Pět dní uplynulo od chvíle, kdy do světa pronikly první záběry demonstrací proti lockdownové politice v Číně. Přinejmenším do včerejška platilo, že protesty v mnoha městech – od Pekingu až po ten Wu-chan – pokračují v zásadě neztenčenou měrou. Odvaha účastníků demonstrací ve státě, který se lidstvu rozhodl ukázat, že společnost je možné podrobit digitálnímu dohledu, ve státě, kde už dnes lidem v různých jeho částech za nevhodné chování hrozí, že jim budou odepřeny veřejné služby, vzdělání pro děti, cesty do ciziny atp., je obdivuhodná.

V tomto smyslu je pochopitelné i zaujetí pro čínské demonstranty na Západě, včetně českých médií. Jen by na těchto místech nebyla marná trocha sebereflexe, poněvadž proti téměř stejnému covidovému režimu i u nás různě během posledních tří let demonstrovali lidé, kteří byli označováni za extremisty, a například Česká televize kvůli dehonestaci disentních odborníků (Zdravé fórum) čelí žalobě u soudu.

Uplynuly dva roky a jeden měsíc od chvíle, kdy Babišův kabinet během nejdelšího ze svých nouzových stavů zakázal lidem noční vycházení s výjimkou venčení psa do 500 metrů od domu – tento detail uvádím jako ilustraci absurdní nahodilosti.

Tehdy jsme přebírali metodu boje s infekcí od Číny, byť oklikou přes západní Evropu (dokumentované je přihlášení se k čínské inspiraci ve vládním aparátu Francie nebo Velké Británie). Čína přitom měla k uvalování masivních osobních karantén přece jen silnější důvod než my. Tamní obyvatelstvo má od určitého věku chatrnější stáří, Čína, která je v mnoha svých provinciích stále na pomezí rozvinutého a rozvojového světa, má horší zdravotnictví. Lpění na uzávěrách (Urumči strávilo v době propuknutí nepokojů v různém stupni lockdownu už na sto dní) se dá vysvětlit i mizivou promořeností čínské populace.

U nás jsme se promořili z nemalé části díky občanské neposlušnosti, jíž tehdy vládní epidemiologové a matematici pohrdavě říkali východoevropská, případně postkomunistická nedisciplinovanost. V Německu, kde byli lidé nepostkomunisticky k vládní linii loajálnější, uživatelé veřejné dopravy v respirátorech funí dodnes.

Zpátky k čínským lockdownům: Podobně jako je to s islamisty několika zemí Blízkého a Středního Východu, máme tu zřejmě opět co do činění s geopolitikou. Když dva dělají totéž, není to totéž. Když své obyvatelstvo nehumánními lockdowny buzeruje stát, který nás irituje geopoliticky, je to něco jiného, než když v zásadě totéž dělal nějaký náš zahraničněpolitický přítel a vzor, neřkuli my sami.