Atomová elektrárna je jedním z mála pozitivních symbolů, které spojují tento národ. Jsme hrdí na své průmyslové schopnosti – a co je může prezentovat lépe než tak složitá stavba? Proto se jen těžko dokážeme podívat do očí kruté pravdě, že atomové energii z českých zdrojů odzvonilo.

Ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková není nápadnou členkou vlády, a proto jen málokdo věnoval velkou pozornost jejím slovům, že vláda ještě musí promyslet dostavbu atomové elektrárny Dukovany. V překladu, který poskytla Hospodářským novinám předsedkyně Úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, jde ovšem o klíčový výrok. Dukovanské reaktory jsou v provozu již čtvrté desetiletí, obvykle se předpokládá, že se jejich životnost prodlouží na padesát let, do roku 2035, dále se však už nikdo neodvažuje nic předpovídat. Pokud se s přípravou výstavby dalších reaktorů v Dukovanech začne letos, budou hotovy v roce 2039, pokud nedojde k nečekaným komplikacím. Musíme se tedy připravit na alternativu, že v Dukovanech žádná atomová elektrárna nebude. Pokud Česko ustoupí u Dukovan, může se zpožděním pěti nebo patnácti let opakovat obdobný proces u Temelína. Energetická koncepce České republiky s takovou variantou nepočítá, ale to znamená zřejmě jenom to, že se to politici neodvažují říci na rovinu. Až opatrná poznámka ministryně Novákové postavila energetickou budoucnost do jiného světla.

Umíme to ještě?

Atomová energetika zažila ještě na přelomu století slavné časy. Tehdejší memorandum o dostavbě elektrárny v Temelíně odsoudil Evropský parlament a Rakousko vyhrožovalo, že kvůli novým blokům zablokuje vstup Česka do Evropské unie. Vláda Miloše Zemana a později kabinet Mirka Topolánka však rezolutně odmítly jakýkoli nátlak, ať se elektrárna nespouští, případně vypne, a Temelín od té doby spořádaně vyrábí elektřinu, kterou od nás ostatně odebírá i Rakousko. Dokázali jsme, že to dokážeme. Češi jsou mezi Evropany tradičně největšími příznivci atomu a ještě letos v květnu schvalovalo podle CVVM stavbu dalších jaderných bloků 49 procent občanů, přitom jen 32 procent mělo námitky.

Proto není jasné, proč se od spuštění Temelína v roce 2002 o budoucnost atomové energetiky nikdo nezajímá. Jistě, prezident Zeman od roku 2013 průběžně připomíná, že je třeba něco dělat, a vláda Bohuslava Sobotky a posléze i Andreje Babiše leccos slíbily. Teď to však vypadá, že to nemysleli úplně vážně. Na první pohled se zdá, že je za tím opět mezinárodní tlak. Po katastrofě elektrárny ve Fukušimě se zase zpřísnila požadovaná bezpečnostní opatření, tím se protahuje termín stavby i cena. Možnost státních garancí je omezena evropskou legislativou, a najít jiného investora je proto čím dál těžší. Reaktory ve Flamanville a Olkiluotu mají zpoždění, maďarský prezident Viktor Orbán jen za cenu otevřeného konfliktu s Evropskou unií zařídil půjčku od Ruska na nový reaktor v elektrárně Paks, Britové získali výjimku pro novou elektrárnu v Hinkley Pointu, bez čínských peněz by ale stavět nezačali. Finanční a diplomatické přehrady jsou dost velké, aby dokázaly Čechy odradit.

Další odklady rozhodnutí, kdy se začne a jestli vůbec, přesto musí mít dopady i na technologické sebevědomí Čechů. Od dostavby Temelína uplynulo šestnáct let, třeba už ani nemáme dostatečnou kompetenci, abychom se do tak složité stavby pouštěli, zvláště když se musí plnit přísnější bezpečnostní předpisy. Nehledě na vývoj posledních let, který ukazuje, že zdejší úřady ani nedokážou zorganizovat jakoukoli větší stavbu. Po takových zkušenostech, kdy se stavba šestnáctikilometrové dálnice D8 přes České středohoří protáhla na deset let a těsně před spuštěním ji postihly dvě vážné havárie a kdy instalace nového kotle v uhelné elektrárně Ledvice nabrala zpoždění tři roky, je těžké uvěřit, že se nový Temelín nebo nové Dukovany začnou bez problémů stavět a že se také v určeném termínu dokončí, jen když o tom vláda rozhodne.

Buď, anebo

Připustit si, že člověk, nebo dokonce národ ztrácí určité dovednosti, je opravdu těžké. V této chvíli však je otázkou dne, jestli si to v případě výstavby atomových elektráren máme,či nemáme připustit. Není možné ani čekat. Výroba tuzemské elektřiny stojí na jádru a na uhlí a ví se předem, že po roce 2030 začnou tyto kapacity vypadávat. Často se hovoří o energetické bezpečnosti a není pochyb, že pravidla této bezpečnosti předpokládají, že státy mají aspoň rámcovou představu o tom, kolik elektřiny budou za patnáct let potřebovat a jak tuto spotřebu pokryjí. Budou to nové atomové reaktory, nebo něco úplně jiného? Byla by čirá nezodpovědnost odkládat rozhodnutí o stavbě nových reaktorů v Dukovanech.