Ocitli jsme se ve spirále zdražování, jakou Česká republika ve své historii zažila jen párkrát. Byli jsme v ní předtím, než Rusko vtrhlo na Ukrajinu. Byli jsme v té chvíli jedni z nejzranitelnějších v Evropě. Měli jsme už v únoru před invazí jednu z nejvyšších inflací. Zároveň patříme k pětici zemí Evropské unie, kde účty za bydlení včetně všech energií s ním související spolknou největší část rozpočtu. Současná energetická krize nás proto ohrožuje víc než ostatní.

Pro srovnání. Už v únoru se u nás zdražovalo oproti předchozímu roku o 11,1 procenta. Válka začala až 24. února, takže na to ještě nemohla mít zásadní vliv. To zdražování nebylo globální. Jinde v Evropě rostly totiž ceny podstatně pomaleji. My jsme měli už tehdy třetí nejvyšší inflaci v Evropě. Hůř na tom byla jen Litva s 14,2 procenta a Estonsko s 12 procenty. V sousedním Polsku rostly ceny o 9,2, na Slovensku o 8,4 a v Maďarsku o 8,3 procenta. V Německu stoupaly ceny ani ne polovičním tempem než u nás, o 5,1 procenta. Všude ve Skandinávii kolem 4 procent a ve Francii jen o 3,6 procenta. Třikrát pomaleji než u nás.

Druhou naší slabinou, s níž do války a tvrdé energetické krize vstupujeme, je to, že patříme k zemím, kde náklady na energie a bydlení berou lidem jednu z největších částí příjmu v celé Evropě. Proto u nás budou dopady drahé elektřiny a plynu bolestnější než jinde. Podle statistického úřadu Evropské unie Eurostat utratila průměrná evropská rodina za bydlení, elektřinu, plyn, topení a vodu, prostě vše, co souvisí s provozem domácnosti, 25 procent svých příjmů. Mezi jednotlivými zeměmi jsou ale v těchto účtech velké rozdíly a nerozhoduje o nich bohatství konkrétní země. Vůbec největší část příjmů sebraly faktury za bydlení z příjmu Slovákům, kteří patří k chudším zemím Evropy. Zaplatili za ně 30,7 procenta toho, co rodina vydělala. Hned za nimi ale následují Finové s 30,5 a Dánové s 28,9 procenta. Následují Irové a hned za nimi Česká republika, kde bydlení a účty s ním související berou lidem 27,2 procenta příjmů. Na srovnatelné úrovni jako my je Francie. V sousedním Německu je to 25,2 procenta a v Rakousku 25 procent. Poláci a Slovinci platí jen těsně nad 20 procent svých příjmů. Nejlépe jsou na tom přirozeně země jižní Evropy, kde se nemusí výrazně topit.

Z obojího je zřejmé, že jsme zranitelnější víc než jiní Evropané.

Po útoku Ruska na Ukrajinu prudce zdražuje elektřina, plyn i ropa. Vláda Petra Fialy ví, že něco dělat musí. Zatím používá spíš zdrženlivější zásahy a vyhýbá se plošným řešením.

U benzinu a nafty dlouhodobě platí pravidlo, že když jde globální cena nahoru, obchodníci zdražují. Když začne klesat, zlevňování je pomalejší. Tady je chvíle, aby Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, vedený Petrem Mlsnou, pečlivě kontroloval, jestli na trhu s benzinem a naftou skutečně funguje konkurence a firmy si nehlídají ceny kartelovými dohodami.

Kdyby se stát rozhodl snížit daně z benzinu a nafty, do konečných cen by se to vůbec nemuselo promítnout. Obchodníci nic nemusí zlevnit. Regulace marží pumpařů je dost brutální zásah do trhu, na který je zatím příliš brzo. Už včerejšek ukázal, že cena pohonných hmot bude skákat nahoru dolů ze dne na den.

V Evropě už se samozřejmě objevují země, které začínají drahý benzin lidem plošně kompenzovat. Francie bude vracet lidem 15 centů z každého koupeného litru. Za nádrž se 60 litry dostane Francouz zpátky devět eur. Benzin tam stojí kolem dvou eur, což je cena na úrovni naší. Francouzi k plošným benzinovým kompenzacím přistoupili proto, že je už za necelý měsíc čekají prezidentské volby. V paměti navíc mají protesty Žlutých vest, které v roce 2018 přivedla do ulic právě ekologická daň zdražující benzin a naftu. Emmanuel Macron, který s 30 procenty nyní bezpečně vede průzkumy pro první kolo prezidentské volby, nechce nic riskovat.

Dotace na benzin ale znamená jen to, že je Francouzi dříve nebo později budou muset zaplatit z jiných daní. Je to jen odklad vysokého účtu v čase. My máme po volbách, takže ten nákup času politicky nepotřebujeme.

Podobná je situace u plynu. Tady vláda musí zvažovat, odkud a za jakou cenu ho nakoupíme. Regulace ale nedává smysl. S cenou pro zákazníka neumí pohnout.

Jiný příběh je elektřina. Té máme dost. Vyrábíme ji z vlastních levných zdrojů. Třicet sedm procent z uhlí, třicet šest z jádra. Vyrobíme jí tolik, že ji vyvážíme. Zdražují nám ji evropské regulace v čele s emisními povolenkami. A to, že ji obchodujeme na burze v Lipsku. Tam jsou ceny vysoké, protože je elektřiny v Evropě nedostatek. Proto tu vysokou cenu platíme i my, přestože máme levné zdroje.

Tady je vysoce aktuální úvaha o regulaci ceny energií. Už po ní sáhla Francie, která nařídila své státní Electricité de France prodávat za 48,6 eura za MwH. Stejně jako Slovensko, které se s největším výrobcem, Slovenskými elektrárnami, dohodlo na fixované ceně 61 eur za MwH.

Výroba elektřiny je už dnes tak silně regulovanou branží, že přestala být fakticky trhem. Hra na trh jen zbytečně zvedá účty rodin a firem. Vláda Petra Fialy by měla využít situace, kdy máme dost vlastní levné elektřiny, a o regulaci ceny uvažovat. Je to pojistka, kterou si můžeme zapnout sami. Nejsme tady vystaveni globálním vlivům. Vyplatí se využít výhody, že jsme v této těžké době čistý exportér elektřiny, a ulevit regulací rodinám i firmám.

České energetické firmy včetně polostátního ČEZ mají soukromé akcionáře. Regulace ceny by si žádala změnu zákona, kdy by se pro domácí trh výrobcům k nákladům na výrobu připočetl regulovaný zisk.

Je to antitržní zásah. Elektřina už ale s povolenkami, Green Dealem a všemi z něho vyplývajícími regulacemi dávno trhem není. Je to podivná spirála regulací a dotací.