KOMENTÁŘ daniela kaisera

Společnost, kterou ochromí jeden dron

KOMENTÁŘ daniela kaisera
Společnost, kterou ochromí jeden dron

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V Británii dokázal strach z dronu na 37 hodin paralyzovat letiště a desetitisíce pasažérů. Zčásti je to daň za pokrok technologií, zčásti za vyměknutí naší civilizace.

Je předvánoční příběh o tom, jak dokázaly nejasné zprávy o dronu na den a půl paralyzovat druhé největší letiště v Británii, předzvěstí budoucnosti? Každopádně je to civilizační otázka, neboť levné létání je jednou z nejcharakterističtějších vymožeností naší doby (a v této věci je třeba přiznat kredit Evropské unii; v Evropě se o liberalizaci a zlevnění létání před dvaceti lety postaral komisař Neil Kinnock). Z jedné strany demokratické létání už dnes ohrožuje obsesivní boj proti emisím CO2, z druhé strany obavy z teroristických útoků, ať už by je způsobila bomba na palubě, nebo dron na ranveji. V Evropě je dnes tolik muslimů a tolik lidí, kteří se útoku z jejich  středu bojí, že pak stačí jedny velké oči a běh společnosti začne kolabovat.

Britské úřady v noci z pátku na sobotu zatkly podezřelou dvojici, muž a žena byli předběžně odsouzeni tiskem, jejich fotografie a jména vypuštěna na veřejnost, aby je policie den v neděli musela propustit, protože došla k názoru, že oni žádný dron nad letištěm neproháněli.

Proti nebezpečí, které pro civilní letectví mohou představovat drony, lze budovat obranu (což se už děje, pokud máme věřit zprávě, že Gatwick urychleně nainstaloval izraelské protidronové systémy), lze také idioty s drony, kteří prý ohrožují bezpečnost civilního  letectva čím dál častěji už dnes, aktivně stíhat a trestat. Vzhledem k tomu, jak je letecká doprava důležitá, nebudou snad tabu ani úvahy o zákazu prodeje těchto hraček nebo aspoň o jejich přísném licencování.

Ale pak je tu jeden aspekt naší civilizace, který se zakázat nedá. Tím je obecná ustrašenost a z něho vyplývající nepružností tzv. bezpečnostních expertů. Britský úředník na tiskové konferenci mimoděk připustil, že se přemýšlelo i o sestřelení dronového vetřelce, ale upustilo se od toho pro případ, že by padající munice nebo dron někoho zranily. (Jakoby všude kolem Gatwicku byla hustá zástavba.) Od 11. září 2001, tedy z dnešního pohledu odjakživa, procházíme na letištích všichni kontrolami, které lidstvo stály dohromady miliony hodin života. Systém je masivní a slepý, nastavený nikoliv tak, aby posuzoval různou míru podezřelosti mezi pasažéry, ale aby jeho tvůrce nešlo nařknout z diskriminace skupin pasažérů.

Dochází potom k naprosto absurdním situacím, jakou zažil Mnichov letos v červenci. Zácpu podobnou zácpě v Gatwicku spustila jedna paní, která o půl šesté ráno šla na odbavení a při kontrole jí v kosmetické taštičce našli tekutinu. Nechtěla ji vyhodit, vrátila se na odbavení, podle předpisu taštičku odbavila jako cestovní zavazadla a bez ní se vrátila k osobní kontrole. Podruhé ji už neprohlédli a než si to uvědomili, dáma se ztratila v davu. V klidu nastoupila do  letadla, odletěla, mezitím se ale dal do pohybu tzv. bezpečnostní systém. Personál na letišti se, jak napsal německý publicista Wolfgang Herles, vyznačuje tím, že má mnohonásobně větší strach z porušení předpisů, než mají pasažéři z toho, že by vylétli do vzduchu. V Mnichově tedy policie vyklidila terminál,  výsledkem bylo zrušení 330 letů a 2000 vynucených noclehů na letišti. To všechno v nesnesitelném vedru letošního léta, to všechno přesto, že kontrolorům muselo být jasné, že rozespalá dáma ve středním věku s kabelkou asi nebude teroristka.

Hysterie, která se velkých evropských společností dnes už při malém podnětu zmocňuje, zpravidla není dána reálným zhodnocením rizika (které je samozřejmě namístě a po kterém by měly přijít pokusy to riziko umenšit – v tomto případě ostřejší kontroly při  vstupu na Západ, méně intervencí na Blízkém východě), ale snahou ukázat snahu, vyvázat sám sebe z odpovědnosti. Výsledkem je robotické uplatňování předpisů a orgie předběžné opatrnosti.

Obojí v náznacích zažíváme i v České republice. V březnu 2016, kdy v Bruselu vraždili džihádisté, vyhlásil ministr vnitra Milan Chovanec tzv. první stupeň ohrožení terorismem („potřeba zvýšené bdělosti“) a doporučil „vyhýbat se místům s vysokou koncentrací osob.“ První stupeň ohrožení nebyl odvolán dodnes. Naštěstí česká společnost nežije s pocitem tikající civilizační bomby a není ani tolik prostoupena obsesí „health and safety“. Možností kazit si Vánoce je u nás pořád ještě řádově méně.

24. prosince 2018