komentář Jiřího Peňáse

Není ta výmluva na Babiše infantilní?

komentář Jiřího Peňáse
Není ta výmluva na Babiše infantilní?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ke včerejšímu dni se s očkovací vakcínou ve svém rameni seznámilo 862 670 občanů ČR, dvojí dávka byla aplikována u 267 tisíc lidí. Číslo je možné denně sledovat na oficiálním webu ministerstva zdravotnictví: ne že by člověk neměl jinou zábavu… Ta čísla každý den narůstají, před čtrnácti dny se očkovalo denně kolem dvaceti tisíc lidí, minulý týden to už bylo i přes třicet tisíc denně.

Nelze tedy říct, že by se věci nehýbaly a že by injekční stříkačky zahálely. Za každým tím vpichem je nějaký člověk, někdo, kdo dávku aplikuje, někdo, kdo ji přijímá. Není to setkání dvou strojů, ale dvou lidí, kteří mají nějaké tělo a nějaké možnosti. Každý má své kapacity, aplikující navíc musí zanést očkovaného do registru, pak denně provádět tentýž úkon, který se zdá možná jednoduchý, ale musí se umět a nesmí se odbýt, a to zas a znovu. Není to jistě jen tak.

Přijímaný je většinou starý člověk, který se často s obtížemi ke stříkačce dopracoval, protože stát – či kdo pro něj vymyslel systém registrace – mu to příliš neulehčil: stále mě udivuje představa tvůrců systému, že člověk v kmetském věku rád hraje počítačové hry a řeší docela složité IQ testy. O tom všem se již psalo, mnozí na to říkají, že se to jinak udělat nedá a že ti senioři přece mají děti a ty to za ně vyplní (Opravdu se to dá hodit na děti? A co když je nemají?) a tak dále.

Čísla narůstají, ale jsou pořád ještě za evropským průměrem a daleko, daleko, asi v jedné desetině, za šampiony, Izraelci, Brity, Srby, Chilany… To nejspíše už nikoho nepřekvapuje, protože po tom zdravotním zhroucení podzimu a zimy je vlastně div, že se celý stát nezhroutil ještě jinak – možná se zhroutil, jen to my zatím nevidíme. Neschopnost státu zvládat nějakou složitější hromadnou operaci se projevila nejspíš i na pomalém a zmatečném rozjezdu očkování, jako by se projevila u čehokoli jiného. Třeba při přírodní katastrofě, dopadu meteoritu nebo napadení kobylkami, nájezdníky či Marťany.

Univerzální výmluva je, že za to může Babiš, na čemž určitě je hodně pravdy, ale upřímně řečeno, výmluva je to poněkud infantilní. Ne ani tak proto, že by za to opravdu nemohl, ale proto, že tento tradičně gramotný, technicky zdatný a v Evropě tisíc let integrovaný národ něco takového akceptuje, snese a tím se na tom vlastně i podílí. „Babiš“ se ale také stává instantní, lehce použitelnou výmluvou pro cokoli, co se předem stane dalším projevem naší společné letargie, ne-li debaklu. Jak to, že ta bolestná a svým způsobem ponižující lekce, kterou jsme v lednu a únoru sledovali, nevyvolala nějaké motivační úsilí, nějaké odhodlání co nejrychleji se do toho pustit a s tou mrchou se vypořádat? Možná je to naivní, ale patřím mezi ty lidi, kteří doufají, že cestou k návratu k normálnímu životu je očkování. Jak to, že tady není mobilizační vlna, ať to máme co nejrychleji za sebou?

V úvahách nad tím jsem podnikl v posledních dnech malý sociologický průzkum. Inspirován zprávami z Francie, kde v zájmu urychlení té věci začali v některých regionech očkovat v lékárnách, obešel jsem pár pražských lékáren. Vždy jsem si něco pořídil, třeba respirátor (všude je měli), a pak se paní lékárnice či lékárníka zdvořile zeptal, co říkají na to, že by se ujali očkování oni, magistři v lékárnách. Nebyl to nijak rozsáhlý vzorek, ale všichni ti lidé odpověděli, co jsem čekal: To by u nás asi nešlo. Když měli chuť, řekli mi asi pět důvodů. Babiš tam chyběl.