V Česku i jinde v Evropě opět přibývá nakažených čínským virem Sars-CoV-2. Média řeší, je-li to skutečně druhá vlna. Zjišťují, jak na ni budou politici reagovat. Máme-li věřit tomu, co nám říká Andrej Babiš a členové jeho vlády, dá se to zatím shrnout slovy: ekonomiku nevypneme, školy nezavřeme. Takže žádná druhá odstávka země by se konat neměla. Debaty budou o rouškách a pravidlech karantény.

Jenže do toho mají přijít na podzim krajské a senátní volby, které do značné míry mohou být a budou i referendem o tom, jak politici koronavirovou krizi zvládli. S narůstajícím počtem lidí v karanténě se přirozeně objevuje otázka, jak to volby ovlivní. Podle platných zákonů nemohou lidé v karanténě volit. Zákony, z nichž to vychází, jsou z let 1995 a 2020. Nikdy se to neřešilo. V karanténě až do příchodu čínského koronaviru nikdy při volbách nebylo dost lidí na to, aby se o tom vedla veřejná debata. Teď by jich ale dost být mohlo. Někteří by si mohli stěžovat na porušení ústavního práva volit. A kdyby těch lidí a žalob bylo hodně, nikdo nemůže vyloučit, že by soudci volby zrušili.

Jako rychlá a jednoduchá prevence se nabízí pro tento doufejme ojedinělý případ masovějších karantén korespondenční volba. Tím se ale samozřejmě otevírá Pandořina skříňka trvalého zavedení možnosti hlasovat na dálku. Nikoli jen teď v době mimořádné karantény. Napořád. Co se jednou zavede ad hoc, už se zpravidla neruší a přežije. Argumenty proti permanentní korespondenční nebo přímo digitální volbě, jakou už roky využívají Estonci, jsou docela závažné. Hlas ve volbách je silným vyjádřením vůle o směřování země. Měl by to být důležitý rituál, který po člověku žádá nějaké nasazení. Už jen to, že se obtěžuje dojít v určené dny do volební místnosti. To má i v časech digitální společnosti, kdy se na dálku nakupuje i učí ve školách, hluboký smysl. Není to věc technologie. Je to věc vůle. Kdo chce volit, měl by pro to něco udělat. Ne náhodou u nás tradičně prosazují různé typy korespondenční volby strany, které mají méně motivované voliče.

Teď tady ale dost možná bude skupina lidí, která kvůli státem nařízené karanténě nebude mít šanci volit. A může to brát jako zásah do svého ústavního práva. V takové chvíli je potřeba pečlivě zvážit, jestli je větším rizikem riskovat žaloby na zrušení voleb kvůli porušení ústavního práva, nebo ad hoc vypustit krakena korespondenční volby. První možnost zatím vypadá méně riskantní.

Jenže každá krize je také šance pro ty, kdo ji chtějí využít/zneužít. Ve velkém stylu jsme to viděli od 16. do 20. července v Bruselu, kde politici bez jakékoli změny základních smluv o fungování proměnili Evropskou unii společným dluhopisem v dluhovou unii.

Kuloáry už se nějakou dobu šíří, že Andreji Babišovi se honí hlavou plán, jak ve stínu koronavirových karantén podzimní volby odložit a spojit je s volbami do sněmovny. Ty se mají konat příští rok na podzim. Takže by se posunuly dopředu a volilo by se v jednom termínu. Nejspíš na jaře. U Babiše to dává smysl. Jeho popularita je po koronavirovém zavření země na vrcholu. Dopady vypnutí ekonomiky do životní úrovně lidí se zatím naplno neprojevily, protože vláda uměle drží pracovní místa a brání vzestupu nezaměstnanosti. To ještě jistě nějakou dobu bude dělat. Stojí to ale 50 miliard korun ročně. Do října 2021 by to byla extrémně drahá volební strategie. Pro Babiše platí: čím dřív budou sněmovní volby, tím lépe.

Není to plán příliš realistický. Má dost legislativních překážek. Musel by se prodloužit mandát krajských zastupitelů, k tomu je potřeba stav nouze. Zároveň by se musela předčasně rozpustit sněmovna. Na to Babiš potřebuje 120 hlasů, které nemá šanci najít. Nikomu jinému se dřívější volby nehodí. Piráti i ODS jako druhá a třetí nejsilnější strana věří, že do příštího podzimu ještě posílí. Všichni ostatní, včetně vládní sociální demokracie, se potácejí na hraně volitelnosti. V pátek 24. června ale externí člen Babišova marketingového týmu, redaktor Lidových novin Martin Shabu, přesně tento scénář jako testovací balonek vypustil.