Symbol zelené politiky v Česku Martin Bursík se po letech marných pokusů o politický comeback a života mimo první linie veřejného zájmu vrací na scénu. Když po něm není poptávka jako po politikovi a jeho LESu (Liberálně ekologické straně) se nedaří prosadit, jde do toho jako úředník-odborník.

Spojené síly pro Prahu (KDU, TOP 09, STAN) si ho vybraly jako šéfa nově zřízené Komise hlavního města Prahy pro udržitelný rozvoj a klima. A Martin Bursík to hned rozjel ve velkém stylu v rozhovoru pro Český rozhlas. „Pokud má teď Pražan automobil se spalovacím motorem, tak by měl být jeho poslední,“ říká. A rovnou ohlašuje, že to bude znamenat novou vlnu ekologických dotací a příležitosti vydělat si na nich a celém obřím byznysu, který se kolem nich rozjede, velké peníze. „Běžná auta budou muset z Prahy zmizet. Jsme v roce 2019 a podívejte se na trend automobilek – i Škoda Auto směřuje k elektromobilitě,“ říká Bursík. „Když si firmy, které kupují nová auta co čtyři roky, nebo domácnosti, co to dělají co 10 až 14 let, pořídí elektromobil, tak taky získají řadu zvýhodnění a ekonomických nástrojů. Ty budou motivovat i ty, co sem dojíždějí, aby šli ekologickou cestou,“ dodává Bursík.

Ekologické podnikání s obří podporou

Řada zvýhodnění a ekonomických nástrojů. Martin Bursík je na ně expert. Moc dobře ví, o čem mluví. Je mistr propojení ekologie a byznysu. Svého času, když dokázal dotáhnout Zelené v roce 2006 do sněmovny, byl právě ten pragmatický byznysově-ekologický přístup tím, co přitahovalo širší davy voličů, než oslovovali pozdější zelení radikálové typu Matěje Stropnického, Jakuba Patočky a spol. Bursík byl prvním českým zeleným buržoou a yuppíkem. Právě on, jeho nápady a energie pomohli k miliardám za povinná biopaliva či solární energie Andreji Babišovi nebo solárním baronům.

Je duben roku 2007. Po dlouhém volebním patu už je skoro čtyři měsíce usazena v křeslech druhá vláda Mirka Topolánka. Tentokrát koaliční, s lidovci a Zelenými. Martin Bursík je v ní vicepremiérem a ministrem životního prostředí. Hospodářským novinám poskytuje velký rozhovor s titulkem Ekologické podnikání získá velkou podporu. Rozhovor začíná slovy: „Ochrana životního prostředí a podnikání se dají velmi dobře spojit," říká Martin Bursík. A hned se jde k věci. „Biopaliva do nafty začneme používat nejspíš už od září. Po létech dohadů jsme totiž prosadili novelu zákona o ovzduší. Podstatné přitom je, že na jejich zavedení už přistoupil petrochemický průmysl," vysvětluje Bursík. Pod spojením petrochemický průmysl se nemyslí nic jiného než Andrej Babiš a jeho firmy Preol, Primagra a Ethanol Energy. Právě ty dodávají státní firmě Čepro, která je největší přimíchávací destinací, až na 80 procent biopaliv. Jde o biopaliva první generace, především řepku, která se speciálně na to musí pěstovat a vytlačuje z polí jiné plodiny, které nejsou dotované. Tím přímo tlačí na vzestup cen potravin. Těžko říct, proč by petrochemický průmysl alias Babiš neměl přistoupit na to, že má přes povinný odběr biopaliv zaručeny miliardové zisky. Sám Babiš v parlamentu za prosazení pro něj vhodných pozměňovacích návrhů k zákonu o ovzduší velmi lobbuje. Je to asi nejlépe zdokumentovaný případ jeho lobbistických aktivit a ochrany vlastních byznysových zájmů, dřív než se do politiky vydal v roce 2011 na vlastní pěst.

Přichází otázka, jak že Bursík podpoří další zdroje, a odpověď je opět velmi byznysově jasná a přímočará. „Budou to dva nové dotační programy na podporu solární energie, spalování biomasy a podobně. Chystáme nový systém dotací. Nejdůležitější bude, že se podpory budou co nejvíc blížit dotacím nárokovým. Kdo splní nastavené podmínky a bude mít potřebnou technologii, dostane podporu," vysvětluje. Bursík skutečně ony nárokové dotace na soláry ve vládě prosadí. Jsou spuštěny velmi velkoryse. Povinná výkupní cena, za niž musí stát odebírat solární elektřinu, je nastavená velmi velkoryse. Mezitím se zároveň propadají pořizovací ceny solárních panelů, dovážených v drtivé většině z Číny.

Nejvýnosnější byznys

V té chvíli v Česku není výnosnější byznys než dotovaná solární energie. To už se píše rok 2010 a po vládě Mirka Topolánka nastupuje další ODS vedený kabinet – Nečasův. Tuto obrovskou zátěž solárních dotací po předchozí vládě s ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem zdědí. Národohospodářská fakulta Vysoké školy ekonomické v září roku 2010 publikuje studii, podle níž přijdou dotace na podporu solárů, ty nárokové dotace pro každého, o nichž mluví v roce 2007 Martin Bursík a úspěšně je prosazuje, za dvacet let na 702 miliard korun. Kromě systému zvýhodněných výkupních cen se prodraží také investice do posílení rozvodné sítě a náklady na podpůrné a regulační služby, poskytované společností ČEPS. „Problém nezpůsobuje pouze samotné nastavení výkupní ceny, ale také její každoroční navyšování o dvě až čtyři procenta,“ upozorňuje studie. „Oproti tomu tržní hodnota elektřiny vyrobené během dvaceti let ze sluneční a větrné energie bude činit jen 47,5 miliardy korun. Hlavním důsledkem rozsáhlé výstavby fotovoltaických elektráren podle studie bude zdražení elektřiny pro domácnosti o nejméně deset procent a pro firmy o 20 až 30 procent." Stát má povinnost solární elektřinu od každého vykoupit a lidé za ni musí povinně platit přirážku v účtech za elektřinu. Situace se stává neúnosnou a Nečasova vláda omezuje velkorysé podmínky. Přichází solární úprk dopředu a podvody. Každý chce stihnout solární boom, ještě za velmi výhodných pravidel, která končí rokem 2011. Přichází solární daň a zlatokopectví solárů ustupuje z nejvyhrocenější fáze.

Velké vystřízlivění přichází i u biopaliv, na nichž vydělal miliardy Andrej Babiš. Samotná Evropská komise, která kdysi na biopaliva první generace tolik tlačila, dochází už v roce 2014 k závěru, že jejich minusy převyšují plusy. Debata se naplno rozjede v roce 2015, když se lidovecký ministr zemědělství Marian Jurečka snaží v roli Babišova užitečného idiota prosadit prodloužení osvobození biopaliv od spotřební daně. Sami ekologičtí experti ministerstva se proti politickému názoru svého šéfa bouří a odvolávají se na argumenty Bruselu o škodlivosti biopaliv. „Výroba biopaliv zvyšuje tlak na poptávku po zemědělské půdě, ale také například po vodě na zavlažování. Produkce biopaliv vytlačuje plochy lesů, rašelinišť, mokřadů a obecně cenných biotopů sloužících jako významný rezervoár uhlíku,“ píše ministerstvo s odvoláním na vědecké studie. Dost průzračná argumentace přesně vycházející z evropské debaty, která postupně došla k závěru, že minusy biopaliv takzvané první generace, o nichž je tady řeč, jsou podstatně vyšší než plusy. Proto také povinnost podporovat biopaliva první generace skončila v EU v roce 2015. Do roku 2020 se v ní dá pokračovat, ale není to povinnost. Většina zemí, včetně ekologistických pionýrů, od nich postupně ustupuje. Ministerstvo zemědělství pod Marianem Jurečkou ale tehdy svůj důraz změnilo a ze zásadní připomínky se stala slabší kategorie „doporučující“. Ministerstvo financí ji zamítlo. Andrej Babiš na jednání vlády ohlásil konflikt zájmů. A prosazování zákona se ujal ministr zemědělství Marian Jurečka. Ten Jurečka, jehož úřad měl zprvu zásadní výhradu, aby se vůbec v podpoře biopaliv pokračovalo. Babiš si sepsal zákon, který mu prosadil Marian Jurečka, jehož úřad byl zprvu zásadně proti.

Takové jsou výsledky velké podpory ekologického podnikání, kterou rozjel Martin Bursík. Nejen Babiš, ale i sám Bursík a jemu podobní znalci poměrů na ní dokázali velmi dobře vydělávat. Nevydělává jen Babiš. Ekologickým poradenstvím, což se dá přeložit mimo jiné jako pomoc při získávání státní podpory a dotací, se živí i Martin Bursík. Majitel firmy Ecoconsulting.

Tím, čím byla svého času biopaliva nebo fotovoltaické panely, budou v dohledné době elektromobily. I do nich se budou muset napumpovat veřejné miliardy nebo nějak tlačit regulací lidi a firmy, aby si je pořizovali ze svého. Tak jako se musela povinně přimíchávat biopaliva a vykupovat elektřina ze solárů. První jsou samotná elektroauta. Dnes tak drahá, že jsou pro většinu lidí nedostupná. Žádná politická reprezentace ale nedovolí, aby široké společenské vrstvy, které jsou na auto zvyklé, nedosáhly na jeho koupi. Proto nastoupí nějaký druh dotací. Dotovat se dá na dvou místech. Buď budou veřejné peníze dostávat přímo automobilky, aby jim vyrovnaly rozdíl mezi vysokou výrobní cenou elektromobilu a nízkou prodejní, aby byl cenově dostupný pro široké vrstvy. Nebo budou dotace putovat přímo k těm, kdo si přijdou elektromobil koupit. Tak jako se kdysi platilo po finanční krizi roku 2008 šrotovné těm, kdo se rozhodli vyměnit staré auto za nové. Někdo také bude muset zaplatit velmi drahou infrastrukturu, aby bylo ve městech, ale i mimo ně možné elektromobily nabíjet.

To všechno nabízí obrovskou příležitost dostat se k veřejným miliardám současným Babišům a Bursíkům, kteří umějí v ekologickém byznysu dobře chodit a vytvářejí jeho pravidla.