Jak souvisí zdraví půdy a zdraví populace

Sonda do zemědělského života hobitů

Jak souvisí zdraví půdy a zdraví populace
Sonda do zemědělského života hobitů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Covidová doba nám dává čas na to, abychom si rozmysleli, co budeme dělat se životem, až pandemie skončí. Určitě se nám osvědčilo zpomalení, které přineslo prostor pro přemýšlení, a nejspíš nám zůstane radost i z tak samozřejmých věcí, že se můžeme navštěvovat, posedět v hospodě anebo jít do kina či muzea. V každé době se někde za obzorem tvořily těžké mraky a tato doba je dost rychlá na to, aby projasnění oblohy netrvalo dlouho a opět se trochu zatáhlo. Jen o povaze těch mraků toho zatím mnoho nevíme. Může to být dluhová past, akciová bublina, ale nejspíš ze všeho půjde, jak je ostatně v tomto tisíciletí běžné, o počasí, o vodu a možná o potraviny.

Energetik Václav Smil před časem publikoval skvělý, věcný rozbor, co všechno si bereme z biosféry, kolik každý krok stojí energie a jaké má důsledky na svět kolem nás. Biosféra, to je všechno živé kolem nás – dříví v lese, pšenice na poli, sledi v moři či vinná réva z Burgundska. Obvykle si neuvědomujeme, kolik energie musíme vynaložit na výrobu potravin. Nejdřív vytavíte železo, smontujete zemědělské stroje, pak musíte půdu orat a plodiny sklízet, zpracovávat, odvážet a balit a přitom jim ještě dodáváte obrovské množství přidané energie v podobně umělých hnojiv. Každá tato činnost produkuje emise skleníkových plynů a má nějaký vliv na okolní svět.

Ušetřit deset procent potravin

Už přibližné, orientační výpočty ukazují, že kdybychom dokázali ušetřit jen 10 % potravin (běžně jich totiž vyhazujeme kolem 20 %), snížíme emise oxidu uhličitého ještě víc, než kdyby každý z nás zasadil několik stromů. Skvělé na tom je, že každý neumí či nechce sázet stromy, a taky kam je všechny dát, že ano? – ale každý se může zamyslet nad potravinami, které kupuje. V zásadě tu jde o množství a o zdraví. Je to téma, které se v novějších evropských dějinách několikrát vrací – kolem roku 1900, pak ve 20., 40. a 60. letech a hodně intenzivně v posledním desetiletí.

Rozdíl je v tom, že dřív šlo lidem víc o vlastní zdraví, ale nyní se přihlašuje i další životní téma – zdraví planety. Přitom již poměrně záhy se v klasických knihách Evelyn Balfourové či Alberta Howarda objevuje jedno základní téma: zdraví zemědělské půdy, plodin na nich vyrostlých i chovaných zvířat a zároveň zdraví člověka je jedno a je nedělitelné. Tento předpoklad se stal východiskem organického zemědělství a stojí za to podívat se, jak vznikl.

Organické zemědělství ve střední Evropě vždy představovalo něco víc než technologický postup. Je to rovněž vztah k životu, základ kultury, léčba přírodními prostředky a někdy i kus duchovního života. Na fotografie oslavy žní ve skanzenu v Kouřimi. - Foto: Petr Podaný

Na počátku byl Albert Howard

Organické zemědělství ve střední Evropě vždy představovalo něco víc než technologický postup. Je to rovněž vztah k životu, základ kultury, léčba přírodními prostředky a někdy i kus duchovního života. Za snad hlavního zakladatele organického zemědělství je považován Albert Howard. Narodil se v prostředí rodinné farmy v roce 1873 v hrabství Shropshire na venkově, kde tehdy ještě převládali samozásobitelé. Znamenalo to, že každé hospodářství pěstovalo širokou škálu plodin, ovoce a zeleniny a zároveň chovalo dobytek a prasata. Anglická krajina je silně odlesněná, ale typická je pro ni rozptýlená zeleň mezí a živých plotů. Právě v této lidmi přetvořené, ale harmonické krajině si Howard vybudoval představu zemědělského území propojeného s pastvinami a lesy. Byl to ideál, který sdílel se svými rodáky – básníkem A. E. Housmanem a spisovatelem J. R. Tolkienem. Oba vyráželi na dlouhé vycházky po okolí, které se vtisklo do jejich knih a v Tolkienově případě i do postav hobitů.

Howard měl původně na ostrově Barbados studovat rostlinné patogeny a vědět toho stále víc o jednom malém úseku světa, ale tím, jak musel přednášet správcům latifundií, se postupně seznámil s celou organizací místního zemědělství. Uvědomil si, že mezi životem zemědělského specialisty a farmáře zeje široká trhlina a že je obtížné, aby se oba vůbec mezi sebou domluvili. Pochopil, že nepotřebuje mikroskop, ale kus půdy, na které by mohl vyzkoušet nové postupy.

Zachytit vodu, omezit erozi

V roce 1905 se Howard oženil s výjimečně nadanou ženou Gabrielle Matthaeiovou, která naneštěstí předčasně zemřela na rakovinu. Později si vzal její sestru Louise a v obou případech měl životní štěstí, protože obě ženy mu intenzivně pomáhaly v jeho práci. Rozhodující část svého života však Howard prožil v Indii. Britské hnutí ochrany přírody a krajiny sponzorovalo novou legislativu, která změnila využití značné části planety. Za začátek ochranářského hnutí se považuje rok 1855, kdy indický guvernér lord Dalhousie vydal slavnou Lesní chartu. Podle ní patřila neobdělávaná půda britské koruně, takže ji bylo možné využít k zalesnění a prodeji takto získaného dřeva. Součástí charty byla klimatická opatření, jako je zachytávání vody a zamezení eroze. Tento přístup se z Indie rozšířil do USA a v menší míře se vrátil nazpátek do Británie. České země se sice ocitly pod vlivem středoevropské, zejména německé tradice, ale na samém začátku, zhruba po roce 1860, se inovativní Schwarzenberkové učili zemědělskému a lesnickému hospodářství v Anglii.

Někdy si představujeme, že kolonie byly pod tuhým dohledem centrální vlády, ale pravda je taková, že britští úředníci v Indii nesnášeli londýnské byrokraty, a proto se snažili dělat si věci po svém. Indický vicekrál lord Curzon proto už v roce 1902 založil Vědeckou radu pro Indii a o něco později Imperiální zemědělský výzkumný ústav. Bylo totiž nutné zkoumat místní podmínky, a ne si nechat radit od lidí z jiného klimatického pásma. Zemědělstvím se v té době v Indii zabývalo víc než 90 % obyvatel. Stabilita země závisela na úrodě.

V roce 1905 se Howard ujal role zemědělského výzkumníka v centru v Puse na březích Gangy. Rychle zjistil, že v tak rozsáhlé zemi musí získat široký obraz místního zemědělství. Ještě v Anglii požádal správce každé indické provincie, aby mu poslali popis odrůd a vzorky pšenice. Tím poprvé získal představu o pěstovaných odrůdách a jejich problémech. Poznatky sloučil do obsáhlejší celkové zprávy, která v Indii představovala průlomovou studii, protože se týkala celého subkontinentu. Kniha Pšenice v Indii (1909) ho rázem vynesla mezi místní vědeckou a hospodářskou elitu. V Indii byly poměrně běžné nepokoje a hladové bouře obvykle způsobené nepravidelným chodem monzunu. Kdyby někdo objevil způsob, jak Indii zajistit dost potravy, ušetřilo by se hodně peněz i za vojenská tažení.

Kompost z Indore

Utíkaly roky a přicházela vyznamenání. Howard hodně cestoval, takže indické zemědělství znal skutečně zblízka. V roce 1924 přesídlil do Indore, kde mu bylo svěřeno vlastní výzkumné centrum. Za pomoci svých dřívějších kolegů zde vyvinul něco skutečně převratného, co stojí v samotných základech tehdy ještě nedefinovaného organického zemědělství – kompost z Indore. Sestával nejenom z hnoje, ale byla do něj přidávaná sláma a výsledný produkt obohacovala bakterie Spirochaeta cytophaga, která rozkládala celulózu a tím pomáhala fixovat dusičnany. Kompost byl navržen tak, aby se zemědělec obešel bez nákladných syntetických hnojiv. Tady je nutné rovnou říct, že kompost z Indore nám Středoevropanům moc nepomůže, protože teplota i srážky jsou u nás nižší, bakteriální prostředí odlišné a také se lišíme ve využívání oxidačních a redukčních postupů kompostování.

Možná to je dlouhý příběh, ale pro nás a v této době je zajímavý a důležitý. Myšlenka organického zemědělství v Howardovi dlouho dozrávala. Formuloval ji mnohem později v důchodu, kdy se vrátil do Anglie (1931). Zdá se, že prodělal nějaký další duchovní přerod. Začal uvažovat o půdě, plodinách, lidech a zdraví jako o jednom systému. Nadšeně sledoval výzkumy lékaře Roberta McCarrisona. Toho zajímaly rozdíly mezi různými indickými populacemi. Patřily mezi ně extrémně zdraví Hunzové na severu Indie i často nemocní Tamilové na jihu. McCarrison vytvořil zjednodušený model šesti indických regionů, které se od sebe lišily potravinovými návyky. Charakterizoval každou oblast určitým poměrem obilovin, zeleniny a další potravy a pak takto vytvořeným jídelníčkem krmil šest skupin krys. Vypozoroval, že krysy, které žraly celozrnnou potravu s množstvím zeleniny, žily déle a byly zdravější. Tento jídelníček pak srovnával s tradičním anglickým venkovským jídelníčkem před příchodem průmyslové revoluce. Nešlo jen o zdraví populace, ale britskému impériu začali scházet námořníci a vojáci. Odvodní komise odmítaly pro špatný zdravotní stav čím dál větší počet branců.

Organické zemědělství praktikované v Severní Koreji. - Foto: Jan Zatorsky

Lékařský testament

V roce 1939 se Howard poprvé dostal do širšího povědomí veřejnosti, protože skupina praktických lékařů z Cheshire v severozápadní Anglii se snažila propojit Howardovy zemědělské metody se zdravím populace. V malém městě Crewe se shromáždilo 500 posluchačů, aby si vyslechli McCarrisona i Howarda. Z přednášky vznikl dokument nazvaný Medical Testament. Nebyla to vědecká práce, spíš zjednodušený, praktický a místy až bombastický návrh, jak zlepšit zdraví půdy i populace. Hlavní myšlenkou Lékařského testamentu bylo konstatování, že délka života se sice prodloužila, ale lidé jsou dlouhodobě nemocní. Mohou za to špatné stravovací návyky! Vlastní příčina však leží ve špatně vypěstovaných a připravených potravinách. Závěr byl ten, že nejzdravější indické skupiny – Hunzové, Sikhové a Pathánci – se živí celozrnnou potravou z čerstvě připraveného obilí, mléčnou stravou, čočkou a fazolemi a hlavně velkým množstvím listové a další zeleniny.

Teprve v roce 1940, sedm let před svou smrtí, Howard publikoval své nejdůležitější dílo – Agricultural Testament. Kniha vychází dodnes. Jasně v ní propojil zdraví půdy a zdraví populace. Nepíše skoro nic nového, ale lepším a poetičtějším slohem shrnuje své celoživotní dílo. Jeho vize spočívá v tom, že nový vztah k půdě začne nejprve na malých farmách, ale postupně promění celou společnost. Základem této transformace je kreativní menšina. Prvním krokem je celozrnný chléb, druhým krokem organické zahrady a teprve pak se nastupuje cesta k malým, ale stále větším farmám. Kniha je dnes považována za zakladatelské dílo organického myšlení o půdě a plodinách.

Poválečná doba jejím názorům příliš nepřála. Hladomory v Číně, Indii i v samotné Evropě ukázaly, že je nutné co nejrychleji obnovit zemědělskou produkci. Na konferenci v kanadském Quebecu v roce 1945 představil Franklin D. Roosevelt pod heslem „Ať je dost chleba“ dodnes fungující mezinárodní Potravinovou a zemědělskou organizaci (FAO). Prakticky všechny státy světa včetně Číny začaly používat 3–5krát víc umělých hnojiv než před válkou. Přesto myšlenka organického zemědělství nalezla své zastánce hlavně v USA, Austrálii a Japonsku.

Malé je milé

Po roce 1950 se proud organického zemědělství propojil s ochranářským hnutím a později i s ekonomickými teoriemi a nakupováním. Pravděpodobně nejznámější je japonské hnutí teipei, které propojuje malé pěstitele a zákazníky hlavně z měst. Zjednodušeně by šlo popsat jako prodej ze dvora, kde si najdete svého zemědělce, důvěřujete mu a kupujete od něho mléko, sýry, vajíčka či zeleninu. Jeho důvěryhodnost poznáte podle kvality kompostu, hromady hnoje či třeba chování krav, které se vás ani příliš nebojí (strach je znak špatného zacházení), ale ani se k vám moc nehrnou (pokud ano, mají hlad nebo jim něco schází). I teipei má jako všechno ostatní své limity, ale v Japonsku dnes propojuje miliony lidí.

V USA měl velký vliv ekonom E. F. Schumacher se svou dnes již rovněž klasickou knihou Malé je milé aneb Ekonomie, která by počítala i s člověkem (česky 2000). Schumacher ukazuje, že znečištění přírody má své limity, za kterými se příroda brání již jen velmi obtížně. Navrhuje nový osobní přístup, kdy člověk pozná, že má dost a už další věci či peníze nepotřebuje. V závěrečné části knihy tomu přístupu říká buddhistická ekonomie. Kniha je chválena i zatracována. Schumacher podobně jako Howard příliš nerozuměl Orientu, protože některé jeho myšlenky jsou víc odvozeny ze západního ochranářského hnutí než z buddhistické filozofie. Nicméně řadu věcí viděl naprosto jasně. Hned úvodní kapitola se zabývá tím, že největším zdrojem je vzdělání. Pokračuje důrazem na lidskou stránku života a dobrovolnou skromnost.

Jiným vlivným Američanem, jehož knihy předjímaly organické zemědělství, byl slavný spisovatel Louis Bromfield, který vlastnil farmu v Ohiu. Sice nějakou dobu svého života trávil v Paříži s lidmi jako Ernest Hemingway či Humphrey Bogart, ale později jej víc zajímala hluboká orba, která by dodala živiny povrchové, již vyčerpané ornici. Po zkušenostech ze své farmy se sice trochu odvracel od organického zemědělství, ale snažil se rozvíjet typ venkovské či maloměstské společnosti, ve které se lidé znají a podporují.

Žně v Očové na Zvolensku, 2020. - Foto: Profimedia.cz

Respektované obory

Nelze zde již sledovat další osudy organického zemědělství, na které se odborníci dlouhou dobu dívali s určitým podezřením, ale dnes jde o velice úspěšný příběh lidí, kteří se naučili žít v novém, přirozeném vztahu s okolním světem, se zahradou, zvířaty a polnostmi a přitom nezchudnout. Zatímco ještě před nějakými deseti či dvaceti lety organické zemědělství, permakultura či přírodní zahrady představovaly okrajovou alternativní cestu, v současnosti jsou to již obory, které se přednášejí na školách a konají se o nich konference.

Organický pohled na půdu však rovněž vychází ze zklamání, které lidem připravily technologie, i z pocitu, že je stroje a chemikálie oddělily od půdy, rostlin a zvířat. Podobně jako ochranářské hnutí v sobě nese prvek úcty k životu. I když pomineme tento étos, z ryze praktického hlediska se stejně některým prvkům organického zemědělství nevyhneme. Vrací se k nim i dnešní průmyslové zemědělství, a to kvůli degradaci půd a ničení přirozené úrodnosti, které je způsobené nevhodnou, dlouhodobou chemizací. Náklady jsou čím dál vyšší a výnosy už moc nerostou. Budoucí zemědělství nejspíš půjde cestou kompromisu mezi novými šetrnějšími technologiemi a některými metodami organického zemědělství. Ale neméně důležité je to, že šetrným hospodařením s dobrými potravinami se dá snížit překvapivě velká emisní stopa, aniž k tomu potřebujeme něco víc než zdravý rozum.