Záběry hořící katedrály Notre-Dame obletěly během desítek minut celý svět a vyvolaly vlnu zděšení jako v případě velkých živelních či jiných globálních katastrof. Notre-Dame je zkrátka jedním ze symbolů naší civilizace a hlásí se  k němu nejen Evropané. Katedrálu ročně navštíví okolo třinácti milionů lidí – ale ani těm, kteří si tuto památku světového významu neprohlédli osobně, není lhostejná.

Hledá se řešení

Ihned po zdolání požáru a posuzování škod vyvstala jedna otázka, která značně rozdělila veřejnost i odborníky. Jak přistoupit k obnově katedrály? Diskusi rozvířil francouzský premiér Édouard Philippe, který hned následující dny po katastrofě prohlásil, že nová podoba sanktusníku, úzké dřevěné věže, která lehla popelem, vzejde z mezinárodní architektonické soutěže. Postup hledání soudobého pojetí věže pak podpořil také prezident Emmanuel Macron. Fanoušci takového přístupu k obnově katedrály oceňovali rozhodnost a odvahu představitelů Francie vydat se tímto směrem.

V českém kontextu si takový scénář představit nedokážeme – čeští vrcholní politici se k architektuře vyjadřují maximálně svým odhodláním nechat se přivázat k bagrům, jen aby vzniku moderní stavby zabránili. Ve Francii je ale situace jiná a současná architektura zde rezonuje podstatně víc. Francouzští pováleční prezidenti nové moderní veřejné budovy sami iniciují a prosazují. V tomto ohledu se nejvíc proslavil François Mitterand, který v 80. letech osobně (a navzdory silnému odporu Francouzů) prosadil kromě jiných velkých projektů rekonstrukci muzea Louvre včetně slavné prosklené pyramidy, ze které se od té doby stala hlavní ikona moderní Paříže. Macron i Philippe tak dost možná pochopili, že odvážná obnova Notre-Dame se může stát jejich nesmazatelným podpisem na tváři Paříže. Po oznámení záměru vyhlásit architektonickou soutěž na novou podobu sanktusníku zaplavilo internet velké množství vizí, jak by se katedrála mohla proměnit.

Jenže francouzský parlament před pár týdny schválil zákon, podle kterého se Notre-Dame musí po rekonstrukci vrátit do své poslední známé podoby před požárem. Tedy žádné nové prvky, materiály či tvar – střechu i věž mají nahradit věrné kopie původních.

Zakonzervovat!

Není to ideální přístup. Vysílá totiž jednoznačný signál: jediná správná podoba katedrály Notre-Dame je ta, jak ji známe my. Tvář drtivé většiny historických památek se ale měnila v průběhu času, nesou odkazy následujících epoch, takže dochází k pestré směsici stylů, které se vzájemně doplňují a vytvářejí jedinečnost díla. Notre-Dame není výjimkou. Věž, kterou zničil požár, doplnila katedrálu až v 19. století – šest set let po jejím dokončení. Proč bychom tedy měli právě ji považovat za pevně danou součást stavby?

Pokud by došlo k podobně rozsáhlému požáru Notre-Dame ve stoletích předchozích, nestála by v Paříži katedrála v podobě před jarním požárem. Došlo by k její přestavbě, modernizaci. Stavby se zkrátka v průběhu času proměňují. Kdyby ji plameny nepoškodily, nikdo by její proměnu nežádal. Jenže oheň vypukl a vzal s sebou celou střechu i s věží, jejíž hodnota spočívala především v tom, že šlo o originální dílo z 19. století. Věrná kopie, replika, vzniklá v době o sto padesát let později tuto hodnotu nemůže v žádném případě nahradit. Pokusit se nalézt nové řešení odrážející dnešní dobu by ovšem katedrále mohlo přinést novou kvalitu, podobně jako zmiňovaná věž v 19. století.

Dnes jsme svědky mnohdy až hysterické snahy zachovat naše města a budovy tak, jak jsou. A to bez ohledu na jejich skutečné kvality. Z historických center se tím stávají skanzeny, protože se je snažíme udržet v podobě, která už ovšem neodpovídá dnešním potřebám, budovy se pak i při nutných rekonstrukcích a přestavbách snažíme udržet v jejich „původní“ podobě. Tedy v té, kterou si pamatujeme my. Pokud se bavíme o globální ikoně typu Notre-Dame, je postup pochopitelně složitější. Přesto bychom se ale neměli bát nových citlivých řešení. Pokus najít novou podobu (již neexistující) věže na základě mezinárodní architektonické soutěže by přesně takové řešení mohl přinést. Své návrhy by totiž bezesporu představily největší kapacity současné architektury a taková diskuse by přinesla mnoho zajímavých podnětů. Její násilné uzavření nikoli.