Střety na sociálních sítích zhusta bývají přehlídkou vzájemného neporozumění, to už se tak nějak ví, není to jejich odstranitelný kaz, ale základní charakteristika. Účastníci si z nich odnášejí dojem, že druhá strana nechápe a záměrně manipuluje – a mívají pravdu. V těch „utkáních“ neexistuje nějaká oboustranně uznávaná autorita typu rozhodčího, tedy aspoň ne zatím. Minulý týden se ukázalo, že by se takovou autoritou ve věci interpretace textu mohly stát policie a justice.

Spisovatelka Bianca Bellová v březnu na serveru iLiteratura zveřejnila fejeton Proč nejsem feministkou, na poměry specializovaného serveru byl hojně čtený a taky diskutovaný. Lidem, kteří se považují za feministy, se – nijak překvapivě – vůbec nelíbil a dávali to často najevo. Autorka se později zapojila do debaty na facebookové stránce pražského Festivalu spisovatelů. Strhla se kolem pozvání známé feministky Germaine Greerové, která ale některými svými názory nekonvenuje aktivistům ve prospěch translidí, a ti dávali velmi emocionálním způsobem najevo, že by Greerová v Praze neměla vystupovat (já vím, je to složité). Jedna uživatelka Bellové napsala, že je „největší sexistka“ mezi tuzemskými autory, navíc prý ve své kritice feminismu napsala, že oběti domácího násilí si za svůj úděl mohou samy. Bianca Bellová se proti tomu ohradila, nic takového podle ní v textu není. Sporná pasáž zní: „Mám známou, kterou její manžel pálil cigaretami i žehličkou a po letech domácího násilí ji vycepoval k takové dochvilnosti, že na každou schůzku chodila o půl hodiny dřív. Měla jsem kolegyni, která čas od času přišla do práce s monoklem nebo podlitinami. To vypovídá spíše o tom, že si vzaly kretény, než o čemkoliv jiném.“ Následují věty o drastických zkušenostech některých mužských známých autorky s jejich partnerkami. Bellová pak dospěje k závěru „svinstvo není genderově specifické ani systémové“. Spisovatelka chtěla, aby protivnice komentář smazala, nestalo se, nakonec Bianca Bellová kvůli tomu podala na aktivistku trestní oznámení pro pomluvu.

Dezinterpretace vlastního textu může autora spolehlivě vytočit (něco o tom vím), zvlášť působí-li dojmem, že je plodem zlé vůle než prostého nepochopení. I tak si ale myslím, že reakce Biancy Bellové je přepjatá (to je ovšem na sociálních sítích norma) a také nebezpečná – v případě, že by justice dala spisovatelce za pravdu (považuji to ovšem za krajně nepravděpodobné). Pokrokářská levice velmi často deformuje a omezuje veřejnou debatu tím, že se snaží dosáhnout mocenského zásahu proti lidem, kteří jí odporují, má-li takovou možnost (v Česku ji zatím nemívá). Její oblíbenou kratochvílí je také „virtuální lynč“. Právě proto si ale myslím, že by ve sporech s ní člověk neměl usilovat o mocenský postih protivníka, třeba pomocí trestního práva, fakticky používat zbraně těch, koho dlouhodobě kritizuje. Skutečně by Bianca Bellová chtěla žít ve světě, kde by se za hodnotový soud (třeba urážlivý) a výklad textu (třeba chybný nebo manipulativní) ukládal trest s horní hranicí sazby dva roky? Kde by se znavení vyšetřovatelé snažili exaktně prokázat, kdo z českých spisovatelů je největší sexista a co čím „chtěl básník říci“? A jestli nestačí odmítnutí jaksi principiální (svoboda slova se vztahuje i na říkání pitomostí), je tady ještě důvod praktický. Kdyby Bianca Bellová se svým trestním oznámením uspěla, znamenalo by to, že policie a justice by řešily množství dalších kauz, v nichž by obvinění byli lidé jí třeba názorově o hodně bližší, než jsou stoupenci radikálního feminismu a podobně.

Debaty na sociálních sítích jsou ukřičený zmatek, lidi v nich slova názorových protivníků často čtou se záměrem najít jejich co možná nejvíc pobuřující interpretaci, strašně se nad ní pobouřit, mávat jí jako zkrvaveným praporem nad svou barikádou a sdílet svatý zápal s podobně smýšlejícími. Je to protivné, toxické a úplně k ničemu. Je prakticky nemožné napsat text na sporné téma, který by byl neprůstřelný vůči něčí snaze předvést na něm svou domnělou ctnost. Zásah státní moci ale tenhle chaos nevylepší, naopak.