že provaz tolik neškrtí. Zároveň se totiž o 5,7 miliardy sníží daně, hlavně půjde dolů DPH u tak populárních komodit jako pivo anebo u některých služeb, na které dopadne povinnost EET. Pak je možné prohlásit, že smyčka mnohem víc škrtila za minulých vlád, „které na rozdíl od nás daně zvyšovaly“, a za příklad uvést manévr s výše zmíněnou daní vypočtenou ze superhrubé mzdy, který ve skutečnosti zátěž obyvatel snižoval. Také lze tvrdit, že provaz se stahující se smyčkou je vlastně užitečný. Pro někoho to sice může být nepříjemné, jde však o dobrou věc, která pomůže, aby vláda „zvýšila důchody“ a rodičovský příspěvek.

Ve 40. letech minulého století popsal levicový myslitel Arthur Koestler na příkladu Sovětského svazu, jak funguje státní propaganda. „Využívá dvě metody, nepřímou metodu potlačení faktů a metodu přímé propagandy,“ napsal v knize esejů Jogín a komisař a poté podrobně vysvětlil, jak efektivně tyto metody fungují a dokážou přesvědčit dokonce západní intelektuály. V Česku stačí pro ilustraci stručný popis, jak šikovně ANO a jeho marketingové oddělení vede veřejnou diskusi o daních.