Válka na Ukrajině jako ruský obchodní projekt. O válce a selhání státu s podnikatelem Petrem Krogmanem

Pracujeme na ekonomické obnově agresora

Válka na Ukrajině jako ruský obchodní projekt. O válce a selhání státu s podnikatelem Petrem Krogmanem
Pracujeme na ekonomické obnově agresora

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Válka na Ukrajině trvá už víc než pět měsíců. Jednou z věcí, kterou nám dovolila kriticky nahlédnout, je zdánlivě nekonečná závislost na ruských surovinách, zejména plynu a ropě, od kterých se teď západní země snaží zoufale odstřihnout, aby potrestaly Rusko za to, že poslalo na Ukrajince tanky. Podnikatel a prezident nově vzniklé Ukrajinsko-české obchodní komory Petr Krogman se ale domnívá, že porážka Ruska není možná, aniž je přestaneme ekonomicky podporovat. Pouze děla podle něj Ukrajincům válku nevyhrají, je potřeba dát do pohybu ekonomiku.

Vaše společnost Agromino podniká na Ukrajině v zemědělství. Třetinu farem máte na okupovaném území. Dá se vůbec za časů války dělat byznys?

Na okupovaných územích Rusové odstavili naše vedení a drancují. Se zamaskovanými obličeji nám kradou obilí. Člověk nad tím nemá žádnou moc. Soustředíme se na zbylé dvě třetiny farem. Už jsme začali žně, takže řešíme standardní záležitosti jako naftu, čištění, sušení, platy a logistiku. Akorát musíme bohužel platit čtyřikrát větší náklady na dopravu než dřív, protože Rusové blokují přístavy. 97 procent zemědělského vývozu Ukrajiny šlo vždy přes moře, z toho 60 procent přes tři hlavní černomořské přístavy Oděsa, Černomorsk a Južný. Je potřeba, aby vlády států jako Egypt, Izrael, Pákistán či Turecko, které odebírají ukrajinské obilí, eliminovaly ruskou blokádu a začaly doprovázet námořní konvoje. Mrzí mě ale, když se bavím s farmáři z Německa či Francie a oni říkají: Tahle situace je fajn, my máme dvojnásobné ceny, žádné transportní náklady se nám nezvýšily, kéž by to takhle trvalo věčně. A stejně skvěle je na tom Rusko, které bez problémů exportuje za dvojnásobné ceny. Ukrajina byla nejlevnější supermarket v kraji. A tím, že ho zavřete, všichni ostatní zdraží. A zaplatí to běžný spotřebitel. Stejně je to i s energiemi. A krátkozrací podnikatelé si libují a nedochází jim, že si pro ně za chvíli Rusové taky dojdou.

V květnu jste se stal prezidentem Ukrajinsko-české obchodní komory. Jak se díváte na ukrajinský návrh, že bychom se měli společně s Finskem a Švédskem podílet na poválečné obnově Luhanské oblasti? Je to pro Česko spíš příležitost, nebo past?

Celý Luhansk má dnes obsazený Rusko, takže jsou to bezpředmětné diskuse. Nemá smysl vybírat si lokality nebo odvětví. Kdo umí dělat teplárny nebo kotle, půjde do měst, která je budou potřebovat, ať už to bude Kyjevská nebo Charkovská oblast. A stejně tak je jedno, zda to bude německá, česká, nebo polská firma. Říct si, že české firmy půjdou sem a nikam jinam, to mi nedává logiku.

Premiér Petr Fiala řekl, že chce s rekonstrukcí Ukrajiny začít už teď, ministr zahraničí Jan Lipavský kvůli tomu jel jednat do Kyjeva. Napadá vás, jak by ta pomoc měla vypadat?

Tak, jak to dělají členové naší komory. Firma Ravak má fabriku se 200 zaměstnanci u Kyjeva a funguje. My tam máme 800 lidí a taky fungujeme. Obdobně Ferrit v hornictví, Enkom v energetice, ZVVZ ve vzduchotechnice či Scanrock ve stavebnictví. Další náš člen, ICE industrial services ze Žďáru nad Sázavou, dodává pro ukrajinskou armádu z betonu 3D tiskem vyráběné zátarasy a opevnění a umí dělat i levné domy. Bednář či Farmet tam dovážejí zemědělské stroje a dokážou dělat konkurenci i firmám, jako je John Deere. Stačí otevřít oči a podívat se, kolik českých firem tam je. Na Ukrajině jsou příležitosti, levnější pracovní síla i komodity – nejen ty zemědělské, ale i železná ruda nebo plyn.

Je špatně, když někdo čeká, až za něj někdo jiný vyhraje válku. Takhle byznys nefunguje. Je potřeba jít do rizika. Jsem hodně zklamaný z EGAPu (Exportní garanční a pojišťovací společnost). Je to státní firma, která rozházela spoustu peněz v úplně nesmyslných regionech, zejména v Rusku. A teď tam, kde by to stálo za to a kde jde o náš bezpečnostní zájem, protože mezi námi a Ruskem musí být funkční Ukrajina jako ochranná hráz, tak od ní dávají alibisticky ruce pryč. Na co je máme? Tohle skandální chování je dědictví po minulé vládě. A stejně se chová i Česká exportní banka. Obě tyto společnosti bez uzardění na ministerstvu průmyslu a obchodu koncem června prohlásily, že od února Ukrajinu odepsaly a seškrtaly i to, co bylo dřív.

Předpokládám, že argumentovaly tím, že je Ukrajina kvůli probíhající válce rizikový trh. Vy to vidíte jinak?

Je to absurdní. Všichni se baví o tom, jak by se mělo pomoct, jak snížit rizika pro firmy, které chtějí na Ukrajině investovat, ale tyto instituce se chovají úplně opačně. Bez záruk žádná komerční banka firmám na projekt nepůjčí ani korunu. Alibističtí úředníci dali od Ukrajiny ruce pryč a jsou radši, že je sem natažena trubka a kupujeme ropu a plyn z Ruska, protože je to pohodlnější. Platíme do Ruska 500 milionů korun denně. Za 130 dnů války jsme zaplatili 65 miliard Rusku. A jak jsme pomohli Ukrajině? Oficiální čísla jsou okolo čtyř miliard. Do Ruska jsme poslali patnáctkrát tolik. Ukrajině dobře pomáhá ministerstvo obrany, ale ministerstva průmyslu a financí pracují spíš na obnově Ruska a jeho ekonomického potenciálu.

A jak moc jsou podle vás důležité ty ekonomické stimuly Ukrajiny? Častěji slyšíme, že Ukrajinci k porážce ruských okupačních vojsk potřebují západní tanky a těžkou vojenskou techniku…

Nevydržíte, pokud vám nefunguje ekonomika, nevyrábí se a nevybírají se daně. Je potřeba obojí, jak zbraně pro obranu, tak funkční ekonomika. EGAP zastavil i pojišťování, takže i České dráhy, které jsou taky členem komory, respektive ČD Cargo, nemohou dopravovat zboží mezi Ukrajinou a Českem, protože jim EGAP nepojistí vagony. Státní instituce z resortu ministerstva financí jako EGAP a Česká exportní banka fakticky uvalily sankce i proti Ukrajině. Já osobně v zásadě nepotřebuji od českých institucí nic. Ty nedostatky tlumočím spíš za naše členy, kteří na Ukrajinu dovážejí nebo tam chtějí investovat. My naopak z Ukrajiny vyvážíme.

Možnosti exportu se ale kvůli válce také značně zkomplikovaly.

Rusové úmyslně blokují logistické cesty a zejména Černé moře. Ta válka je ruský obchodní projekt. Rusko se snaží zabrat Ukrajinu i kvůli tomu, aby mu nekonkurovala na trhu s plynem a ropou. Ukrajina by dokázala nahradit ruské dodávky plynu do Evropy na 30 let. Chtějí se zmocnit energetických a potravinových komodit a vydírat tím celý svět, zvýšit svoji tržní sílu. To je ruská mentalita. A zbytek světa to bohužel ještě nepochopil. Díky válce Rusko inkasuje za své komodity několikanásobné částky. Bere dvakrát tolik za pšenici a dvakrát až pětkrát tolik za energetické suroviny. Je potřeba, aby do toho vstoupil stát, protože byznys nerozlišuje, jestli kupuje ruskou, evropskou, americkou, nebo jinou ropu. Vezme tu nejlevnější. Přitom si ale neuvědomuje, že ruská ropa a plyn mají obrovské vedlejší náklady. Platíme si fakticky svoji budoucí okupaci.

V ekonomii se mluví o tzv. negativních externalitách — vícenákladech, které daný podnik neplatí a musíme to za něj nakonec zaplatit my. Takže podnik odebírající ruský plyn, který je třeba o dolar levnější, se chová jako černý pasažér. Pro něj je to fajn, on vydělá. Ale že my všichni to pak musíme zaplatit v drahých potravinách, elektřině, benzinu, v nákladech na obranu, v tom, že třeba přijdeme o svobodu, to ten podnik už nezajímá. Stát musí říct: A dost, kdo chce brát ruskou ropu a plyn, ať bere, ale bude na ně uvaleno 30procentní clo, aby se do ceny promítly i ty negativní náklady.

Můžeme se v Česku bez ruského plynu a ropy obejít úplně?

Ano, ale je potřeba nakoupit obě komodity z více zdrojů. Třeba ve Spojených státech se obrovská část ropy převáží vlaky. Doprava vlakem stojí zhruba 10 až 12 dolarů za barel ropy, doprava potrubím stojí 4 dolary. Při ceně kolem 100 dolarů za barel ten rozdíl nehraje roli. Podobně je to s plynem. Máme tu podniky, které pálí obrovské množství plynu. Elektrárna Počerady je schopna spotřebovat až 15 procent roční české spotřeby. Stejně tak Agrofert, nejen v Česku, ale i v dalších fabrikách za hranicemi, odebírá zhruba 2 miliardy metrů krychlových plynu za rok – to je čtvrtina celkové české spotřeby anebo jako všechny české domácnosti dohromady. Chováme se jako ropný a plynový emirát, místo, abychom řekli: Pokud chceš spotřebovávat ruskou ropu a plyn a platit ruskému rozpočtu a armádě, tak zaplatíš vícenáklady na vybavení české armády, abychom se mohli ubránit negativním důsledkům tvého chování. To je návrh, se kterým už přišla i polská a slovenská vláda, naposled dokonce třeba G7. Musí se snížit inkaso ruského státu zastropováním ceny nebo procentní sazbou, clem. Princip je stejný. Je potřeba říct českému byznysu, aby začal rozlišovat, jestli spotřebovává ruský plyn, anebo norský, africký, kuvajtský… Musí se z něj stát prašivá komodita, kterou nikdo nechce. Rusové pak půjdou za Čínou a budou se jí podbízet. A Čína jim dá ochutnat jejich vlastní medicínu. Bude je vydírat a zaplatí jim tak polovinu. A díky tomu odmítne americký, katarský a australský plyn. Ten pak bude hledat během dvou týdnů až měsíce kupce v Evropě a přijde s ním i nižší cena. To je začátek cesty k potlačení inflace i vítězství nad Ruskem.

A je opravdu možné uspokojit evropskou poptávku po plynu úplně bez Ruska?

Evropa spotřebuje ročně 400 miliard metrů krychlových plynu. Z toho dodávalo Rusko jen zhruba třetinu, to je 150 miliard. Dnes už bude podíl Ruska dokonce pod 100 miliard, protože ruský plyn začal nahrazovat zkapalněný zemní plyn – LNG. A toho se celosvětově zobchoduje tolik, že dokáže nahradit ruské dodávky do Evropy čtyřikrát.

Když mluvíte o LNG, není pro jeho přepravu ještě stále málo terminálů?

Terminálů je dost. Posledních deset let byly v Evropě využity jenom z poloviny. Začínají se využívat teprve teď. Ve Španělsku, ve Francii, v Itálii je jich nejvíc. My bychom je ale potřebovali ideálně u německo-polské hranice, kde máme lepší propojení plynovody. Řešením jsou plovoucí terminály, v jednom z nichž si právě Česko prostřednictvím ČEZu zamluvilo zhruba třetinu své potřeby. Plovoucí terminál stojí 300 milionů dolarů, to je asi 7 miliard korun. Srovnejte si to s tou půlmiliardou, co platíme do Ruska denně, a zjistíte, že za 14 dnů jim pošleme cenu jednoho terminálu. Jen z peněz, co posíláme do Ruska, si můžeme koupit dva terminály měsíčně nebo 24 terminálů za rok. Přes jeden klasický terminál zvládne přejít za rok 8 miliard metrů krychlových plynu: to znamená, že pokryje zhruba roční spotřebu České republiky. Případný roční pronájem by stál 40 až 60 milionů dolarů, takže dvoudenní platbu do Ruska.

Chápu. Jak je ale možné, že dnes nakupujeme z 98 procent ruský plyn, když jsme od něj po revoluci utíkali? Proč už nemáme LNG terminál dávno?

Protože z rozhodování státu byla odstraněna ekonomická racionalita a stát rezignoval na svoji roli, kterou je korigování tržních selhání. Pro krátkodobý zisk jsme obětovali energetickou nezávislost. Minulá vláda byla navíc v konfliktu zájmů, když soukromý zájem byl upřednostněn před zájmem celospolečenským. Příliš se naslouchá podnikům, které sledují jen zisk a společenské vícenáklady je nezajímají. Stát proto nepromítl vícenáklady včas do cen rizikových komodit prostřednictvím cel a selhává v tom bohužel dodnes. Takže nás teď zdánlivě levný plyn vychází velmi draho a v bezpečnostních nákladech nás to bude stát ještě násobně víc.

Jakub Fujáček