S kouzelným sluchátkem do Řečice, Loukova a Dolního Města

Na trnech podlipnických kostelů

S kouzelným sluchátkem do Řečice, Loukova a Dolního Města
Na trnech podlipnických kostelů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Správně měla být ze všech míst vidět Lipnice, tedy to, co z toho velkolepého hradu zbylo. Jenže nebylo vidět skoro nic, jen to, na co se dalo sáhnout. Inverze byla v těch dnech tak hustá, že každá stavba se vylupovala jen sama o sobě na vzdálenost několika desítek metrů a pak zase padla do neprůhledného šeda. Takže bylo jedno, kde ty kostely jsou, v jakém okolí se nalézají a co je od nich vidět. Byly to kostely an sich, mimo prostor a vlastně i čas, protože ten jejich čas se zastavil ve 14. století a ony přečkaly skoro neporušeny šest set let jako nějaké vzácné hlubinné ryby vynořivší se tajemně nad hladinu.

Říká se jim podlipnické kostely a je to opravdu unikát, aspoň v Čechách určitě, tedy trojnásobný unikát, protože jsou tři. Rozhozeny jsou kousek od sebe západně od Lipnice, se kterou jsou spojeny původem, neboť pravděpodobně je v tom 14. století stavěli titíž políři a stavbyvedoucí jako hrad Lipnici, která právě v tom lucemburském století vyrostla do své první monumentality. Lipnice, to je strážce kraje mezi Humpolcem a Sázavou, protihráč tajemného kopce Melechova, který by měl být tím druhým referenčním bodem, jenže ten také nebyl v ten den ani trochu vidět.

Já jsem se o podlipnických kostelích poprvé dozvěděl před lety na Lipnici, kde stály informační tabule Občanského sdružení Přátelé podlipnických kostelů, takové velmi pěkně udělané tabule to byly, ofotil jsem si je a od té doby jsem tedy o nich věděl. Takže když se před časem ozvalo jedno čarovné sluchátko: Pane Peňási, nechtěl byste se podívat na podlipnické kostely, já bych vás tam zavezlo?, tak jsem zajásal: No ovšem, milé sluchátko, moc rád se pojedu podívat na podlipnické kostely, už dlouho na to čekám, ozýváš se jako na zavolanou! A tak kouzelné sluchátko pravilo: Ale beze všeho, a přijelo, ujistilo mě o své bezinfekčnosti, já ujistil je a odvezlo mě mlhou k těm třem fenomenálně se vynořujícím kostelům: Svatý Jiří v Řečici, Svatá Markéta v Loukově a Svatý Martin v Dolním Městě.

Postupovali jsme podle kalendářního roku, takže jsme přijeli nejprve na okraj malé obce Řečice (sv. Jiří, 24. 4.), kde stojí budka obecního úřadu a pak se jde kousek výš a je tam návrší ohrazené kamennou zdí. A za ní je hřbitov a uprostřed toho hřbitova je něco, co Bohuslav Reynek, který žil v Petrkově, takže ne tak daleko, nazval „starodávným pastýřem uprostřed stáda hrobů“. A jako správný pastýř má svého psa, a tím je dřevěná zvonice, která stojí poslušně v rohu ohrady a hlídá pokoj zemřelých, kteří se tisknou ke svému pastýři. Ten tam stojí od poloviny 14. století, je tedy současník mladého Karla a od té doby zůstal skoro netknutý, jako by ohleduplně nechali starého shrbeného ovčáka odpočívat. Jednou za čas mu opraví něco na plášti z šedé omítky, vymění šindele na hřbetě a namažou panty od dveří a pak jej zase nechají v klidu. Někdy tam jsou mše, když vylézají hadi a štíři, pouť. Když se za baroka stavěly ke kostelům věže, tohoto Jiřího to minulo, měl ostatně tu zvonici po ruce, takže zůstal jako „schoulený anděl čekající na den posledního soudu“ – to o něm také napsal Reynek. Lze to nalistovat v knížce Vlídné vidiny ze slavné odeonské řady Světová četba.

- Foto: Jiří Peňás

A sluchátko řeklo: Pane Jiří, já skočím na úřad pro klíče, určitě byste se chtěl jít podívat dovnitř. A já řekl: Moc rád a za chvíli jsme opravdu vstoupili do chrámu a já vydechl: Ach. A pak jsem to zopakoval ještě dvakrát, v Loukově a v Dolním Městě. V těch kostelích jsou totiž odkryty malby z onoho 14. století, tedy malby gotické, které zabírají téměř celý vnitřek kostelů, takže jsou rozprostřeny po lodi, na vítězném oblouku, vrcholí v presbyteriu. Celé generace křesťanů, které sem chodily a vykonávaly ty pro ně naprosto životně nutné úkony, je přitom neznaly, nemohly je vidět, protože byly nejspíš za baroka, možná ještě dřív přemalovány či zabíleny a objeveny až zase ve 20. století. A neznal je ani nejprominentnější obyvatel Lipnice v nové době, Jaroslav Hašek, pokud by ho kostely zajímaly. Malby byly odkryty a restaurovány totiž až v letech 1940 až 1945, tedy ve všech případech za války, což nevím, jestli s ní souviselo. Čtyři sta let ty výjevy spaly pod omítkou a pak se odborně odkryly do světa, který jim už přitom přestával rozumět. Nyní už vůbec.

Tady v Řečicích zbyly spíš jen obrysy, ale některé jsou dobře patrné. Třeba hned na začátku na stěně obr, svatý Kryštof s Ježíškem na rameni, nosič Krista, jak mě poučil můj syn (Kryštof): limitní bytost, napůl člověk, napůl netvor, v prvotní církvi byl zobrazován s psí hlavou. Jeho úkolem je přenášet z jednoho místa na druhé, transformovat. Věřící vstoupí do chrámu a jako Kryštof, Christophoros, nosič Krista, nese Krista v srdci. V kostele se účastní zázraku eucharistie a „přenesen“ vychází z kostela, zrozen jak z ženského lůna (některé portály se mu podobají), do světa vždy s novou nadějí.

Anebo ten obraz lodi na stěně před kněžištěm. Zbyly z něho jen obrysy, ale jasně se dá napočítat dvanáct postav, rybářů z Genezaretského jezera, dvanáct apoštolů, které Ježíš pošle odsud do světa rozhodit sítě a lovit lidi, což znamená zachraňovat je pro život věčný. Nad lodí se jasně rýsuje věž s ochozem se sedlovou gotickou střechou, kterou možná ten nijak školený malíř namaloval podle věže lipnického hradu. Zázračný rybolov, o kterém píše Lukáš, se odehrává pořád a na všech místech světa, i tady pod Lipnicí, kde se zdá, že se nemůže nic zvláštního stát: a ono se stane, protože na Lipnici budou v roce 1419 posvěceni první utrakvističtí kněží, tady vlastně začne česká reformace.

- Foto: Jiří Peňás

V Loukově a v Dolním Městě se odehrál podobný zázrak, sluchátko přineslo klíče a Jiří, který ve svém kostele přemáhá na koni draka, a to přímým vpichem kopím do chřtánu podoben turnajovému jezdci, řekl Ach. Ach znělo i nad tím, jak byly ty malby nejen krásné, i když hlavně staré, ale hlavně nad tím, jak byly zároveň jednoduché a přitom komplexní. Kristův příběh byl na těch malbách propojen s dějinami lidstva, pochopitelně biblickými: s Kainem a Abelem, s Mojžíšem, Janem Křtitelem, obětováním beránka. Odborně se tomu říká eschatologie a je to nauka o posledních věcech člověka i světa a je to dokonale provázaná soustava dějů, příběhů a symbolů, která je nekonečně složitá, a přitom tak jednoduchá, že jí mohl porozumět i ten asi negramotný vesničan, který do těch kostelů chodil a pohledem na ty malby se účastnil nejtajemnějších a nejhlubších dějů, jež bral přitom za své, rozuměl jim a přijímal je.

A pak mě sluchátko odvezlo do Dolního Města a pak do Loukova, kde není nic jiného než louka a na svahu kopce Melechova, který ovšem nebyl vidět, gotický kostelík sv. Markéty. A zase kde se vzaly tu se vzaly klíče, takže jsme viděli, co jsem již popsal, ale také jeden velký výjev, který jsem neuměl vysvětlit: byla to kresba stromu s ostrými trny, na nichž jsou napíchnuty mužské postavy oblečené jen do gotických spodků, ale hned se mi zdálo, že to nebudou hříšníci, neboť jejich tváře byly klidné a usměvavé, takže to budou spíše mučedníci. Ale co to má být, jsem sluchátku říci nedovedl, tak jsme dělal, že si toho moc nevšímám. Až pak jsem si přečetl, že to je výjev Umučení deseti tisíců rytířů, takže každý jeden napíchnutý rytíř zastupuje tisíc jiných rytířů. A tito rytíři z římského vojska svatého Akatia přijali křesťanství, jenže to bylo předčasné a stále byli křesťané pronásledováni, takže jim nebylo nic platné, že vyhráli několik velkých bitev proti Saracénům, v čemž jim ten křest značně pomohl. Císař Diocletianus, jinde píší, že Hadrian, je chtěl vyznamenat, ale předtím se měli poklonit bohům. Jenže pro křesťany to byli modly a démoni. Tak se císař rozzuřil a nakázal je popravit. Jenže: zkoušeli to všemi možnými způsoby, kameny, mečem, hřeby, topením, nic platné, rytíři neumírali. Až to zkusili na trnech stromu, z něhož byla spletena koruna Ježíše Krista, na trnech trnovce Kristova, Paliarum spina-christi. Deset tisíc rytířů našlo blaženou smrt na koruně Kristově… Ten příběh, jenž podléhá pravdivosti jiného druhu, se pak dostal do Zlaté legendy (Legenda aurea), která byla právě kolem roku 1450 přeložena do češtiny. A možná, že za pár let se ocitla její ilustrace na stěně venkovského kostela. Který tam stál v inverzní mlze na trnu věčnosti.

www.jiripenas.cz/fotoblog/

25. listopadu 2020