Mám takovou příruční zahradnickou knihovničku. Nejstarší kus je z poloviny 19. století a zahradník Josef Šámal v něm zkouší a občas neví. S přibývající literaturou je patrné, že naši předkové se rozrodili a rozcestovali, což přineslo mnohé nové styly a zkušenosti. Před první světovou válkou například Krása našeho domova uveřejnila návod, jak vyzdívat stromy, a již tehdy jí univerzitní profesor oponoval, že dutiny jsou součástí živé přírody a strom je na život s nimi vybaven. Trvalo dalších šedesát let, než se toto tmářství podařilo vymýtit. Omotávání stromů jutou bylo vyvráceno před patnácti lety, tudíž nás čeká ještě dalších pětačtyřicet, než se to přestane dělat. O potahování zahrad černými hadry nemluvě. To je tmářství už vizuálně.

Tedy, zatímco naši předkové namířili své úsilí k tomu, jak v zahradě dělat rostlinám i sobě dobře a správně, my jsme dospěli k takové prazvláštní touze. Hledáme totiž, jak v zahradě nedělat vůbec nic. Ano, nejsme takoví všichni, ale pojem „bezúdržbová“ se může postavit hned vedle „plnoštíhlosti“ coby perly češtiny. Kromě „samopijícího“ piva, které nás zřejmě teprve čeká. Ostatně dávat věcem nové názvy je základem jejich úspěchu.

V zemi s tak silně živenou tradicí pohrdání předchozími generacemi to ostatně není takový problém. Vznikají celá nová „skoro“ náboženství, která ukazují cestu z temnot, a přitom se stačilo zeptat včas dědy s babičkou. Semináře a workshopy jsou našlapány k prasknutí. Staříci to přitom dělali každý rok stejně jako jejich staříci. V tom byla síla věci. Dělali to dobře, efektivně a díky převzatým zkušenostem poměrně málo chybovali. Výhodou hospodaření je pozorování, dovednost a soustavnost.

Lenost má v zahradě mnoho kabátů, v zásadě je rozeklána vedví. Jeden směr považuje rostlinu za nepřítele a spěje k vybetonování. Rostliny pak týrá na mnoho způsobů. Momentálně jsou nejrozšířenější hadráři a šutraři. Mohou se i spojit. Dokázali přijmout fakt, že si znehodnocují půdní profil na vlastním pozemku použitím materiálů, které buď úplně zabíjejí půdní život, anebo vytvářejí poušť tepelným ostrovem. Podstatné je uvěřit příslibu, že zahrada bude bez práce.

Druhý směr říká mazaně, že „příroda ví všechno nejlíp“ a naším úkolem je jí nebránit. Milému pojmu „lazy gardening“ musí člověk přiznat upřímnost. Nejlépe to snad vyjádřil Stanislav Komárek, když za ním přišli udivení sousedi, pravíce: „My jsme mysleli, že máš na zahradě jenom bordel, a ty máš ukázkovou přírodní zahradu. To pak jo.“ Obdivuhodné je, kolik úsilí je věnováno dosažení nirvány „Nedělal jsem nic, a přece sklidil“. Nezřídka mnohem víc než vysadit a starat se. Ale netmařme, tápejme jako kdysi zahradník Šámal. Tváříme se, že dvacáté století neexistovalo, a to je podstata hry. Necháme zapadat cestu sněhem, jen abychom nemuseli v tátových stopách.

Univerzita v Coventry a Královská zahradnická společnost si vytkly před pár lety zajímavý cíl. Zjistit vliv práce na zahradě na naše zdraví. Použili k tomu digitálních simulací filmových studií a programu, který snímá aktivitu šesti set svalů v našem těle. Figuranti obalení přiléhavými skafandry pracovali ve virtuálním prostoru a ryli, řezali, hrabali, sekali, ba i pleli. Ukázalo se, že zahradničení je už při třiceti minutách mnohem efektivnější než cvičení na mašinách. Od spalování kalorií přes pestrost využitého svalstva až po snížení výskytu srdeční příhody či mrtvice o třetinu. O mentálním a sociálním zdraví nemluvě. Tak si to přeberte a hurá na to listí.